#1960: Ve službách Nuly 3 - 50 %

A jsme u tře­tí­ho dílu a musím říct, že mě man­ga „Ve služ­bách Nuly“ doce­la baví. Nebudu tvr­dit, že je to skvě­lé čte­ní, kte­ré mi napros­to změ­ni­lo život, nebu­du ani tvr­dit, že to je extra zábav­né, ale musím uznat, že to na ten prů­měr doce­la boha­tě sta­čí. Proč prů­měr, když vlast­ně říkám, že je to doce­la fajn? Především pro­to, že autor­ka rezig­no­va­la na něja­ký pořád­ný pří­běh, respek­ti­ve ho pořád posou­vá tak nějak dál, že si vlast­ně uvě­do­mí­te, že to o ničem moc není, a to i přes­to, že se zde odha­lu­jí sku­teč­nos­ti, kte­ré autor­ka pre­zen­tu­je jako zásad­ní a kte­ré by měly čte­ná­ře pře­kva­pit. Nefunguje to, pro­to­že man­ga „Ve služ­bách Nuly“ je psá­na pro­to, aby zde byly jed­not­li­vé vtíp­ky a aby se pře­de­vším autor­ka, ale s ní pří­pad­ně i čte­ná­ři bavi­li.

v prv­ním díle jsme se sezná­mi­li s posta­va­mi, ve dru­hém už bylo tro­chu více akce, kdy došlo k dopa­de­ní zlo­děj­ky, kte­rá si říká Fouquet. Ve tře­tím dílu se doví­dá­me, že utek­la, což je ale v pod­sta­tě jen okra­jo­vě zmí­ně­no, i když je zřej­mé, že si autor­ka pře­ce jen nechá­vá něco do budouc­na a že zde něja­ký dej je. Co se ale vlast­ně děje ve tře­tí kni­ze? Především je to sku­teč­nost, že se obje­vu­jí posta­vy. Tou novou je prin­cez­na Henrietta a její spo­leč­ník, vikomt de Wardes. Oba mají zamí­chat děním, i když jejich pří­nos je vlast­ně jenom v tom, že se Luisa musí se svým fámu­lem, ale i dal­ší­mi dív­ka­mi, kte­ré nesmí být vyne­chá­ny. A co že je ta dal­ší ces­ta, na kte­rou se mají přá­te­lé vydat?

Je vidět, že tady se autor­ka inspi­ro­va­la u Dumase a u záplet­ky „Tří muš­ke­tý­rů“, pro­to­že zde pre­zen­to­va­ná záplet­ka je vel­mi podob­ná. Úkolem je zís­kat dopis od muže, kte­ré­ho má pod­le vše­ho prin­cez­na Henrietta ráda, ale jeli­kož si má vzít něko­ho jiné­ho, a to z poli­tic­kých důvo­dů, aby se udr­žel mír, je potře­ba dostat dopis zpět, neboť nej­spíš obsa­hu­je něco, co by se nemě­lo dostat na veřej­nost a co by moh­lo mír naru­šit. Luisa se tedy se Saitem vydá­vá na ces­tu, ale nako­nec nejsou sami, i když to tak pod­le vše­ho vypa­dá. Přidá se k nim i vikomt de Wardes, jehož posta­va by asi měla vnést do dění něco zají­ma­vé­ho, ale nemůžu si pomoct, jeho navr­že­ní ve sty­lu muš­ke­tý­rů mi pros­tě nese­dí.

V koneč­ném důsled­ku je tedy kni­ha „Ve služ­bách Nuly 3“ sku­teč­ně pře­de­vším prů­měr­ná, pro­to­že i když je zde humor, kte­rý vás může bavit, jsou zde také hlu­chá mís­ta a vy si uvě­do­mu­je­te, že někte­ré vti­py jsou tu pros­tě jen pro­to, že měla Nana Močizuki pocit, že fun­go­va­li ve chví­li, kdy už je jed­nou pou­ži­la. To se pře­de­vším týká toho, jak se Luisa cho­vá k Saitovi a jak ho tres­tá. Hodně rych­le to začí­ná být ohra­né a ten expre­si­o­nis­mus postup­ně tolik neba­ví. I tak zde ale zůstá­va­jí vtíp­ky, pří­pad­ně něja­ké hláš­ky, pro kte­ré sto­jí za to kni­hu „Ve služ­bách Nuly 3“ pře­číst, pro­to­že vás to dove­de na chví­li vypnout. A o víc se kni­ha asi ani nesna­ží ane­bo sna­žit ani nemů­že.

Na Comics Blogu najde­te recen­ze na kni­hy:
„Ve služ­bách Nuly 1″
„Ve služ­bách Nuly 2″