Nemám moc v oblibě cokoli německého, to říkám hned na úvod. Většinou je to totiž šíleně strohé, chladné a strojově precizní a příliš to zavání nacismem. Nemůžu za to, tahle averze je ve mně od malička a i když vím, že německému umění velmi křivdím a že se nejspíš okrádám o spoustu skvělých zážitků, není mi v tomto směru pomoci.
I přes tento svůj nepřekonatelný komplex, který mám vůči tomuto našemu sousedovi je jedním z mých top filmů „Das Leben der Anderen“ - „Životy těch druhých“ (2006), který vzniknul právě pod taktovkou německého režiséra Floriana Henckela von Donnersmarcka. I když obsahuje vše, co mi tolik vadí (snad jen s vyjímkou toho nacismu). Ono se totiž Němcům podařilo do něj kromě té syrovosti dostat i velkou citovost, jež v kombinaci s těmi předchozími přísadami působí ve výsledku jako téměř dokonalá směs.
Příběh Životů se odehrává ve východním Německu (NDR) roku 1984, za vlády Jednotné socialistické strany. Ta dělá vše pro to, aby zavčas zachytila jakýkoliv náznak nepřátelství a nedostatečné loajality vůči režimu a všechny své obyvatele řádně monitoruje, prostřednictvím tajné a obávané policie Stasi (zkratka pro Ministerstvo státní bezpečnosti). A pochopitelně hlavně ty své občany, kteří jsou na výsluní, ty, co mají dostatečné konexe a vliv a mohli by totalitní stát nějakým způsobem ohrozit. Hned ze začátku se seznamujeme s ústřední dvojicí filmu - divadelním dramatikem Dreymanem (Sebastian Koch) a jeho přítelkyní - herečkou Christou-Marií (Martina Gedeck). Dreyman je velmi oblíbeným umělcem a i mezi těmi největšími potentáty je považován za naprosto loajálního člověka. Při jednom divadelním představení sedí v publiku několik špiček strany, včetně samotného ministra kultury (Thomas Thieme) a kapitána Gerda Wieslera (Ulrich Mühe), který se velmi brzy stane klíčovou postavou celého dění. Je totiž přesně tím typem fanatika, kterého strana potřebuje, podezírající všechny a všechno okolo, včetně samotného Dreymana. Rozhodne se ho i přes jeho dosavadní loajálnost prověřit a poté, co se sám ministr kultury zblázní do Dreymanovy přítelkyně a v jeho záměru ho mohutně podporuje, protože krom jiného by mu Dreymanovo zničení pomohlo odstranit z cesty jeho soka, má Wiesler víc než úrodné pole působnosti pro svoje špiclování.
Po napíchnutí jejich bytu se ujímá převážné části odposlouchávání osobně a za sluchátky se před ním pomalu rozprostírá naprosto jiný život, než na jaký je sám zvyklý. Hluboká a živočišná láska mezi dramatikem a jeho milenkou, která je záhy narušena jejími čím dál víc těžko skrývatelnými schůzkami s ministrem kultury, se kterým spí, aby mohla dál fungovat jako herečka a její přítel jako dramatik. Dosud nekonfliktní Dreyman, který se v režimu snažil proplouvat tak, aby si nikoho neznepřátelil, i přes to, že jednomu z jeho nejlepších přátel režiséru Jerskovi byl kvůli kontroverzní hře, kterou napsal, nařízen zákaz činnosti, se těmito okamžiky mění, chce proti zrůdnosti celého systému bojovat a přemluví Christu, aby se s ministrem přestala scházet. Když si navíc po nějaké době bere život Jerska, přesvědčí to Dreymana úplně a spolu s několika přáteli se rozhodnou proti režimu bojovat aktivně. Obstarají si těžko identifikovatelný psací stroj a sepíšou článek o kritickém počtu sebevražd na území NDR, který se jim podaří publikovat i za hranicemi, což samozřejmě způsobí velký poprask a začne vyšetřování. V této době už ale mají dávno svého spojence uvnitř strany. Kapitána Wieslera...
Ten si díky odposlouchávání postupem času uvědomuje víc a víc vlastní malost, neexistenci jakéhokoli svého soukromého života a odpornost celé totalitní mašinerie, jíž byl přívržencem. Je svědkem, jak jsou nesmyslně ničeny lidské životy a pošlapávány základní lidská práva a hodnoty a vše, v co dosud věřil se mu rozsype pod rukama. Někomu možná bude vadit ta snad až příliš překvapivě rychlá proměna v „dobrého člověka“ do té doby neochvějného obránce režimu. Ale k čertu s tím, já jsem naivní romantik každým coulem, který si chce ponechat za každou cenu svoji vizi, že i ten sebevětší parchant se může změnit a já mu tu jeho proměnu jednoduše věřila.
A scéna, kdy se Dreymann dozví o Jerskově sebevraždě a hraje na klavír a Christa jej zezadu objímá, zatímco poslouchajícímu Wieslerovi stékají po tváři slzy je pro mne nejpůsobivějším momentem filmu a při vzpomínce na ni mě dokáže i teď zamrazit v zádech.
Žádný happyend ale nečekejte, to se ve filmu z takovéto doby a prostředí ani očekávat nedá. Přesto v něm najdete vše, co by vás mělo uspokojit - emoce, zajímavě podanou lekci z dějepisu, hrdiny i padouchy a jako bonus i celkem dost sexu. Nemám vás ráda, němčouři, ale tohle se vám fakt povedlo.
Nejnovější komentáře