21 gramů - Čím, že se A. G. Iñárritu (REVENANT Zmrtvýchvstání) proslavil?

Už jsme moh­li vidět dob­ré fil­my, kde se dějo­vé linie růz­ně pro­tí­na­jí. Mohli jsme vidět fil­my, kde se začí­ná kon­cem a kon­čí začát­kem. Ba dokon­ce, a to je bohu­žel cel­kem nor­mál­ní, nema­jí někte­ré fil­my děj žád­ný. Aby si ale někdo troufl roz­stří­hat film a sesklá­dat ho naho­di­le pod­le toho, jak se mu zachce, to je (ale­spoň pro mě) novin­ka.

A nej­vtip­něj­ší na tom je, že to celé vel­mi dob­ře fun­gu­je a posklá­dá­ní není vůbec naho­di­lé. Dovolím si ho dokon­ce ozna­čit za mis­tr­né. Na začát­ku mož­ná neví­te, co si o tom mys­let. Režisér vám naser­ví­ru­je pou­ze útrž­ky bez ladu a skla­du. Vidíte Paula (Sean Penn), jak v jed­né scé­ně umí­rá se svým nemoc­ným srd­cem, podru­hé, jak plá­nu­je umě­lé oplod­ně­ní se svo­jí part­ner­kou, a potře­tí, když se sna­ží upou­tat pozor­nost sym­pa­tic­ké a uza­vře­né Cristiny (Naomi Watts). Jenže netu­ší­te, co z toho se sta­lo na začát­ku, a co násle­do­va­lo. Tím spíš, když do pří­bě­hu má co říct ješ­tě polep­še­ný kri­mi­nál­ník Jack; kdy­si to byl grá­zl, pak ho však „oslo­vil“ Bůh a on začal sekat lati­nu.

Skládanku si začne­te dávat dohro­ma­dy s vývo­jem děje. Iňárritu postup­ně odkrý­vá přes­ně tolik, aby neu­ká­zal divá­kům moc najed­nou a tím stup­ňo­val dra­ma, ale na aby se dru­hou stra­nu divák neztra­til a film si užil napl­no. A tak se vysvět­lí i to, jak se Paul mohl zkon­tak­to­vat s obě­ma fil­mo­vý­mi part­ner­ka­mi, jakou roli v živo­tě všech sehrál Jack a jaký pře­lom pro koho zna­me­na­la auto­mo­bi­lo­vá neho­da. A na spous­tu dal­ších věcí.

Jakkoli může­me pochy­bo­vat o mír­ně nere­a­lis­tic­ké záplet­ce fil­mu (zase jenom nazna­čím: Paul se vydá­vá pát­rat po rodi­ně dár­ce své­ho transplan­to­va­né­ho srd­ce), nemů­že­me 21 gra­mům ode­přít úspěš­ný, do kon­ce dota­že­ný expe­ri­ment se sestří­há­ním fil­mu a taky skvě­lé výko­ny her­ců v hlav­ních rolích. Pro mě je zážit­kem pře­de­vším Benicio del Toro, kte­ré­ho zná­me už z před­cho­zí­ho Iňárrituova fil­mu Amores Perros.

Na film jsem šel s vyso­kým oče­ká­vá­ním prá­vě kvů­li reži­sé­ro­vě prvo­ti­ně. A film roz­hod­ně mě nejen potě­šil, ale dokon­ce moje před­sta­vy vyso­ko pře­ko­nal. Sice zde taky jako v Amores perros hra­je hlav­ní roli auto­mo­bi­lo­vá neho­da, ale nezdá­lo se mi, že by autor ze své prvo­ti­ny jinak pří­liš opi­so­val. Můžu pro­to dopo­ru­čit film všem, kte­ří v kině rádi pře­mýš­le­jí. Vrátíte se urči­tě z kina napros­to nad­še­ni. Příběh je sil­ný, tak­že mu snad odpus­tí­te i to, že vám mož­ná sem tam ukáp­ne něja­ká ta slzič­ka…

---