Viděl jsem Vlny, měli byste taky?

(2 hlasů, průměr: 3,00 z 5)

Loading...

Jestli se o něja­kém fil­mu na KVIFFu nes­ly téměř až magic­ké zvěs­ti, byly to roz­hod­ně Vlny. I pro­to bylo mož­né jen pár dní po svě­to­vé pre­mi­é­ře vidět na poklad­nách cedu­le, kte­ré dopře­du upo­zor­ňo­va­ly na to, že na jejich dal­ší kar­lo­var­skou pro­jek­ci už dáv­no líst­ky nelze sehnat. Naštěstí na Šary Vary je ješ­tě mož­né sehnat bylo, a tak jsem se v nedě­li večer vydal do Aera, abych se na ten fil­mo­vý zázrak podí­val.

Za fil­mem sto­jí, jak už jis­tě víte, čes­ký herec, scé­náris­ta a reži­sér Jiří Mádl. Co se týká režie, jed­ná se v pořa­dí o jeho tře­tí film. Jeho prvo­ti­nou byl ori­gi­nál­ně poja­tý film o klu­ko­vi, kte­rý se chce stát fil­ma­řem (Pojedeme k moři, 2014) a dru­hým poči­nem byl lehce pra­po­div­ný film Na stře­še (2019), kte­rý se sna­žil reflek­to­vat sou­ži­tí  Čechů s viet­nam­skou komu­ni­tou. Pak se autor na pár let odml­čel, aby dokon­čil prá­ce na svém nej­vět­ším pro­jek­tu, na kte­rém údaj­ně pra­co­val přes deset let. Vlny vyprá­ví pří­běh novi­ná­řů z Redakce mezi­ná­rod­ní­ho živo­ta v Československém roz­hla­se za srp­no­vé oku­pa­ce v roce 1968. A ano, je to tako­vé jak to zní. Další dlou­hé his­to­ric­ké dra­ma, kde se dojí­má­me nad vlast­ní his­to­rií.

Jak víme, babrá­ní se ve vlast­ní (ale vlast­ně i cizí) his­to­rii je ved­le pití piva také tak tro­chu naším národ­ním spor­tem. Jen namát­kou si pojď­me při­po­me­nout vítě­ze Českého lva z posled­ních let: Bratři, Il Boemo, Šarlatán, Zátopek, Masaryk, Hořící keř, Pouta, Protektor... a vsa­ď­me se, že tam letos při­bu­dou i Vlny. Na dru­hou stra­nu Mádlovo dílo se od výše zmí­ně­ných titu­lů něčím odli­šu­je. Když jsem totiž po pro­jek­ci pře­mýš­lel, k čemu bych to při­rov­nal, vzpo­mněl jsem si na Petra Jákla a jeho Jana Žižku. Samozřejmě Žižka byl extra­bi­zár, pro­to­že Jákl si kvů­li ame­ric­ké dis­tri­buci a absen­ci dostat­ku infor­ma­cí musel hod­ně situ­a­cí a vlast­ně celý film dost vycu­cat z prs­tu, ale něja­ké styč­né body s Mádlem tam jsou. Vlny, stej­ně jako Žižka, muse­ly mít gigan­tic­ký roz­po­čet, jenom od Státního fon­du kine­ma­to­gra­fie dosta­ly 15 mili­o­nů korun. Díky tomu si moh­ly dovo­lit zapla­tit dob­ré lidi a výsle­dek tak vel­mi sluš­ně vypa­dá. A když se šikov­ní lidé spo­jí s Mádlovým scé­ná­řem, kte­rý je záměr­ně posta­ven, tak aby Vás nejdří­ve uchvá­til dyna­mic­kou a rych­lou herec­kou i stři­ho­vou akcí a násled­ně Vás dojmul, vypa­dá­vá z toho na prv­ní pohled sluš­ně vypa­da­jí­cí dílo. Vzhledem k tomu, kolik toho Mádl nad scé­ná­řem pro­se­děl, dává pak i smy­sl, že je to více­mé­ně his­to­ric­ky přes­né (pro­to­že když točí­te film o udá­los­tech, kte­ré si spous­ta lidí živě pama­tu­je, nemů­že­te je moc měnit, že). Navíc Mádl má jako herec také výbor­ný cit pro režij­ní vede­ní her­ců a cas­ting. Což je mimo­cho­dem věc, na kte­ré ten film dost sto­jí, a je to poznat už z pla­ká­tu. Jeho auto­ra totiž zřej­mě nena­pa­dl žád­ný kloud­ný motiv z pří­bě­hu, a tak tam po vzo­ru ame­ric­kých mar­ve­lo­vek posklá­dal hlav­ní hrdi­ny. Když pak výše zmí­ně­né ingre­di­en­ce dáte dohro­ma­dy, je jas­né, že z toho nemoh­la vypad­nout úpl­ně blbost. Na dru­hou stra­nu je tu pros­tě spous­ta fak­to­rů (téma, hra­ní na divá­ko­vy city, kýčo­vi­té momen­ty), kte­ré z toho děla­jí prů­měr­nou věc, kte­rá ako­rát opět posbí­rá fil­mo­vé ceny na fes­ti­va­lech i aka­de­mic­kých udí­le­ních a nene­chá vynik­nout jaké­mu­ko­li jiné­mu dílu. Ve spous­tě scén spat­řu­ji tu mno­ho­krát omí­la­nou prvo­plá­no­vou sna­hu dojí­mat, vyná­šet oby­čej­né lidi na úro­veň polo­bo­hů a v mno­ha pří­pa­dech film dle mého názo­ru sklouzá­vá až ke kýči. Ono vlast­ně, když se na to podí­vá­te, a pak si pře­čte­te defi­ni­ci kýče („...druh umě­ní, kte­ré se sna­ží sen­ti­men­tál­ně zapů­so­bit pomo­cí jed­no­du­chých, pře­hna­ných emo­cí. Ty se sna­ží pre­zen­to­vat jako vel­ko­le­pěj­ší, než ve sku­teč­nos­ti jsou.“), neu­brá­ní­te se poci­tu, že ten­to film této defi­ni­ci odpo­ví­dá téměř doko­na­le.

