Digiděti-jak pečovat o děti, o něž současně pečují digitální technologie?

cover broz

Kdy kou­pit dětem prv­ní tele­fon? Jaká pra­vi­dla pou­ži­tí tech­no­lo­gií jsou správ­ná? Kolik u nich vaše děti trá­ví své­ho vol­né­ho času? Chcete se dozvě­dět odpo­vě­di na tyto otáz­ky, a ješ­tě mno­hem více? Právě vám je urče­na pub­li­ka­ce s názvem Digiděti, jejíž auto­rem je Jan Kršňák, zakla­da­tel pro­jek­tu www.digideti.cz. 

V kni­ze se dozví­te, jak nás dospě­lé, ale i naše děti ovliv­ňu­je digisvět, jaká je ide­ál­ní doba trá­ve­ní vol­né­ho času u růz­ných obra­zo­vek, kdy kou­pit dítě­ti prv­ní tele­fon, jaká pra­vi­dla doma nasta­vit, aby nám to všem dob­ře fun­go­va­lo, ale i námě­ty, jak tyto digi­tál­ní tech­no­lo­gie vyu­žít v rám­ci škol­ních lavic.

Věděli jste, že pobyt v her­ních pro­stře­dích ule­vu­je od těž­kých a zlých zku­še­nos­tí dět­ství, dospí­vá­ní či dospě­los­ti a dočas­ně může napo­mo­ci s depre­se­mi či úzkost­mi? Pohodlnost a nezra­ni­tel­nost jsou návy­ko­vé a vpí­jí se o hrá­čo­vy duše.

Na prak­tic­kých ukáz­kách autor pou­ka­zu­je na to, jak se cho­vat v růz­ných situ­a­cích bez­peč­ně na inter­ne­tu, jak pou­čit svo­je děti a být v rám­ci svých dětí bez­peč­ný a dávat si pozor na to, jakou digi­tál­ní sto­pu zane­chá­vá­me my o sobě i svých dětech. Dozvíte se, v čem spo­čí­vá naše digi­tál­ní iden­ti­ta. Věděli jste, že syno­ny­mem pro kyber­pro­stor je spek­tá­kl, což je infor­mač­ní oce­án? Kniha Digiděti vám pomů­že roze­hnat nejis­to­ty a oba­vy spo­je­né s výcho­vou dětí obklo­pe­ný­mi obra­zov­ka­mi a lépe pocho­pit dobu, v níž žije­me. Na kon­ci kni­hy je uve­den seznam lite­ra­tu­ry, ze kte­ré může­te dále čer­pat.

Publikace se mně moc líbi­la. Dostala jsem na ni dopo­ru­če­ní v rám­ci jed­no­ho webi­ná­ře, a pro­to jsem se do této kni­hy začet­la. Jelikož mám doma sko­ro dospě­lé syny i my čas­to doma řeší­me, jak se syno­vé cho­va­jí v rám­ci soci­ál­ních sítí i růz­ných tech­no­lo­gií. Tato kni­ha vyprá­ví o tom, jak uvá­dět děti do živo­ta v rám­ci digi­ta­li­zo­va­né spo­leč­nos­ti, jako digi­tál­ní sto­pu po sobě nechá­vá­me a co vše to vlast­ně obná­ší. Kniha mě zau­ja­la a pře­čet­la jsem ji s oče­ká­vá­ním od začát­ku až do kon­ce. Dala mě mož­nost nahléd­nout do digi­tál­ní­ho svě­ta, kte­rý nás v sou­čas­nos­ti obklo­pu­je úpl­ně všu­de a je tře­ba na něj nahlí­žet jako sou­část naše­ho živo­ta, ale i nut­né zlo, kte­ré je tře­ba kori­go­vat, jinak nám pře­ros­te přes hla­vu. V kaž­dé rodi­ně by měly být nasta­ve­ny pra­vi­dla, jak to té dané rodi­ně vyho­vu­je.

Kniha je napsa­ná vel­mi netra­dič­ně – plná meta­for, úvah a obra­zo­tvor­nos­ti. Neuchyluje se k pani­ce z moder­ních tech­no­lo­gií, ale vybí­zí k budo­vá­ní důvě­ry, blíz­kos­ti a respek­tu­jí­cí­ho vzta­hu v rodi­ně. Autor ote­ví­rá téma, že nejsme v digi­tál­ním svě­tě ztra­ce­né jen děti, ale čas­to pře­de­vším sami dospě­lí. Ukazuje, že děti sle­du­jí naše vlast­ní návy­ky, závis­los­ti na tele­fo­nech a nekon­zis­tent­ní cho­vá­ní. Publikaci dopo­ru­čím všem rodi­čům, pra­ro­di­čům dětí, kte­ří řeší pro­ble­ma­ti­ku tech­no­lo­gií, dále peda­go­gům, těm, co pra­cu­jí s dět­mi. Kniha vám neu­ká­že něja­ké sta­tis­ti­ky ohled­ně závis­los­ti na tech­no­lo­gi­ích, ale je pozván­kou k vlast­ní­mu zamyš­le­ní a hle­dá­ní vlast­ní rov­no­váhy.

Ukázka z kni­hy:

Digiděti jsou lidé, jimž se v očích odrá­že­jí obra­zov­ky. Dívají se na ně. Děti na obra­zov­ky a obra­zov­ky na děti. Společně pozná­va­jí svět.

