DAVID BYRNE o skládání hudby k filmu

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Byl jsem na tur­né v Evropě a Paolo při­jel do Turina. Jeho film Božský se nedáv­no hrál v New Yorku a měl úžas­né recen­ze, tak­že jsem se s Paolem setkal sku­teč­ně rád. On a jeho pro­du­cen­ti říka­li, že děla­jí na novém fil­mu a něco krát­ce mi o tom řek­li. Nevysvětlili mi celý pří­běh, jen to, že to bylo zalo­že­no na postar­ší rocko­vé hvězdě a chtě­li, abych pro to slo­žil něja­kou hud­bu. Přišlo mi to jako ambi­ci­óz­ní skok pře­jít od krás­né­ho a neu­vě­ři­tel­né­ho, ale ne širo­ce zná­mé­ho ital­ské­ho fil­mu k něče­mu, co se zdá­lo být roz­sáh­lým ang­lic­kým sním­kem. A tak jsem jim řekl, že tu něja­kou dobu budu na tur­né, tak ať za mnou při­jdou, až budou mít v kupě finan­ce a všech­ny potřeb­né pro­pri­e­ty. Světe, div se! O rok poz­dě­ji byli nachys­ta­ní a měli ter­mín začát­ku natá­če­ní a chtě­li zno­vu hovo­řit o hud­bě. Byl jsem pře­kva­pen, ale také sku­teč­ně potě­šen.

Takže jsem si pře­če­tl scé­nář a byly tu tři věci, kte­ré chtěl Paolo mít. Zaprvé chtěl mne a moji kape­lu, abychom ve fil­mu zahrá­li naži­vo jed­nu píseň od Talking Heads, což neby­lo tak kom­pli­ko­va­né. Druhou věcí bylo jed­no CD s demo nahráv­ka­mi – v pří­bě­hu vystu­pu­je mla­dý zpě­vák se svou kape­lou, kte­rý se sna­ží pro­ra­zit. Ve fil­mu dá CD Seanu Pennovi, kte­rý ho pak poslou­chá během svých cest. Problém byl v tom, že jsem ty pís­ně mohl napsat, ale nemohl jsem je nazpí­vat, pro­to­že lidé by roze­zna­li můj hlas. Musel to být věro­hod­ný hlas dané posta­vy. Zatřetí to byla fil­mo­vá hud­ba. Paolo měl pří­klad instru­men­tál­ních kous­ků, styl sou­čas­ných kla­sic­kých skla­deb, kte­ré si pro fil­mo­vou hud­bu před­sta­vo­val. Ale z toho­to jsem jak­si vycou­val, pro­to­že jsem si říkal, že budu mít plné ruce prá­ce s demo nahráv­ka­mi, kte­ré tato posta­va napí­še a nahra­je. Nemohly tudíž znít pří­liš pro­fe­si­o­nál­ně, měly spí­še znít jako tro­chu nedo­ta­že­né.

Ve scé­ná­ři se Paolo zmi­ňu­je také o Willu Oldhamovi, jinak zná­mém jako Bonnie „Princ“ Billy, jako o urči­tém dru­hu základ­ní­ho kame­ne hud­by. Ve sku­teč­nos­ti ten kluk, kte­rý inter­pre­tu­je jejich hud­bu, hra­je v obchod­ních cen­t­rech a zpí­vá jed­nu z Williho pís­ni­ček. Tak jsem řekl Paolovi: „Proč nepo­žá­dáš Willa, aby ty pís­ně slo­žil, když má jeho hud­ba pro tebe ve fil­mu tako­vý význam?“ Nebyl si jis­tý, ale já se setkal s Willem již dří­ve na mém tur­né, tak jsem navrh­nul, že se s ním spo­jím a uvi­dí­me, jest­li bude mít zájem na těch pís­ních s Paolem dělat. Paolo sou­hla­sil a pře­kva­pi­vě i Will řekl, že to zku­sí. Ještě před tím, než jsme se dali do sklá­dá­ní hud­by a tex­tů, jsem navrh­nul, aby načrt­nul pár sku­teč­ně hrubých ver­zí a voká­lů a poslal je Paolovi, abychom vidě­li, zda se vydá­vá­me správ­nou ces­tou. Bylo to jed­no­duš­ší než Paolovi slo­ži­tě popi­so­vat hud­bu, kte­rou by chtěl ve fil­mu mít. Některé ty sklad­by se mu líbi­ly, tak­že jsme Will a já pokra­čo­va­li v prá­ci na nich, posla­li jsme Paolovi dal­ší a on si opět něko­lik z nich vybral. Takový byl tvůr­čí pro­ces, díky kte­ré­mu jsme dokon­či­li vše, kro­mě jed­né pís­ně. Will k ní napsal slo­va, což bylo zají­ma­vé, pro­to­že ten­to text byl napros­to odliš­ný od čeho­ko­liv, co jsem kdy napsal já. To je důvod, proč je dob­ré dělat věci spo­leč­ně s dru­hým člo­vě­kem. Vyprodukujete tak něco, co bys­te sami nikdy nena­psa­li a neslo­ži­li.

