V únoru příštího roku by se měl do českých kin dostat nový snímek slovenské režisérky Zuzany Piussi Pachová stopa (alt. festivalový název: Vyčichaná pravda české justice). Autorka se v něm, stejně jako ve svých předchozích dílech, věnuje investigativní žurnalistice v oblasti soudnictví a justice obecně. Respektive alespoň tak to vidí anotace.
Zuzana Piussi je oceňovaná slovenská režisérka, která má na kontě skutečně velké množství dokumentárních filmů (i několik hraných). Ve většině z nich se věnuje problematickým otázkám ve společnosti, případně konkrétně v soudnictví a právním systému. Při tvorbě svého nejnovějšího díla se pak spojila se spolkem Šalamoun, který založil aktivista John Bok a který se angažuje v soudních kauzách, ve kterých je podezření na justiční omyly. Tento snímek, jak již název napovídá, se věnuje problematice využití pachových stop v současném českém soudnictví.
Na tento film jsem byl velmi zvědav již od jeho projekce v Ji.hlavě, a tak jsem vyrazil na jedno z předpremiérových promítání s diskuzí v pražském kině Atlas. Když jsem se pak po projekci zamýšlel, zda bylo moje očekávání naplněno a jaké z toho mám vlastně pocity, dospěl jsem k závěru, že to mohu vystihnout slovem rozčarování. Abych to vysvětlil: po zhlédnutí filmu jsem totiž asi konečně pochopil, jak se cítí běžný divák na projekci filmů Petra Vachlera nebo Viliama Poltikoviče. Tyto filmy se tváří, že mají ultimátní návod na vyřešení svých problematik a témat, jenže ve výsledku jsou cenné a zajímavé pouze pro diváky, kteří mají v dané oblasti hlubší znalost. Já věřím, že pro pracovníky spolku Šalamoun je tento film velice cenným přínosem k jejich práci a jistou formou zadostiučinění, protože se o jejich sisyfovskou práci opět někdo zajímá. Jenže abych ho docenil já, jako běžný a víceméně náhodný divák, musel bych filmu bezmezně důvěřovat ve všem, co mi prezentuje, a takových diváků si troufám tvrdit je minimum (každý si na to téma bude dělat svůj názor podle sebe) a nebo bych musel mít o tématu fakt hodně nastudováno. Navíc se domnívám, že způsob, jakým nám film prezentuje své myšlenky, není nijak převratný a mám pocit, že kdybych těch 80 minut stopáže googlil předkládané soudní kauzy, dozvěděl bych se o nich zhruba stejné množství informací. Já osobně, kdybych chtěl o daném tématu natočit něco, čemu budu říkat „investigativní dokument“, tak bych si třeba chtěl s těmi policejními psy ověřit výsledky studií apod. jenže to autoři nedělají. Film defacto vypadá jako jeden díl jakéhokoliv netfilx true crime seriálu, obohacený ukázkou práce spolku Šalamoun a jejich občas kontroverzními názory. A celkovému dojmu moc nepomáhá ani né zrovna zajímavý vizuál, protože spousta scén je natáčena nejspíš na telefon nevalné technické kvality a zbytek se skládá z oskenovaných soudních spisů.
Obecně nemohu říci, že by se mi film zásadně nelíbil. Jako průměrný český dokument to asi obstojí, nicméně dle mého názoru se nedá říci, že by se jednalo o nějaké přelomové dílo, které by přispělo k zásadní proměně české justice, anebo vyneslo paní režisérce nějaké to filmové ocenění.