Telefony, kte­ré děti sví­ra­jí v rukách, jsou na jejich prs­ty a dla­ně někdy pří­liš vel­ké a zdá se, jako by jim vypa­dá­va­ly. Ale drží je pev­ně. Jejich těla se kolem nich pokři­ve­ně, ale oheb­ně a doved­ně otá­če­jí. Z dál­ky to vypa­dá, že děti a tele­fon spo­lu srůs­ta­jí, z bliž­ší­ho pohle­du vidí­me, že tomu tak sku­teč­ně je.

Ani rodi­če digi­dě­tí nevy­růs­ta­li bez i, ačko­li jejich vliv nebyl tak masiv­ní jako dnes. K tele­vi­zím nále­ží dál­ko­vé ovlá­dá­ní, ale když jsem byl dítě­tem, byli jsme to my, kdo byl dál­ko­vým ovlá­da­čem. „Jestli to chceš pře­pnout, zved­ni se a udě­lej.“ Komu se chtě­lo zve­dat, když ležel před tele­vi­zí?

V sou­čas­nos­ti máme všich­ni tele­fo­ny, kte­ré jsou záro­veň tele­vi­zí. Děti se tak již nemu­sí zve­dat a v kli­du s elek­tro­nic­ký­mi zaří­ze­ní má pole­há­va­jí na gau­čích a v poste­lích. V rodi­nách již nedo­chá­zí k hád­kám, co se večer bude dávat. Každý je se svou vlast­ní obra­zov­kou a dívá se, nač chce. Žijeme v době kapes­ních tele­vi­zí, co jsou budí­kem, inter­ak­tiv­ním atla­sem, foto­gra­fic­kým albem, sle­do­va­cím zaří­ze­ním, hodi­na­mi a kalen­dá­řem, tedy orlo­jem, kni­hov­nou, kinem, zrca­dlem, nákup­ním cen­t­rem, veřej­ným pro­sto­rem, mag­ne­ťá­kem s neko­neč­nou kaze­tou uvnitř, co pouš­tí pís­nič­ky na hla­so­vý povel, rádi­em, her­ní kon­zo­lí, mód­ní pře­hlíd­kou a oce­á­nem dal­ších věcí. Bylo nemys­li­tel­né, aby sluš­ná dív­ka mlu­vi­la s nepří­tom­ným a nevi­di­tel­ným mužem, a nelze vědět, kdo je na dru­hé stra­ně, dokud hovor nepři­jme­me. Dnes je již nemys­li­tel­né mys­li­tel­né.

Rodiče jsou pro děti nej­dů­le­ži­těj­ší­mi infor­mač­ní­mi zdro­ji. Děti se učí nápo­do­bou, nasá­va­jí svět a zvyk­los­ti těch, kdo žijí blíz­ko nich. Od rodi­čů k nám prou­dí nej­víc inspi­ra­ce a vysvět­le­ní. Skrze nás pozná­va­jí, v čem spo­čí­vá lid­skost, co zna­me­ná být člo­vě­kem.

Děti digi­ta­li­za­ci spo­leč­nos­ti zvlád­nou, když ji zvlád­ne­me my.

O malič­ka je při­ta­hu­jí tech­no­lo­gie, pro­to­že vid, jak je neu­stá­le pou­ží­vá­me, ať už nás fas­ci­nu­jí, nebo z nich nemá­me dob­rý pocit. Adaptují se na život, kte­rý kolem nich pro­ží­va­jí jejich rodi­če. Dělají to, co děla­jí děti všech věků. Jen se naro­di­ly do doby obra­zo­vek, sate­li­tů a umě­lých inte­li­gen­cí, doprostřed infor­mač­ní éry, do dnů a nocí digi­tál­ních časů.

Když vidí­me tátu s mámou tak čas­to na tele­fo­nu, brzy mne napad­ne, že důle­ži­těj­ší věc mož­ná nee­xis­tu­je, tak­že bych měl roz­hod­ně pocho­pit, oč jde.

Několik slov o auto­ro­vi:

Jan Kršňák si s počí­ta­čem hra­je od 11 let. Hodiny hrál počí­ta­čo­vé hry nebo sle­do­val bra­t­ry, jak děla­jí totéž. Všichni spo­leč­ně nepo­slou­cha­li bědu­jí­cí mat­ku, přes­to­že jim moc dob­ře sly­še­li. Vystudoval fil­mo­vá stu­dia na FF UK, kde hod­ně sle­do­va­li fil­my a poví­da­li si o nich.

Dnes se ved­le pře­mýš­le­ní a psa­ní o médi­ích dětem a rodi­čích věnu­je též filo­zo­fii, intu­i­tiv­ní peda­go­gi­ce a ino­va­tiv­ní­ho vzdě­lá­vá­ní. Je zakla­da­tel pro­jek­tu www.digideti.cz, v jehož rám­ci lek­to­ro­val stov­ky besed se žáky, rodi­či a peda­go­gy.

Autor Jan Kršňák

Žánr: populárně-naučná lite­ra­tu­ra

Vydáno: Vydala Nakladatelství JOTA, s.r.o., Brno 2023

Počet stran: 295

Vazba kni­hy: bro­žo­va­ná

ISBN: 978-80-7689-059-6

Knihu může­te kou­pit zde:

Digiděti | Nakladatelství Jota