Odečíst ji, osprchovat ze sebe tuto povídkovou knihu nelze, to by člověk musel do chemické čistírny, do sterilizační myčky, do deratizační místnosti, do kláštera pro pokání, pro akt lítosti, píše v doslovu povídkové sbírky Něco si vymysli Olga Stehlíková.
Chuck Palahniuk už dávno není známý jako ten uctívaný perverzní spisovatel, který prorazil do světa slavných pomocí Klubu rváčů. Nováček ve světě palahniukovské šokantnosti bude u tohoto nového počinu patřičně zhnusen a překvapen, Palahniukovi věrní (ale i ti promiskuitnější) fanoušci budou pravděpodobně nadšením i hrůzou vypouštět různé tělní tekutiny. Palahniuk dávkovaný ve 23 rychlejších či pomalejších povídkách, to je Něco si vymysli. A že si spisovatel vymýšlel přímo rozkošnicky – soubor míchá nejrůznější žánry, ale i tempo vyprávění, role vypravěče, jazyk vyprávění a druhy pointy.
Samozřejmě, některé povídky příliš tlačí na pilu, na což bylo poukázáno v řadě kritik. Mezi takové by se daly zařadit třeba ve stylu bajky psaná Proč Kojot nikdy neměl peníze na parkování nebo až příliš obrazný Princ Žabák o chlapci, který si schválně infikuje genitálie vším možným ve znamení vědy. Chuck z vás chce vymáčknout emoce, chce, aby stříkaly, a to všechny, ideálně třeba najednou. Někdy se mu to daří vskutku bravurně a řada povídek je – skoro překvapivě – dojemná. Sem patří úvodní Ťuky ťuk (k přečtení zde), Zombíci, Proč Hrabáč nikdy nepřistál na Měsíci nebo nejdelší povídka sbírky, Sklony. Tyto tři poslední mají mimo jiné podobné téma i protagonisty – chlapce, kterým se v životě zatím příliš nedaří a jsou společností odvrhováni. Což je téma, které Chuck Palahniuk asi jen tak neopustí. Kdo by ale nesoucítil se třemi chytrými kluky, které šikanují spolužáci, a tak si kamarádi radši vyleptají mozek lepidlem, aby mohli propadnout o ročník níž? Kdo by alespoň trochu nechápal pohnutky teenagera Trevora, který se po vzoru spolužáků vygumuje defibrilátorem, protože ví, že pak už bude navždy šťastný a nepozná už žádné starosti a výčitky? A co třeba zavření mladíci v ústavu pro léčbu homosexuality, kteří se sem ale dostali dobrovolně, protože chtěli vylézt ven jako uctívaní frajeři, které společnost nakonec láskyplně přijme – i když byli celou dobu heterosexuálové?
Svírá mě pevně a já zase držím to červené tlačítko. Vykládám mu, že to není až tak tragické. Říkám: „Pořád tě budu mít rád, strejdo Henry… jenom už nebudu vědět, kdo jsi.“
V hlavě mi doznívají poslední myšlenky a modlitby. Modlím se, aby baterie byly plně dobité. Aby napětí stačilo k vymazání skutečnosti, že jsem právě před několika stovkami cizích lidí mluvil o lásce. A co horšího, o lásce k vlastnímu strýci. S něčím takovým bych stejně nedokázal žít.
Většina lidí se mě nesnaží zachraňovat a místo toho jenom vyloví mobily a začne si to natáčet. Všichni se po krůčcích šourají, aby našli nejlepší úhel záběru. Něco mi to připomíná. Připomíná mi to oslavy narozenin a Vánoce. Tisícovka vzpomínek mě naposledy zalije jako vlna a roztříští se a jasně, tohle je další věc, co jsem nečekal. Je mi jedno, že přijdu o vzdělání. Je mi jedno, že zapomenu vlastní jméno. Ale bude mi líto toho mála, co si pamatuju o svých rodičích.
str. 43 – 44, Zombíci
Lidské emoce jsou pestrý koktejl a Palahniuk vám rád umíchá ten nejbarevnější. Raději se usaďte.
Nejnovější komentáře