Životy těch druhých - 80%

Nemám moc v obli­bě coko­li němec­ké­ho, to říkám hned na úvod. Většinou je to totiž šíle­ně stro­hé, chlad­né a stro­jo­vě pre­ciz­ní a pří­liš to zavá­ní nacis­mem. Nemůžu za to, tahle aver­ze je ve mně od malič­ka a i když vím, že němec­ké­mu umě­ní vel­mi křiv­dím a že se nej­spíš okrá­dám o spous­tu skvě­lých zážit­ků, není mi v tom­to smě­ru pomo­ci.

I přes ten­to svůj nepře­ko­na­tel­ný kom­plex, kte­rý mám vůči tomu­to naše­mu sou­se­do­vi je jed­ním z mých top fil­mů „Das  Leben der Anderen“ - „Životy těch dru­hých“ (2006), kte­rý vznik­nul prá­vě pod tak­tov­kou němec­ké­ho reži­sé­ra Floriana Henckela von Donnersmarcka. I když obsa­hu­je vše, co mi tolik vadí (snad jen s vyjím­kou toho nacis­mu). Ono se totiž Němcům poda­ři­lo do něj kro­mě té syro­vos­ti dostat i vel­kou cito­vost, jež v kom­bi­na­ci s těmi před­cho­zí­mi pří­sa­da­mi půso­bí ve výsled­ku jako téměř doko­na­lá směs.

Příběh Životů se ode­hrá­vá ve východ­ním Německu (NDR) roku 1984, za vlá­dy Jednotné soci­a­lis­tic­ké stra­ny. Ta dělá vše pro to, aby zavčas zachy­ti­la jaký­ko­liv náznak nepřá­tel­ství a nedo­sta­teč­né loa­ja­li­ty vůči reži­mu a všech­ny své oby­va­te­le řád­ně moni­to­ru­je, pro­střed­nic­tvím taj­né a obá­va­né poli­cie Stasi (zkrat­ka pro Ministerstvo stát­ní bez­peč­nos­ti). A pocho­pi­tel­ně hlav­ně ty své obča­ny, kte­ří jsou na výslu­ní, ty, co mají dosta­teč­né konexe a vliv a moh­li by tota­lit­ní stát něja­kým způ­so­bem ohro­zit. Hned ze začát­ku se sezna­mu­je­me s ústřed­ní dvo­ji­cí fil­mu - diva­del­ním dra­ma­ti­kem Dreymanem (Sebastian Koch) a jeho pří­tel­ky­ní - hereč­kou Christou-Marií  (Martina Gedeck).  Dreyman je vel­mi oblí­be­ným uměl­cem a i mezi těmi nej­vět­ší­mi poten­tá­ty je pova­žo­ván za napros­to loa­jál­ní­ho člo­vě­ka. Při jed­nom diva­del­ním před­sta­ve­ní sedí v pub­li­ku něko­lik špi­ček stra­ny, včet­ně samot­né­ho minis­t­ra kul­tu­ry (Thomas Thieme) a kapi­tá­na Gerda Wieslera (Ulrich Mühe), kte­rý se vel­mi brzy sta­ne klí­čo­vou posta­vou celé­ho dění. Je totiž přes­ně tím typem fana­ti­ka, kte­ré­ho stra­na potře­bu­je, pode­zí­ra­jí­cí všech­ny a všech­no oko­lo, včet­ně samot­né­ho Dreymana. Rozhodne se ho i přes jeho dosa­vad­ní loa­jál­nost pro­vě­řit a poté, co se sám minis­tr kul­tu­ry zbláz­ní do Dreymanovy pří­tel­ky­ně a v jeho zámě­ru ho mohut­ně pod­po­ru­je, pro­to­že krom jiné­ho by mu Dreymanovo zni­če­ní pomoh­lo odstra­nit z ces­ty jeho soka, má Wiesler víc než úrod­né pole působ­nos­ti pro svo­je špiclo­vá­ní.