Toho klu­ka, kte­rý hra­je v obchod­ních cen­t­rech a jehož CD s demo nahráv­ka­mi se dosta­ne do rukou Cheyenna, ztvár­nil mla­dý herec z Dublinu. Bohužel není pří­liš dob­rým zpě­vá­kem, a tak jsme potře­bo­va­li hlas něko­ho jiné­ho, kdo by mu byl hla­so­vě podob­ný. Tak jsem našel zde v New Yorku irské­ho zpě­vá­ka, jehož hlas je podob­ný tomu klu­ko­vi – vyso­ký tenor se sla­bým názna­kem irské­ho akcen­tu. Našli jsme ho přes MySpace, při­šel do stu­dia a nazpí­val píseň a odve­dl úžas­ný kus prá­ce.

Název dané sku­pi­ny ve fil­mu je „The Sračky“, pod­le čehož usu­zu­je­te, že se jed­ná o pun­ko­vou kape­lu, avšak hud­ba, se kte­rou jsme při­šli, se k tomu vůbec neho­di­la. Paolo dal něko­lik poky­nů, abychom jed­nu píseň posu­nu­li více do melan­cho­lic­ké rovi­ny a jinou zase dali do bea­to­vé­ho sty­lu. Hlavní posta­va fil­mu, Cheyenne, je vymo­de­lo­va­ná pod­le Roberta Smithe, zpě­vá­ka The Cure, a já řekl Paolovi, že jest­li chce, aby to zně­lo jako The Cure, tak já nejsem ta pra­vá oso­ba pro tuto prá­ci. Ale on řekl, že to tak nechce, pod­le něj měl být Cheyenne více zau­jat hud­bou, kte­rá zně­la odliš­ně od jeho vlast­ních před­cho­zích pís­ní. Nyní poslou­chá hud­bu, kte­rá ho posou­vá na jiná mís­ta.

O pís­ni This Must Be the Place

Byl to tro­chu šok, že Paolo pou­žil sklad­bu This Must Be the Place sku­pi­ny Talking Heads, kte­rou jsem já slo­žil, jako ústřed­ní píseň fil­mu. Během fil­mu se k ní něko­li­krát odka­zu­je, jed­nou tam i zazní, je to vel­mi licho­ti­vé. Ta píseň je pro mne dosti pří­mo­ča­rou milost­nou pís­ní. Je to ta nej­pří­mo­ča­řej­ší milost­ná píseň, jakou jsem kdy mohl napsat. Je v ní upřím­nost, ale neří­ká věci tak, jak jste je již něko­li­krát před tím sly­še­li. Proto ji lidé pova­žu­jí za dojem­nou, pro­to­že se zdá sku­teč­něj­ší než píseň, kte­rá je mož­ná tro­chu úlis­něj­ší nebo kte­rá obsa­hu­je více klišé.

O roli Davida Byrneho

Paolo mne požá­dal, zda bych si neza­hrál v něko­li­ka málo scé­nách a hrál sám sebe, což samo­zřej­mě vyvo­la­lo otáz­ku – jak to mám udě­lat? Řekl jsem Paolovi, že nemám žád­né herec­ké ambi­ce a on řekl: „Ne, já nechci, abys byl sám sebou. Já chci, abys hrál Davida Byrneho,“ což se zdá­lo mno­hem kom­pli­ko­va­něj­ší! Ale řekl jsem si, že Sean Penn bude ten hlav­ní v dané scé­ně, tak­že když budu jen rea­go­vat na to, co říká, jako bych nor­mál­ně rea­go­val, bude to fun­go­vat. Byli jsme cel­kem podiv­ný pár, Cheyenne a já, i když před­sta­va nás dvou jako kama­rá­dů není až tak nepřed­sta­vi­tel­ná.

O Cheyennovi a Seanu Pennovi

Když mi Paolo popsal scé­nář a když jsem si ho pře­če­tl, zjis­til jsem, že Sean Penn bude téměř celý film hrát v tom out­fi­tu Roberta Smithe – gothic. Měl vás při­mět sou­cí­tit s tou­to posta­vou a ne jen že sle­du­je­te Seana Penna s něja­kým extra­va­gant­ním make-upem, musí­te se dostat za tuto slup­ku a začít sou­cí­tit s tou­to oso­bou pod jeho rtěn­kou a úče­sem a vše­mi těmi věc­mi. Postupně zjiš­ťu­je­te, proč Cheyennova posta­va dělá urči­té věci. Na začát­ku si utvo­ří­te urči­tý úsu­dek, ale někte­ré věci nena­jde­te, dokud se nedo­sta­ne­te do půl­ky fil­mu a pak vám tepr­ve dojde, proč jed­ná tako­vým způ­so­bem a proč pře­stal vystu­po­vat. Jak pro­stu­pu­je­te fil­mem, sklá­dá­te si ty věci dohro­ma­dy a ony se odha­lu­jí jen tak bokem, mimo­cho­dem, což je vel­mi chyt­ré. Mám rád, když si divá­ci musí dávat kous­ky sklá­dač­ky dohro­ma­dy.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře