Kdy koupit dětem první telefon? Jaká pravidla použití technologií jsou správná? Kolik u nich vaše děti tráví svého volného času? Chcete se dozvědět odpovědi na tyto otázky, a ještě mnohem více? Právě vám je určena publikace s názvem Digiděti, jejíž autorem je Jan Kršňák, zakladatel projektu www.digideti.cz.
V knize se dozvíte, jak nás dospělé, ale i naše děti ovlivňuje digisvět, jaká je ideální doba trávení volného času u různých obrazovek, kdy koupit dítěti první telefon, jaká pravidla doma nastavit, aby nám to všem dobře fungovalo, ale i náměty, jak tyto digitální technologie využít v rámci školních lavic.
Věděli jste, že pobyt v herních prostředích ulevuje od těžkých a zlých zkušeností dětství, dospívání či dospělosti a dočasně může napomoci s depresemi či úzkostmi? Pohodlnost a nezranitelnost jsou návykové a vpíjí se o hráčovy duše.
Na praktických ukázkách autor poukazuje na to, jak se chovat v různých situacích bezpečně na internetu, jak poučit svoje děti a být v rámci svých dětí bezpečný a dávat si pozor na to, jakou digitální stopu zanecháváme my o sobě i svých dětech. Dozvíte se, v čem spočívá naše digitální identita. Věděli jste, že synonymem pro kyberprostor je spektákl, což je informační oceán? Kniha Digiděti vám pomůže rozehnat nejistoty a obavy spojené s výchovou dětí obklopenými obrazovkami a lépe pochopit dobu, v níž žijeme. Na konci knihy je uveden seznam literatury, ze které můžete dále čerpat.
Publikace se mně moc líbila. Dostala jsem na ni doporučení v rámci jednoho webináře, a proto jsem se do této knihy začetla. Jelikož mám doma skoro dospělé syny i my často doma řešíme, jak se synové chovají v rámci sociálních sítí i různých technologií. Tato kniha vypráví o tom, jak uvádět děti do života v rámci digitalizované společnosti, jako digitální stopu po sobě necháváme a co vše to vlastně obnáší. Kniha mě zaujala a přečetla jsem ji s očekáváním od začátku až do konce. Dala mě možnost nahlédnout do digitálního světa, který nás v současnosti obklopuje úplně všude a je třeba na něj nahlížet jako součást našeho života, ale i nutné zlo, které je třeba korigovat, jinak nám přeroste přes hlavu. V každé rodině by měly být nastaveny pravidla, jak to té dané rodině vyhovuje.
Kniha je napsaná velmi netradičně – plná metafor, úvah a obrazotvornosti. Neuchyluje se k panice z moderních technologií, ale vybízí k budování důvěry, blízkosti a respektujícího vztahu v rodině. Autor otevírá téma, že nejsme v digitálním světě ztracené jen děti, ale často především sami dospělí. Ukazuje, že děti sledují naše vlastní návyky, závislosti na telefonech a nekonzistentní chování. Publikaci doporučím všem rodičům, prarodičům dětí, kteří řeší problematiku technologií, dále pedagogům, těm, co pracují s dětmi. Kniha vám neukáže nějaké statistiky ohledně závislosti na technologiích, ale je pozvánkou k vlastnímu zamyšlení a hledání vlastní rovnováhy.
Ukázka z knihy:
Digiděti jsou lidé, jimž se v očích odrážejí obrazovky. Dívají se na ně. Děti na obrazovky a obrazovky na děti. Společně poznávají svět.
Telefony, které děti svírají v rukách, jsou na jejich prsty a dlaně někdy příliš velké a zdá se, jako by jim vypadávaly. Ale drží je pevně. Jejich těla se kolem nich pokřiveně, ale ohebně a dovedně otáčejí. Z dálky to vypadá, že děti a telefon spolu srůstají, z bližšího pohledu vidíme, že tomu tak skutečně je.
Ani rodiče digidětí nevyrůstali bez i, ačkoli jejich vliv nebyl tak masivní jako dnes. K televizím náleží dálkové ovládání, ale když jsem byl dítětem, byli jsme to my, kdo byl dálkovým ovládačem. „Jestli to chceš přepnout, zvedni se a udělej.“ Komu se chtělo zvedat, když ležel před televizí?
V současnosti máme všichni telefony, které jsou zároveň televizí. Děti se tak již nemusí zvedat a v klidu s elektronickými zařízení má polehávají na gaučích a v postelích. V rodinách již nedochází k hádkám, co se večer bude dávat. Každý je se svou vlastní obrazovkou a dívá se, nač chce. Žijeme v době kapesních televizí, co jsou budíkem, interaktivním atlasem, fotografickým albem, sledovacím zařízením, hodinami a kalendářem, tedy orlojem, knihovnou, kinem, zrcadlem, nákupním centrem, veřejným prostorem, magneťákem s nekonečnou kazetou uvnitř, co pouští písničky na hlasový povel, rádiem, herní konzolí, módní přehlídkou a oceánem dalších věcí. Bylo nemyslitelné, aby slušná dívka mluvila s nepřítomným a neviditelným mužem, a nelze vědět, kdo je na druhé straně, dokud hovor nepřijmeme. Dnes je již nemyslitelné myslitelné.
Rodiče jsou pro děti nejdůležitějšími informačními zdroji. Děti se učí nápodobou, nasávají svět a zvyklosti těch, kdo žijí blízko nich. Od rodičů k nám proudí nejvíc inspirace a vysvětlení. Skrze nás poznávají, v čem spočívá lidskost, co znamená být člověkem.
Děti digitalizaci společnosti zvládnou, když ji zvládneme my.
O malička je přitahují technologie, protože vid, jak je neustále používáme, ať už nás fascinují, nebo z nich nemáme dobrý pocit. Adaptují se na život, který kolem nich prožívají jejich rodiče. Dělají to, co dělají děti všech věků. Jen se narodily do doby obrazovek, satelitů a umělých inteligencí, doprostřed informační éry, do dnů a nocí digitálních časů.
Když vidíme tátu s mámou tak často na telefonu, brzy mne napadne, že důležitější věc možná neexistuje, takže bych měl rozhodně pochopit, oč jde.
Několik slov o autorovi:
Jan Kršňák si s počítačem hraje od 11 let. Hodiny hrál počítačové hry nebo sledoval bratry, jak dělají totéž. Všichni společně neposlouchali bědující matku, přestože jim moc dobře slyšeli. Vystudoval filmová studia na FF UK, kde hodně sledovali filmy a povídali si o nich.
Dnes se vedle přemýšlení a psaní o médiích dětem a rodičích věnuje též filozofii, intuitivní pedagogice a inovativního vzdělávání. Je zakladatel projektu www.digideti.cz, v jehož rámci lektoroval stovky besed se žáky, rodiči a pedagogy.
Autor Jan Kršňák
Žánr: populárně-naučná literatura
Vydáno: Vydala Nakladatelství JOTA, s.r.o., Brno 2023
Počet stran: 295
Vazba knihy: brožovaná
ISBN: 978-80-7689-059-6
Knihu můžete koupit zde:













