#47 - The Last House on the Left (1972)

Wes Craven se na fil­mo­vých plát­nech před­vá­dí sko­ro 40 let, a co si bude­me poví­dat, vychá­zí mu to. Je prostě dob­rý a i dnes doká­že při­jít s něčím, co není úpl­ně propadák. Zapomeňme ale radě­ji na „Vem si mou duši“ a věnuj­me se jeho prvo­ti­ně.

The Last House on the Left

USA, 1972, 84 minut

Režie: Wes Craven

Scénář: Wes Craven

Hrají:

Sandra Peabody (Mari Collingwood)

Lucy Grantham (Phyllis Stone)

David Hess (Krug Stillo)

Frad Lincoln (Fred „Weasel“ Podowski)

Wes Craven je jed­ním z mužů, kte­ří se do ame­ric­ké horo­ro­vé his­to­rie zapsa­li doslo­va nesma­za­tel­ným pís­mem. S jeho fil­my se v rám­ci 101 nej­lep­ších horo­rů ješ­tě setká­me, a to pře­de­vším proto, že z jeho díla se sta­ly doslo­va kul­ty. „Noční můra v Elm Street“ hovo­ří za vše. Ale vrať­me se ke sním­ku, kte­rý má být pre­zen­to­ván zde. „The Last House on the Left“ je Cravenovou prvo­ti­nou a na fil­mu je to jed­no­znač­ně patr­né. Stejně jako sku­teč­nost, že při jeho natá­če­ní měli fil­ma­ři poměr­ně ome­ze­ný roz­po­čet. Pokud se týká herec­tví, moc se tady o ničem str­hu­jí­cím mlu­vit nedá, i když prav­da, dva poli­cis­té svým cho­vá­ním téměř doko­na­le zapa­da­jí do gro­te­sek. Na jed­nu stra­nu si říkám, že to může být zají­ma­vé odleh­če­ní poměr­ně závaž­né­ho a drs­né­ho námě­tu, na dru­hou stra­nu si říkám, že to je ptá­ko­vi­na, kte­rá film ve sku­teč­nos­ti srá­ží do kolen. Ani jed­nou jsem se u výstu­pu poli­cis­tů nepou­smál, dokon­ce ani ner­vóz­ně ne.

Příběh je vlast­ně o tom, že se dvě tak tro­chu hip­pie děv­ča­ta roz­je­dou do měs­ta osla­vit naro­ze­ni­ny a při­tom si řek­nou, že by bylo fajn si tro­chu zašlu­ko­vat. A to je při­vá­dí rov­nou do spá­rů násil­ní­ků a vra­hů, kte­ří si s děv­ča­ty pohrá­va­jí, což sle­du­je­me poměr­ně zblíz­ka a v dlou­hých zábě­rech, čímž se film jed­no­znač­ně sna­žil šoko­vat, ale také upo­zor­nit na sku­teč­nost, že 60. léta jsou za námi, a tak nějak už hip­pí­kům odzvo­ni­lo. Ale sem tam se za ně někdo posta­ví, a i když jsou děv­ča­ta mrt­vá, „spra­ve­dl­nost“ se najde. Alespoň ve for­mě pomsty. Film má jed­no­znač­né podob­nos­ti s o šest let mlad­ší kla­si­kou „Plivu na tvůj hrob“.

Cravenův sní­mek čer­pá z námě­tu, kte­rý pou­žil pro svůj film „Pramen pan­ny“ Ingmar Bergman. Ale kde Bergman doká­zal roze­hrát drs­né psy­cho­lo­gic­ké dra­ma, tady si Craven pohrá­vá spí­še s bru­ta­li­tou, sna­hou šoko­vat a také „vyna­lé­za­vos­tí“ svých hrdi­nů. Ano, děv­ča­ta jsou zabi­ta a jejich vra­zi nachá­ze­jí svůj úkryt v domě rodi­čů jed­né ze zavraž­dě­ných. A rodi­če se samo­zřej­mě dozví, kde je prav­da a roz­hod­nou se pomstít. A tady opět při­chá­zí něco, co je tak tro­chu před­chůd­cem rodin­né kome­die „Sám doma“. Rodiče vez­mou zákon do vlast­ních rukou, hlav­ně tatí­nek vel­mi ori­gi­nál­ním způ­so­bem – roze­sta­ví po domě důmy­sl­né pas­ti, podob­ně jako je Kevin nastra­žil na lupi­če. Přiznám se, že nechá­pu, proč je prostě nepo­stří­le­li, ale film by asi neměl tako­vý efekt.

Problém je, že drs­ná akce není ani tak drs­ná, pro mě osob­ně byly drs­něj­ší scé­ny ve fil­mu „Les lèvres rou­ges“, kte­ré na mě sku­teč­ně sil­ně zapů­so­bi­ly. V pří­pa­dě „The Last House on the Left“ mi při­jde, že scé­ny jsou mír­ně vyčpě­lé, a pokud chtěl Craven šoko­vat, mohl to udě­lat zají­ma­věj­ším a nápa­di­těj­ším způ­so­bem. Ale záro­veň je vidět, že ho hod­ně ome­zo­val roz­po­čet, kte­rý oprav­du nemohl být závrat­ný.

Chvíle, kdy nastu­pu­jí rodi­če je zají­ma­věj­ší a do jis­té míry i vtip­něj­ší. Matka, kte­rá jed­no­mu z vra­hů ukous­ne penis, otec, kte­rý se cho­pí moto­ro­vé pily... Scéna s ukous­nu­tím peni­su je poměr­ně dob­rá a odváž­ná, ale­spoň na svou dobu. Navíc se jí poved­lo zachy­tit ve skvě­lých názna­cích, kde Craven věděl, že není nut­né všech­no uka­zo­vat názor­ně, ale sta­čí jen naťuk­nout. Opět se ale ptám sám sebe, jest­li to bylo dáno Cravenovým mis­trov­stvím ane­bo pou­ze níz­kým roz­poč­tem. Pro mě je „The Last House on the Left“ tro­chu zkla­má­ním a asi jsem od něj čekal tro­chu víc. Ale na dru­hou stra­nu je to poměr­ně pove­de­ný (tím mys­lím prů­měr­ný) sní­mek, kte­rým zača­la kari­é­ra jed­no­ho z horo­ro­vých guru.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Poměrně drs­né scé­ny, stup­ňu­jí­cí se napě­tí. Některé bru­ta­li­ty jsou poměr­ně ori­gi­nál­ní, navíc sní­mek zachy­cu­je zají­ma­vé téma – má rodič prá­vo pomstít smrt své­ho dítě­te? Pravda, šlo by to udě­lat i sofis­ti­ko­va­něj­ším způ­so­bem, jak nazna­čil zmi­ňo­va­ný Ingmar Bergman.

Proč film neza­řa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Jsou lep­ší sním­ky, roz­hod­ně tako­vé, kte­ré se věnu­jí pomstě. Zároveň je zde spous­ta zby­teč­nos­tí – mlu­vím zejmé­na o poli­cis­tech, kte­ří mi byli sku­teč­ně protiv­ní. Na dru­hou stra­nu jsem ale uví­tal zají­ma­vé kon­tras­ty (scé­na a jí pod­kres­lu­jí­cí hud­ba, stří­dá­ní muče­ní a pří­prav na naro­ze­ni­no­vou osla­vu).

Další film pat­ří­cí mezi „101 nej­lep­ších horo­rů“ vyjde 3.2.2020

---

Článek je sou­čás­tí seri­á­lu 101 nej­lep­ších horo­rů na inter­ne­to­vém maga­zí­nu Horor-Web.cz.

---