Po napích­nu­tí jejich bytu se ují­má pře­váž­né čás­ti odpo­slou­chá­vá­ní osob­ně a za slu­chát­ky se před ním poma­lu roz­pro­stí­rá napros­to jiný život, než na jaký je sám zvyk­lý. Hluboká a živo­čiš­ná lás­ka mezi dra­ma­ti­kem a jeho milen­kou, kte­rá je záhy naru­še­na její­mi čím dál víc těž­ko skrý­va­tel­ný­mi schůz­ka­mi s minis­trem kul­tu­ry, se kte­rým spí, aby moh­la dál fun­go­vat jako hereč­ka a její pří­tel jako dra­ma­tik. Dosud nekon­flikt­ní Dreyman, kte­rý se v reži­mu sna­žil pro­plou­vat tak, aby si niko­ho nezne­přá­te­lil, i přes to, že jed­no­mu z jeho nej­lep­ších přá­tel reži­sé­ru Jerskovi byl kvů­li kon­tro­verz­ní hře, kte­rou napsal, naří­zen zákaz čin­nos­ti, se těmi­to oka­mži­ky mění, chce pro­ti zrůd­nos­ti celé­ho sys­té­mu bojo­vat a pře­mlu­ví Christu, aby se s minis­trem pře­sta­la schá­zet. Když si navíc po něja­ké době bere život Jerska, pře­svěd­čí to Dreymana úpl­ně a spo­lu s něko­li­ka přá­te­li se roz­hod­nou pro­ti reži­mu bojo­vat aktiv­ně. Obstarají si těž­ko iden­ti­fi­ko­va­tel­ný psa­cí stroj a sepí­šou člá­nek o kri­tic­kém počtu sebe­vražd na úze­mí NDR, kte­rý se jim poda­ří pub­li­ko­vat i za hra­ni­ce­mi, což samo­zřej­mě způ­so­bí vel­ký poprask a začne vyšet­řo­vá­ní. V této době už ale mají dáv­no své­ho spo­jen­ce uvnitř stra­ny. Kapitána Wieslera...

Ten si díky odpo­slou­chá­vá­ní postu­pem času uvě­do­mu­je víc a víc vlast­ní malost, nee­xis­ten­ci jaké­ho­ko­li své­ho sou­kro­mé­ho živo­ta a odpor­nost celé tota­lit­ní maši­ne­rie, jíž byl pří­vr­žen­cem. Je svěd­kem, jak jsou nesmy­sl­ně niče­ny lid­ské živo­ty a pošla­pá­vá­ny základ­ní lid­ská prá­va a hod­no­ty a vše, v co dosud věřil se mu roz­sy­pe pod ruka­ma. Někomu mož­ná bude vadit ta snad až pří­liš pře­kva­pi­vě rych­lá pro­mě­na v „dob­ré­ho člo­vě­ka“ do té doby neo­chvěj­né­ho obrán­ce reži­mu. Ale k čer­tu s tím, já jsem naiv­ní roman­tik kaž­dým cou­lem, kte­rý si chce pone­chat za kaž­dou cenu svo­ji vizi, že i ten sebe­vět­ší par­chant se může změ­nit a já mu tu jeho pro­mě­nu jed­no­du­še věři­la.
A scé­na, kdy se Dreymann dozví o Jerskově sebe­vraž­dě a hra­je na kla­vír a Christa jej zeza­du objí­má, zatím­co poslou­cha­jí­cí­mu Wieslerovi sté­ka­jí po tvá­ři slzy je pro mne nej­pů­so­bi­věj­ším momen­tem fil­mu a při vzpo­mín­ce na ni mě doká­že i teď zamra­zit v zádech.

Žádný hap­pyend ale neče­kej­te, to se ve fil­mu z tako­vé­to doby a pro­stře­dí ani oče­ká­vat nedá. Přesto v něm najde­te vše, co by vás mělo uspo­ko­jit - emo­ce, zají­ma­vě poda­nou lek­ci z děje­pi­su, hrdi­ny i padou­chy a jako bonus i cel­kem dost sexu. Nemám vás ráda, něm­čou­ři, ale tohle se vám fakt poved­lo.

---