Viggo Mortensen alias Aragorn

Jazzový zpě­vák, malíř, foto­graf, lite­rát, ale pře­de­vším jeden z nej­zná­měj­ších her­ců sou­čas­nos­ti.Viggo Mortensen se naro­dil 20. říj­na 1958 v newy­or­ské nemoc­ni­ci na Manhattanu. Podobně jako Keanu Reeves, i sym­pa­tic­ký před­sta­vi­tel Aragorna z tri­lo­gie Pán prs­te­nů před­sta­vu­je jaké­ho­si „míšen­ce“ národ­nos­tí. Jeho mat­ka je rodi­lou Američankou, kdež­to otco­vy koře­ny saha­jí až na okraj Evropy, kon­krét­ně do Dánska. Jeho dět­ství do znač­né míry pozna­me­na­lo „stě­ho­va­vé“ povo­lá­ní obou rodi­čů. Skutečnost, že ply­nu­le zvlá­dá hned tři jazy­ky (ang­lič­ti­nu, špa­něl­šti­nu a dán­šti­nu), není v pří­pa­dě Vigga nikterak pře­kva­pu­jí­cí, neboť je důsled­kem jeho dlou­ho­le­tých poby­tů ve Venezuele, Argentině a Dánsku.

Mortensen tíhl k herec­tví již od rané­ho mlá­dí. Nutno podotknout - než se pro­klič­ko­val k rolím v hod­not­něj­ších pro­jek­tech, musel dlou­há léta trpě­li­vě vyčká­vat a při­jí­mat desít­ky zdán­li­vě neper­spek­tiv­ních nabí­dek. V jede­nác­ti se spo­leč­ně s rodi­či navrá­til do Spojených stá­tů a po vystu­do­vá­ní základ­ní ško­ly se s vidi­nou spl­ně­ní své­ho dět­ské­ho snu při­hlá­sil na herec­kou ško­lu Warrena Robertsona Theatre Workshop. Po jejím úspěš­ném dokon­če­ní pak nevá­hal a coby umě­lec­ky zdat­ná osob­nost vyra­zil do míst, kde se „malí“ stá­va­jí „vel­ký­mi“ a nao­pak. V Los Angeles nejen­že zís­kal svou prv­ní fil­mo­vou roli, ale také zde poznal svou poz­děj­ší man­žel­ku, zpě­vač­ku pun­ko­vé sku­pi­ny X Exene Cervenkovou (dese­ti­le­té man­žel­ství vza­lo za své roku 1997).

Premiéru na fil­mo­vém plát­ně se odbyl mini-rolí po boku Harrisona Forda ve sním­ku Svědek. To se psal rok 1985 a mís­to toho, aby jej účast ve fil­mu reži­sé­ra Petera Weira nasmě­ro­va­la vstříc stou­pa­jí­cí kari­é­ře, násle­du­jí­cích šest let se nes­lo v duchu men­ších, jin­dy pod­řad­ných rolí v titu­lech pochyb­né kva­li­ty (výjim­kou neby­lo ani pokra­čo­vá­ní Mladých pušek z roku 1990). Větší pro­stor, přihlédneme-li k před­cho­zím Viggovým „poči­nům“, mu při­sou­dil až herec Sean Peann, kte­rý jej obsa­dil do své­ho režij­ní­ho debu­tu Indiánský běžec (1991). Role viet­nam­ské­ho vete­rá­na mu sice neza­jis­ti­la neko­neč­ný pří­val roz­ma­ni­tých nabí­dek, nicmé­ně jejím pro­střed­nic­tvím zís­kal ale­spoň pomy­sl­ný klíč, díky něhož se nadob­ro odpou­tal od béč­ko­vé tvor­by (pomineme-li ovšem Americkou Yakuzu z roku 1994).

Spolupráci s Peannem si zopa­ko­val i o dva roky poz­dě­ji v Carlitově ces­tě, při jejímž natá­če­ní se setkal s herec­kou legen­dou Al Pacinem. Další men­ší roli si při­psal do fil­mo­gra­fie „ponor­ko­vým“ thrille­rem Krvavý pří­liv, nato­če­ném v roce 1995. Ve sním­ku uzná­va­né­ho reži­sé­ra Tonyho Scotta se oci­tl na téže palubě spo­leč­ně s Genem Hackmanem a Denzelem Washingtonem, načež ješ­tě v téže sezó­ně sti­hl zužit­ko­vat své herec­ké schop­nos­ti jakož­to Lucifer ve fil­mu Boží armá­da.

