11 památných filmových momentů

Osobně moc nemám v lás­ce růz­né žeb­říč­ky „5 nej­lep­ších fil­mů všech dob“, či „10 věcí kte­ré nás baví na...“. Zpravidla se jed­ná o dost plyt­ký výčet věcí, kte­ré mají za úkol zaplác­nout tiš­tě­ný nebo vir­tu­ál­ní pro­stor. Nerad bych tedy k něče­mu podob­né­mu také při­spí­val. Pokud by však něko­mu ten­to text přes­to něco podob­né­ho při­po­mí­nal, tak se omlou­vám.

Kinematografii tu máme už pěk­nou řád­ku let. Během oné doby stih­lo něko­lik fil­mo­vých momen­tů nále­ži­tě zdo­mác­nět, někte­ré jsou úspěš­ně kopí­ro­vá­ny, jiné paro­do­vá­ny. Následující výčet 11 z nich je má sub­jek­tiv­ní fot­ba­lo­vá jede­náct­ka těch scén, kte­ré z růz­ných důvo­dů pova­žu­ji za paměti­hod­né, výji­meč­né, či tře­ba „jen“ zají­ma­vé. Stejně jako ve sku­teč­né fot­ba­lo­vé jede­náct­ce, tak i zde je spous­ta fil­mů jiných a mají své vlast­ní úlo­hy, něco poba­ví, něco vydě­sí, někde snad poo­k­ře­je srd­ce.

První film, ve kte­rém bož­ský Charlie pro­mlu­vil, respek­ti­ve on nemlu­vil, on zpí­val, a to vel­ké nesmys­ly. Moderní dobu sou­kro­mě pova­žu­ji za asi nej­lep­ší Chaplinův film, kde vystu­pu­je jako „tulák Charlie“. Gagy a taš­ka­ři­ce se tu mísí s lid­ským pří­bě­hem a ape­lem pro­ti nesmy­sl­né tech­no­lo­gi­za­ci a odlid­ště­ní živo­ta.

Tento Spielbergův sní­mek asi viděl takřka kaž­dý. Scéna likvi­da­ce ghet­ta pat­ří mezi ty nej­sil­něj­ší zábě­ry. Holčička v čer­ve­ných šatech (v jinak prak­tic­ky čer­no­bí­lém fil­mu) nám tu sym­bo­li­zu­je nevin­nost v tvá­ří tvář šíle­né­mu lid­ské­mu maras­mu. Ve fil­mu se pak obje­ví ješ­tě jed­nou…

Smysl lid­ské exis­ten­ce, tro­cha filo­so­fie a not­ná dáv­ka pocti­vé­ho sci-fi. To vše nabí­zí Kubrickův opus 2001: Vesmírná ody­sea. Zde zachy­ce­ný střih přes pro­past tisí­ců let je pros­tě fan­tas­tic­ký

Zjevení asi nej­slav­něj­ší­ho fil­mo­vé­ho mon­stra. Režisér Scott se posta­ral o to, že her­ci nebu­dou přes­ně vědět, co se sta­ne, tak­že ten úlek může být dost auten­tic­ký. Za mě nej­lep­ší sní­mek z celé „Alien ságy“.

Kubrickův sní­mek Osvícení obsa­hu­je mno­ho památ­ných scén, kte­ré se nejed­no­mu divá­ko­vi urči­tě hlu­bo­ce vry­ly do pamě­ti. Osobně prav­dě­po­dob­ně neznám po horo­ro­vé strán­ce půso­bi­věj­ší sní­mek, od zvu­ko­vé­ho dopro­vo­du, po vizu­ál­ní pre­zen­ta­ci, skry­té názna­ky, vlo­že­né scé­ny a skvě­lé­ho Jacka Nicholsona...

Když jsem Psycho viděl popr­vé, tak mě to zase až tak za srd­ce nevza­lo. Vražda, no a co... Až v poz­dějšch letech jsem si uvě­do­mil, jak nesku­teč­ně půso­bi­vá ta scé­na je, ta hud­ba kte­rá přes­ně zapa­dá do úto­ku nožem. Ano, baví­me se zde o scé­ně lid­ské­ho zabi­tí, chá­pu... Hitchcock si však s tou­to scé­nou vyhrál tak, jak to snad dove­dl jen on, měla prý až 50 fil­mo­vých stři­hů. Dnes by šlo jen těž­ko spo­čí­tat růz­né para­do­ie, kte­ré na ten­to motiv vznik­ly.

Teď rad­ši něco vese­lé­ho. Milá Montypythonovská pís­nič­ka o tom, jak i v nej­hor­ších časech by se měl člo­věk dívat na pozi­tiv­ní aspekt věci. Život Briana byl prv­ní film, kde jsem tyto „šílen­ce“ poznal. Zároveň je to film, kte­rý je nej­víc pří­stup­ný šir­ší divác­ké veřej­nos­ti, mini­a­tur­ní rolič­ku tu má i George z Beatles a do kon­ce živo­ta mě bude roz­ve­se­lo­vat Pyjus Čůrus.

A zase ten Kubrick. Spartakus nepat­ří zrov­na mezi mé nej­ob­lí­be­něj­ší fil­my, své­ho času mi při­šel dokon­ce přespří­liš roz­vlek­lý, nicmé­ně závě­reč­ná scé­na po poráž­ce je neza­po­me­nu­tel­ná. Takhle to vypa­dá, když klu­cí drží při sobě. Zajímavostí urči­tě je, že zde má roli i patr­ně nej­slav­něj­ší herec půvo­dem z Prahy - Herbert Lom.

Apokalypsa je jeden z těch fil­mů, kte­ré doká­ží zoš­k­li­vit vál­ku lépe, než čet­bou neko­neč­ných sezna­mů pad­lých. Inspirován kni­hou Josepha Conrada se Kubrick (zase...) roz­ho­dl vypo­řá­dat s vál­kou ve Vietnamu. Možná to dnes při­jde div­né, ale tato scé­na při­pra­vu­jí­cí­ho se váleč­né­ho masa­k­ru nám uka­zu­je, že člo­věk je pořád stej­ný a hrů­zy válek minu­lých se mohou kdy­ko­li opa­ko­vat (jen ty okol­nos­ti budou tro­chu jiné).

Podobně jako v Apokalypse, tak i v tom­to „viet­nam­ském“ fil­mu máme spo­je­nou smrt s krás­nou kla­sic­kou hud­bou. Četa pro mě před­sta­vo­va­la snad prv­ní váleč­ný film kte­rý jsem viděl a neglo­ri­fi­ko­val vál­ku. Film není podán nato­lik „filo­so­fic­ky“ jako tře­ba výše zmí­ně­ná Apokalypsa, ale to jej činá o level rea­lis­tič­těj­ší a uvě­ři­te­něj­ší. Seržant Elias zde repre­zen­tu­je ty lep­ší hod­no­ty - a pro­to musí zemřít.

Začali jsme bož­ským Chaplinem, může­me s ním tedy i skon­čit. Závěrečný pro­slov ve fil­mu Diktátor (kte­rý prý rozhně­val Hitlera k nepří­čet­nos­ti) je bohu­žel aktu­ál­ní i dnes. Stejně tak i dnes exis­tu­jí lidé, kte­ří by nad podob­ný­mi slo­vy bohu­žel ohr­nu­li nos. Bohužel...

U Chaplina se nejed­ná o něja­ké mlá­ce­ní prázd­né slá­my. Tento člo­věk byl ryzí huma­nis­ta (snad to ješ­tě není nadáv­ka), sám po vál­ce při­spěl na obno­vu Lidic a byl celo­ži­vot­ním odpůr­cem fašis­mu.

Ano, ve výbě­ru není žád­ný český/československý film. Není to tím, že by se zde toči­ly jen špat­né fil­my. Namátkou se mi v hla­vě obje­ví výje­vy z Vláčilových sním­ků (scé­na na plá­ži v Údolí včel, či nájezd kame­rou v Ďáblově pas­ti), ale bohu­žel v glo­bá­lu tako­vé popu­la­ri­ty pod­le mě nedo­sa­hu­jí.

A jak to máte vy s iko­nic­ký­mi fil­mo­vý­mi momen­ty?