Retro recenze pro dnešek nás zavede zpátky do hlubin socialismu – do roku 1966, kdy se režisér Ladislav Rychman rozhodl dva roky po vydání prvního českého muzikálu Starci na chmelu natočit další, tentokrát ale z jiného prostředí.
Příběh vypráví o Marii Kučerové, ženě, která svědomitě pracuje jako řidička tramvaje a zároveň je i vzornou matkou v domácnosti. Poté, co ale přistihne manžela při nevěře, rozhodne se vzornost a svědomitost nechat minulostí. Namísto toho v sobě probudí ženu, které svět leží u nohou. Začne využívat svého šarmu a ohrazuje se proti submisivnímu postavení žen, které ve společnosti panuje. Celý snímek je tak jednak polemikou nad tím, co člověk od života očekává, jakým způsobem se toho snaží docílit a zda ho to nakonec opravdu učiní šťastným.
Příběh je přinejmenším na svou dobu velmi osvětový. Zvlášť když přihlédneme k tomu, že i po téměř šedesáti letech jsou některé jeho prvky stále aktuální. Socialistický aspekt sice vymizel, přeci jen ale debata o postavení žen ve společnosti stále aktuální je a je i zajímavým námětem k tvorbě filmů. Narážím zde samozřejmě na trhák minulého roku – Barbie režisérky Grety Gerwig.
Srovnání těchto dvou snímků je přinejmenším v mnoha aspektech obtížné. Proto jsem se rozhodl, že nežli se pokusím o vlastní myšlenku, zeptám se na názor umělé inteligence. A Chat GPT to vidí následovně:
Dáma na kolejích (1966): Film byl natočen v Československu v období, kdy se socialistická ideologie snažila podporovat rovnost pohlaví, přičemž ženy byly povzbuzovány, aby vstupovaly na pracovní trh a podílely se na budování společnosti. Feminismus v tehdejší podobě byl však omezený – šlo spíše o ekonomickou emancipaci žen než o důraz na individuální volbu či boj proti genderovým stereotypům. Postava Marie je zobrazena jako silná žena, která se rozhodne postavit za své právo na vlastní hodnotu a místo ve světě, což byla tehdy osvěžující změna.
Barbie (2023): Tento americký film vznikl v době tzv. čtvrté vlny feminismu, která klade důraz na intersekcionalitu, sebevyjádření, kritiku patriarchálních struktur a mediální reprezentace. Film se zabývá nejen ženskou identitou a její komplexností, ale i hledáním rovnováhy mezi mužskými a ženskými rolemi. Barbie ukazuje, že feministická témata již nejsou marginalizovaná, ale stávají se součástí mainstreamové kultury.
- Hlavní feministická témata:
Dáma na kolejích: Film se zaměřuje na emancipaci ženy v rodinném a pracovním prostředí. Marie, tramvajačka, se vzbouří proti domácímu stereotypu, v němž je podřízená manželovi a jeho záletům. Její gesto (ujmutí řízení tramvaje ve chvíli, kdy její muž selhává) má symbolický význam jako vyjádření její schopnosti převzít kontrolu nad vlastním životem. Feminismus zde působí jako důraz na morální sílu ženy a na její schopnost vypořádat se s problémy, které vznikají v rámci rodinných struktur.
Barbie: Barbie naopak řeší mnohovrstevnatou otázku identity a společenského tlaku na dokonalost, který ženy cítí. Film zkoumá, jak patriarchát formuje očekávání žen i mužů, a nabízí metaforické zobrazení „Barbie světa“ jako utopie, která má své limity. Feminismus je zde pojat inkluzivněji, s akcentem na dialog a hledání rovnováhy mezi pohlavími. Důraz je kladen i na mužské postavy (Ken), které se potýkají s očekáváním tradičních genderových rolí, čímž film překračuje hranice čistě ženského tématu.
- Styl a způsob vyprávění:
Dáma na kolejích: Satirická komedie s prvky tragédie, která feministické téma podává subtilněji, částečně kvůli tehdejší společenské cenzuře. Hlavní postava je realistická a přístupná, což odpovídá tehdejšímu stylu československého filmu. Humor a ironie slouží k odlehčení vážného tématu, čímž zajišťuje větší přijatelnost pro širší publikum.
