Bioshock Infinite (2013)

ba89da1319 92567791 o2

Bioshock je na poli vir­tu­ál­ní zába­vy už not­ně zave­de­nou znač­kou (byť s před­cho­zí­mi díly zku­še­nos­ti nemám). V neo­fi­ci­ál­ní „tře­tí čás­ti“ se tvůr­ci (Ken Levine a spol. z Irrational Games) roz­hod­li opus­tit pod­moř­ský svět a vyra­zit na ces­tu vzhů­ru... až do oblak.

Skutečně, Bioshock Infinite (dále jen BI) se ode­hrá­vá v pra­zvlášt­ním měs­tě, kte­ré plu­je oblo­hou. Píše se rok 1912 a v tom­to ste­am­pun­ko­vém uni­ver­zu lehce pro­mí­cha­ném s popu­lár­ní­mi „ver­ne­ov­ka­mi“ se může­me vtě­lit do posta­vy Bookera DeWitta, kte­rý dostá­vá v oblač­ném měs­tě Columbia zvlášt­ní úkol - najít dív­ku jmé­nem Elizabeth a při­vést ji do New Yorku.

Atmosféru hry cel­kem sluš­ně před­sta­vu­je násle­du­jí­cí tele­viz­ní spot.

Co BI odli­šu­je od tuc­to­vých akč­ních stří­le­ček je beze­spo­ru vyni­ka­jí­cí atmo­sfé­ra, na kte­ré je pří­mo vidět, jak si tvůr­ci vyhrá­li s kaž­dič­kým detai­lem této hry, archi­tek­tu­rou měs­ta počí­na­je (s mno­ha odka­zy na pop­kul­tu­ru, či na his­to­rii) a schop­nost­mi postav kon­če. Na obráz­ku níže kupří­kla­du Elizabeth drží v ruce kni­hu o kvan­to­vé mecha­ni­ce, což je - jak si trou­fám tvr­dit - zrov­na pub­li­ka­ce, kte­rá v roce 1912 ješ­tě nee­xis­to­va­la. Je to nechtě­né faux pas tvůr­ců hry? Ale kde­že... I tako­vá nuan­ce má ve hře své opod­stat­ně­ní a je nále­ži­tě vysvět­le­na. A podob­ných „malič­kos­tí“ lze najít dale­ko více...

Hned v úvo­du hry má Booker mož­nost poslech­nout si zpěv míst­ní­ho popu­lár­ní­ho kvar­te­ta, ta sklad­ba co zpí­va­jí jis­tě není nezná­má, jed­ná se o slav­ný song od Beach Boys z šede­sá­tých let....

A i význam těch vče­li­ček vza­du dojde své­ho pocho­pe­ní (s návště­vou továr­ny pana Finka). Hra je pros­tě a jed­no­du­še ukáz­kou kom­plex­ně fun­gu­jí­cí­ho svě­ta, kde si tvůr­ci muse­li dát prá­ci s kaž­dou malič­kos­tí i s vědo­mím toho, že vět­ši­nu věcí stej­ně drti­vá vět­ši­na hrá­čů ani neod­ha­lí. Tomu říkám zau­je­tí pro svo­ji prá­ci. Právě ale ony malič­kos­ti vytvá­ře­jí pozo­ru­hod­ný svět, do kte­ré­ho je tak jed­no­du­ché se pono­řit a pro­ží­vat pří­běhy jeho oby­va­tel.

Columbia je svět, kte­rý na oko vypa­dá jako krás­né mís­to, kde by kaž­dý jis­tě chtěl trá­vit svo­ji dovo­le­nou, pod povr­chem ale poměr­ně hluč­ně bubla­jí potla­čo­va­né pro­blémy. Columbia je totiž jakousi hod­ně zcest­nou ver­zí ame­ric­ké­ho patri­o­tis­mu počát­ku 20. sto­le­tí (viz obrá­zek výše), ve hře je něko­lik odka­zů na masa­kr u Wounded Knee, či na povstá­ní čín­ských boxe­rů. A opět pla­tí to, že čím více člo­věk o pobných udá­los­tech ví, tím lépe se mu to pak hra­je i u BI. Svět Columbie je svě­tem neskrý­va­né­ho rasis­mu (hned v úvo­du hry je hráč svěd­kem dost nepří­jem­né­ho lyn­čo­vá­ní, díky kte­ré­mu se odha­lí iden­ti­ta hlav­ní posta­vy Bookera a..... to bych už vyzra­zo­val pří­liš) a šovi­nis­mu, což má pocho­pi­tel­ně za násle­dek i exis­ten­ci jis­té­ho „hnu­tí odpo­ru“, kte­ré se zde jme­nu­je „Vox Populi“. To by snad moh­lo svá­dět k pří­liš­né­mu zjed­no­du­še­ní svě­ta a víře v ty „hod­né utla­čo­va­né“ a „zlé utla­či­te­le“, ale tak jed­no­du­ché to roz­hod­ně není. Vox Populi se ve své fana­tic­ké zasle­pe­nos­ti vlád­nou­cím eli­tám Columbie mini­mál­ně vyrov­na­jí... A upro­střed toho vše­ho je Booker s Elizabeth, což je dost zají­ma­vá dvo­ji­ce, na jejíž koo­pe­ra­ci je zalo­že­no něko­lik zají­ma­vých momen­tů hry.

Tvůrce Ken Levine Elizabeth popsal jako „gee­ka z roku 1912“, což je vel­mi pří­hod­né, umí ote­ví­rat zamče­né dve­ře, během bitvy se sice krčí vždy někde vza­du, nicmé­ně v těž­kých momen­tech může Bookerovi při­ho­dit něja­kou tu muni­ci nebo lah­vič­ku se solí (jež slou­ží k pou­ži­tí vigo­rů - zvlášt­ních schop­nos­tí, kte­ré pomo­hou čas­to vyře­šit i neje­den zapekli­tý moment). Elizabeth jako posta­va také navíc pro­jde poměr­ně zají­ma­vým vývo­jem, z počát­ku od Bookera utí­ká, pro­to­že ten ke své­mu plně­ní úko­lu pou­ží­vá zabí­je­ní, nicmé­ně ke kon­ci... A konec­kon­ců na vzá­jem­né inter­ak­ci obou postav (Bookera i Elizabeth) je posta­ve­na pod­stat­ná část pří­bě­hu. Příběhu, kte­rý je vel­mi zají­ma­vý a v posled­ní hodi­ně (z při­bliž­ně 11 hodi­no­vé her­ní doby) pro­ve­de pozo­ru­hod­ný (jak se ang­lic­ky krás­ně říká) „min­d­fuck“. Samotný konec je pak kapi­to­lou samou pro sebe.

BI roz­hod­ně není tuc­to­vou hrou, kte­rá by slou­ži­la pro chvil­ko­vé odre­a­go­vá­ní, jed­ná se o kom­plex­ní pohl­cu­jí­cí svět se zají­ma­vý­mi her­ní­mi mecha­nismy a ješ­tě zají­ma­věj­ší­mi posta­va­mi.

Takto by šlo psát dále a dále, nicmé­ně hry jsou zejmé­na od toho, aby se hrá­ly a já si trou­fám tvr­dit, že BI za něja­kých těch 11 hodin strá­ve­né­ho času beze­spo­ru sto­jí.