Byl jsem na turné v Evropě a Paolo přijel do Turina. Jeho film Božský se nedávno hrál v New Yorku a měl úžasné recenze, takže jsem se s Paolem setkal skutečně rád. On a jeho producenti říkali, že dělají na novém filmu a něco krátce mi o tom řekli. Nevysvětlili mi celý příběh, jen to, že to bylo založeno na postarší rockové hvězdě a chtěli, abych pro to složil nějakou hudbu. Přišlo mi to jako ambiciózní skok přejít od krásného a neuvěřitelného, ale ne široce známého italského filmu k něčemu, co se zdálo být rozsáhlým anglickým snímkem. A tak jsem jim řekl, že tu nějakou dobu budu na turné, tak ať za mnou přijdou, až budou mít v kupě finance a všechny potřebné propriety. Světe, div se! O rok později byli nachystaní a měli termín začátku natáčení a chtěli znovu hovořit o hudbě. Byl jsem překvapen, ale také skutečně potěšen.
Takže jsem si přečetl scénář a byly tu tři věci, které chtěl Paolo mít. Zaprvé chtěl mne a moji kapelu, abychom ve filmu zahráli naživo jednu píseň od Talking Heads, což nebylo tak komplikované. Druhou věcí bylo jedno CD s demo nahrávkami – v příběhu vystupuje mladý zpěvák se svou kapelou, který se snaží prorazit. Ve filmu dá CD Seanu Pennovi, který ho pak poslouchá během svých cest. Problém byl v tom, že jsem ty písně mohl napsat, ale nemohl jsem je nazpívat, protože lidé by rozeznali můj hlas. Musel to být věrohodný hlas dané postavy. Zatřetí to byla filmová hudba. Paolo měl příklad instrumentálních kousků, styl současných klasických skladeb, které si pro filmovou hudbu představoval. Ale z tohoto jsem jaksi vycouval, protože jsem si říkal, že budu mít plné ruce práce s demo nahrávkami, které tato postava napíše a nahraje. Nemohly tudíž znít příliš profesionálně, měly spíše znít jako trochu nedotažené.
Ve scénáři se Paolo zmiňuje také o Willu Oldhamovi, jinak známém jako Bonnie „Princ“ Billy, jako o určitém druhu základního kamene hudby. Ve skutečnosti ten kluk, který interpretuje jejich hudbu, hraje v obchodních centrech a zpívá jednu z Williho písniček. Tak jsem řekl Paolovi: „Proč nepožádáš Willa, aby ty písně složil, když má jeho hudba pro tebe ve filmu takový význam?“ Nebyl si jistý, ale já se setkal s Willem již dříve na mém turné, tak jsem navrhnul, že se s ním spojím a uvidíme, jestli bude mít zájem na těch písních s Paolem dělat. Paolo souhlasil a překvapivě i Will řekl, že to zkusí. Ještě před tím, než jsme se dali do skládání hudby a textů, jsem navrhnul, aby načrtnul pár skutečně hrubých verzí a vokálů a poslal je Paolovi, abychom viděli, zda se vydáváme správnou cestou. Bylo to jednodušší než Paolovi složitě popisovat hudbu, kterou by chtěl ve filmu mít. Některé ty skladby se mu líbily, takže jsme Will a já pokračovali v práci na nich, poslali jsme Paolovi další a on si opět několik z nich vybral. Takový byl tvůrčí proces, díky kterému jsme dokončili vše, kromě jedné písně. Will k ní napsal slova, což bylo zajímavé, protože tento text byl naprosto odlišný od čehokoliv, co jsem kdy napsal já. To je důvod, proč je dobré dělat věci společně s druhým člověkem. Vyprodukujete tak něco, co byste sami nikdy nenapsali a nesložili.
Toho kluka, který hraje v obchodních centrech a jehož CD s demo nahrávkami se dostane do rukou Cheyenna, ztvárnil mladý herec z Dublinu. Bohužel není příliš dobrým zpěvákem, a tak jsme potřebovali hlas někoho jiného, kdo by mu byl hlasově podobný. Tak jsem našel zde v New Yorku irského zpěváka, jehož hlas je podobný tomu klukovi – vysoký tenor se slabým náznakem irského akcentu. Našli jsme ho přes MySpace, přišel do studia a nazpíval píseň a odvedl úžasný kus práce.
Název dané skupiny ve filmu je „The Sračky“, podle čehož usuzujete, že se jedná o punkovou kapelu, avšak hudba, se kterou jsme přišli, se k tomu vůbec nehodila. Paolo dal několik pokynů, abychom jednu píseň posunuli více do melancholické roviny a jinou zase dali do beatového stylu. Hlavní postava filmu, Cheyenne, je vymodelovaná podle Roberta Smithe, zpěváka The Cure, a já řekl Paolovi, že jestli chce, aby to znělo jako The Cure, tak já nejsem ta pravá osoba pro tuto práci. Ale on řekl, že to tak nechce, podle něj měl být Cheyenne více zaujat hudbou, která zněla odlišně od jeho vlastních předchozích písní. Nyní poslouchá hudbu, která ho posouvá na jiná místa.
O písni This Must Be the Place
Byl to trochu šok, že Paolo použil skladbu This Must Be the Place skupiny Talking Heads, kterou jsem já složil, jako ústřední píseň filmu. Během filmu se k ní několikrát odkazuje, jednou tam i zazní, je to velmi lichotivé. Ta píseň je pro mne dosti přímočarou milostnou písní. Je to ta nejpřímočařejší milostná píseň, jakou jsem kdy mohl napsat. Je v ní upřímnost, ale neříká věci tak, jak jste je již několikrát před tím slyšeli. Proto ji lidé považují za dojemnou, protože se zdá skutečnější než píseň, která je možná trochu úlisnější nebo která obsahuje více klišé.
O roli Davida Byrneho
Paolo mne požádal, zda bych si nezahrál v několika málo scénách a hrál sám sebe, což samozřejmě vyvolalo otázku – jak to mám udělat? Řekl jsem Paolovi, že nemám žádné herecké ambice a on řekl: „Ne, já nechci, abys byl sám sebou. Já chci, abys hrál Davida Byrneho,“ což se zdálo mnohem komplikovanější! Ale řekl jsem si, že Sean Penn bude ten hlavní v dané scéně, takže když budu jen reagovat na to, co říká, jako bych normálně reagoval, bude to fungovat. Byli jsme celkem podivný pár, Cheyenne a já, i když představa nás dvou jako kamarádů není až tak nepředstavitelná.
O Cheyennovi a Seanu Pennovi
Když mi Paolo popsal scénář a když jsem si ho přečetl, zjistil jsem, že Sean Penn bude téměř celý film hrát v tom outfitu Roberta Smithe – gothic. Měl vás přimět soucítit s touto postavou a ne jen že sledujete Seana Penna s nějakým extravagantním make-upem, musíte se dostat za tuto slupku a začít soucítit s touto osobou pod jeho rtěnkou a účesem a všemi těmi věcmi. Postupně zjišťujete, proč Cheyennova postava dělá určité věci. Na začátku si utvoříte určitý úsudek, ale některé věci nenajdete, dokud se nedostanete do půlky filmu a pak vám teprve dojde, proč jedná takovým způsobem a proč přestal vystupovat. Jak prostupujete filmem, skládáte si ty věci dohromady a ony se odhalují jen tak bokem, mimochodem, což je velmi chytré. Mám rád, když si diváci musí dávat kousky skládačky dohromady.