Barbie: Stylizovaný a barevný film plný symboliky, který využívá absurdní humor, popkulturní odkazy a metanarativní prvky. Díky tomu působí jako postmoderní manifest feminismu a kulturní kritiky, cílený na globální publikum. Film si nebere servítky při kritice patriarchátu, ale zároveň ukazuje ženskou i mužskou zranitelnost.
- Reflexe společenské situace:
Dáma na kolejích: Film odráží dobu, kdy se ženy v socialistické společnosti sice zapojovaly do pracovního procesu, ale často byly nadále vázány tradičními rodinnými rolemi. Marie je prototypem ženy, která se snaží najít rovnováhu mezi osobní svobodou a očekáváním společnosti.
Barbie: Tento film je reakcí na současnou kulturu, kde jsou genderové role stále intenzivně diskutovány. Odráží potřebu redefinovat, co znamená být ženou nebo mužem v moderní době, a otevírá prostor pro různé podoby identity.
Toť pohled AI, se kterým se dá, dle mého názoru, souhlasit. Přinejmenším klade zajímavé otázky a je podnětným předmětem do diskuse. Tu ale necháme na jindy. Dovolím si ještě zhodnotit i nepříběhové prvky filmu, abych si nepřišel úplně zbytečný. Narovinu se cítím povinen čtenáře uvědomit s faktem, že jsem velkým fanouškem muzikálů a budu tedy hodnotit zejména ty prvky, které muzikálovému schématu odpovídají.
Vizuální stránka, odmyslíme-li stáří snímku, má své světlé i temné stránky. Nepřekvapivé je opětovné porušování principu osy. To je hřích, který je bohužel pro starší české snímky typický a místy může působit rušivě. Nicméně oceňují oproti tomu nápaditost a kompozici jednotlivých záběrů. V případě hudebních čísel a choreografií kamera i přes omezené technologické možnosti tehdejší doby funguje dobře. Obecně na poměrně starý film jsou zde záběry, kterým by se nejeden režisér z důvodu náročnosti provedení vyhnul rád i dnes a to se musí ocenit.
Přesuňme se teď k Herecké stránce. Jiřina Bohdalová v hlavní roli mě velmi bavila. Bylo na ní totiž vidět, že jí samotnou tato role bavila také. Její herecké zlozvyky v podobě typických grimas v obličeji jí tak divák snadno odpustí. Vyzdvihnout musím i Radoslava Brzobohatého, který do své role vnesl balanc komického prvku a dramatičnosti.
No a nakonec možná nejdůležitější stránka filmu – hudba. Tu si neodpustím nikdy, zvláště pak u recenze na muzikál. Za hudbou stojí trojice Jiří bažant, Jiří Malásek a Vlastimil Hála. Ti předvedli schopnost do filmu zakomponovat žánrovou rozmanitost- od jazzu až po žalmy. Vyzdvihnout musím i texty, které mají chytré rýmy, které už se ani v dnešních muzikálech nevidí. Zároveň pracují i s chytrými symboly a obecně si myslím, že textově je to vyvedené. Hudebně ale tratí hlavně na faktu, že byly písně psány na míru filmu a nepředpokládalo se, že by mohli stát sami o sobě. Proto se z nich na rozdíl od repertoáru z e Starců na chmelu nestali hity. Největší průšvih tohoto filmu coby muzikálu je ale Jiřina Bohdalová, která prostě rozená zpěvačka není a je to dost slyšet. Nechci jí však křivdit – ve filmu nezpívá hezky skoro nikdo a pořád je tu jistá šance, že na vině jsou zvukaři.
Na závěr ještě přidám jako sladkou tečku náhodný citát z filmu, kterým přidávám body scénáristům za mě velmi blízký styl humoru:
To si můžete ze svého platu řidičky tramvaje dovolit takový kožich? Kde jste ho vzala?“ - „No, kde bych ho asi vzala? Chovám doma leoparda.
Touhle větou si skoro získali mé odpuštění za klišé, které nenávidím, neboli „celý film byl jen sen“.