Většina médií, kte­rá infor­mo­va­la o pre­mi­é­ře Vln již ve Varech, se zmi­ňo­va­la o potles­ku ve sto­je. Ani já to bych toto důle­ži­té téma nerad vyne­chal, ale při­dal bych k tomu infor­ma­ci, že fil­my, kte­ré mají pre­mi­é­ru ve Velkém sále hote­lu Thermal, ten potlesk ve sto­je dostá­va­jí tak nějak auto­ma­tic­ky (prav­da, ten Mádlův byl abnor­mál­ně dlou­hý). Protože v tak­to pres­tiž­ním sále a na tak­to pres­tiž­ní udá­los­ti se pros­tě nemo­hou uvá­dět bra­ko­vé div­no­fil­my. Nyní již ale otáz­ka kla­si­ka: Co říci závě­rem? Jak již psa­li mno­zí na let­ter­bo­xu i čsfd, Vlny jsou vel­mi dob­ře udě­la­ným dvou­ho­di­no­vým výu­ko­vým videem, kte­ré může­me našim žákům pouš­tět v hodi­nách děje­pi­su, aby vědě­li, co se v roce 1968 sta­lo. Bez nad­sáz­ky to při­po­mí­ná pro­pa­gan­dis­tic­ké fil­my 50. a 70. let, kte­ré hero­i­zo­va­li oby­čej­né lidi a říka­li mlá­de­ži (kte­rá na to dost čas­to muse­la cho­dit povi­ně), co je dob­ré a co ne. Je to fak­tic­ky správ­né, mrav­ně nezá­vad­né a díky napí­na­vé stři­ho­vé sklad­bě by to moh­lo i ty děti zaujmout. Patříte - li tedy mezi fanouš­ky his­to­ric­ké­ho dojí­má­ní, smě­le se vydaj­te do kina. Jestli bys­te tam ale šli jen pro­to, že to nato­čil Mádl, pusť­te si rad­ši jeho Pojedeme k moři. Protože nároč­něj­ší divá­ci by po pro­jek­ci jeho nej­no­věj­ší­ho kous­ku moh­li být zkla­ma­ní.