U mnoha seriálů může člověk říct, že na nich vyrůstal. U dalších, že na nich dospíval. Ovšem ne každý seriál se může pochlubit existencí trvající čtvrt století s tím, že jeho kvalita málokdy zakolísala.
Bylo mi nějakých čtrnáct či patnáct a ještě dnes si pamatuju, jak se můj otec jednoho dne zasmál na televizním programem a prohlásil něco v tom smyslu, že začali dávat Poirota. Netušil jsem, že jsem na začátku úžasné cesty po boku jednoho drobného geniálního Belgičana. Za prvé jsem musel trochu zapátrat, jak se to jméno vlastně vyslovuje. Táta měl totiž sklony dělat si z angličtiny legraci tím způsobem, že některá slova vyslovoval tak, jak se psala. V jeho podání zněl tehdy Poirot opravdu Poirot a ne jako Erkil Poaro. Občas mi to lezlo na nervy, ale tento druh humoru používáme doma dodnes.
Pak jsem někde narazil na seriálovou podobu Davida Sucheta a tehdy jsem se dopustil jednoho vážného, naštěstí velmi krátkého omylu. Nějakým způsobem jsem došel k závěru, že pan Poirot bude elegantní zločinec.
Velmi rychle jsem byl naštěstí vyveden z omylu a tohoto výstředního mužíčka ve vynikajícím dabingu jak Petra Kostky, tak Jaromíra Meduny, si okamžitě zamiloval. Podobně, jako o sobě jako fanoušek Cumberbatchova Sherlocka mohu svědomitě říci I am Sherlocked, mohu stejně tak říct I am Poiroted.
Suchet není ani nebyl jediným představitelem belgického detektiva, nicméně je suverénně tím nejlepším. U mě tedy až na jediný případ. Pokud jde o slavnou Vraždu v Orient expressu, mám přece jen raději starou verzi s Albertem Finneym, Seanem Connerym a Michaelem Yorkem. Nejde mi ani tak o herecké výkony, spíše o to, že Poirot nebyl v celém seriálu nijak zvlášť spojován s náboženství, ale v tomto snímku růženec téměř neodložil.
Přiznám se bez mučení, že jsem za svůj život ani jednu Agathu Christie nečetl. Nic to ale nemění na tom, že Suchetova seriálová verze Poirotových případů patří k tomu, na co se dá dívat vždycky, i když znáte případy nazpaměť. Nedá se nic dělat, Britové tohle umí točit a vždycky uměli. Převedení meziválečných let je naprosto fantastické a atmosféra nádherně prská snad z každého detailu na plátně. Jen pro upřesnění – aspoň podle časové osy z britských webů – Poirot přichází do Anglie roku 1916 a na zámku Styles se opět setkává s Arturem Hastingsem, které předtím potkal během soukromé praxe v Evropě. Podle stejné osy umírá detektiv opět na zámku Styles po vyřešení svého posledního případu roku 1975.
Krom toho je mechanismus detektiva cizince ve vlastní zemi oblíbeným nástrojem, jak si udělat ze svých krajanů legraci. Hercule Poirot zvládá i tento úkol po celou dobu existence na výbornou. Ovšem všichni jeho přátelé a společníci se stejně tak mohou spolehnout na obrovské kvality a sílu jeho „malých šedých buněk“, které selhaly za celou jeho kariéru pouze několikrát.
Takže stejně jako říkal Poirot tolikrát Hastingsovi i Jappovi, říkám teď já jemu: „Rád jsem vás poznal, mon ami.“
Blog autora - http://jensovsky.blog.idnes.cz