Rok 1995 byl ve Viggově kari­é­ře beze­spo­ru zlo­mo­vý. Po něm jako by se zača­lo blýs­kat na lep­ší časy. S vel­kým zpož­dě­ním se dosta­vi­ly prv­ní vět­ší role. V Portrétu dámy (1996) ztvár­nil nápad­ní­ka Nicole Kidmanové, v kata­stro­fic­kém Denním svět­le (1996) Roba Cohena sta­nul po boku Sylvestera Stalloneho a o rok poz­dě­ji se zaskvěl v hlav­ní muž­ské roli ve fil­mu z vojen­ské­ho pro­stře­dí G.I. Jane (na přá­ní reži­sé­ra Scotta zde vde­chl život posta­vě veli­te­le výcvi­ku). A prá­vě titul, kte­rý zatlou­kl „posled­ní“ hře­bí­ček do rakve Demi Moorové, odstar­to­val Mortensenovu kari­é­ru. Paradoxně se tak sta­lo v době, kdy mu bylo už devě­ta­tři­cet let.

Rok na to, kdy byl do kin uve­den sní­mek Ridleyho Scotta, vklou­zl Mortensen do hvězd­ně nabi­té­ho titu­lu, jímž defi­ni­tiv­ně slo­žil zkouš­ky potřeb­né pro začle­ně­ní mezi holly­wo­od­skou eli­tu. Tohoto zados­tiu­či­ně­ní za „čer­nou prá­ci“ vyko­na­nou v minu­lých letech se dočkal v rám­ci thrille­ru Dokonalá vraž­da (1998), kde se zhos­til role bohém­sky žijí­cí­ho uměl­ce (pro zají­ma­vost – obra­zy vysky­tu­jí­cí se ve fil­mu zplo­dil sku­teč­ně on sám), kte­rý je Michaelem Douglasem vydí­rán, aby zabil jeho man­žel­ku (a svou milen­ku) v podá­ní Gwyneth Paltrowové. Na nedo­sta­tek pro­sto­ru si Mortensen nemohl stě­žo­vat ani v dal­ších sním­cích. Následovalo (nepo­ve­de­né) rema­ke Hitchcockova Psycha v režii Guse Van Santa (1998), roman­tic­ké dra­ma Procházka po Měsíci (1999), v němž si zahrál spo­leč­ně s Diane Laneovou a Annou Paquinovou, a v nepo­sled­ní řadě sní­mek z alko­ho­lic­ké léčeb­ny 28 dní (2000), kde zdat­ně sekun­do­val Sandře Bullockové.

Tak jako si Wesleyho Snipese doká­že­me před­sta­vit jedi­ně v roli vymí­ta­če upí­rů, Arnolda Schwarzeneggera jako kybor­ga, při­chá­ze­jí­cí­ho z blíz­ké budouc­nos­ti, či Keanu Reevese coby Vyvoleného, stej­ně tak si dnes těž­ko může­me odmys­lit Mortensena v pozi­ci jed­né z nej­vý­raz­něj­ších postav fil­mo­vé tri­lo­gie Pán prs­te­nů. Co je však para­dox­ní, samot­ný Viggo doklo­pý­tal k život­ní roli Aragorna čis­tě náho­dou. Původně měl totiž Hraničáře ztvár­nit Stuart Downsend. Ten byl však z pro­jek­tu kvů­li mla­dist­vé­ho vzhle­du odvo­lán a potaž­mo nahra­zen čty­ři­ce­ti­le­tým Mortensenem. A přes­to­že rea­li­za­ci Tolkienova díla zasvě­til téměř dva roky své­ho živo­ta, muž, z něhož vyza­řu­je nesmír­né cha­risma, niče­ho neli­tu­je a je si vědom štěs­tí, kte­ré jej potka­lo. V době, kdy se poma­lu schy­lu­je k roz­ho­du­jí­cí bitvě v Návratu krá­le, je totiž zřej­mé, že se Mortensen sta­ne her­cem, kte­rý může už do kon­ce živo­ta natá­čet ty nej­vět­ší sláta­ni­ny, a přes­to bude uzná­ván mili­o­ny lidí po celém svě­tě. Už jenom pro­to, že je to Aragorn, jak má být:).

---