Kritiky.cz > Speciály > Hotel Transylvánie 2 - Obsah/O filmu

Hotel Transylvánie 2 - Obsah/O filmu

1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

OBSAH

Zdá se, že Hotelu Transylvánie se začí­ná dařit. Dracula koneč­ně ustou­pil ze svých strikt­ních zásad uby­to­vá­vat v hote­lu pou­ze pří­še­ry a ten se pro­to ote­ví­rá i lid­ským návštěv­ní­kům. Za zavře­ný­mi dveř­mi kryp­ty ale Draculu sží­ra­jí pochyb­nos­ti o tom, zda se jeho napůl lid­ský a napůl upí­ří vnuk Dennis vůbec někdy sta­ne upí­rem. Když tedy Mavis ve spo­leč­nos­ti Johnnyho vyra­zí na návště­vu lid­ské čás­ti pří­bu­zen­stva - na kte­ré ji ostat­ně také čeká nejed­no pře­kva­pe­ní - požá­dá „Děda“ Drac o pomoc své přá­te­le Franka, Murrayho, Waynea a Griffina a spo­leč­ně Dennisovi nachys­ta­jí „kurz pro stra­ši­dla“. Nemají ale nejmen­ší tuše­ní, že se k návštěvě své rodi­ny v hote­lu chys­tá také Dracův roz­mr­ze­lý a vel­mi, vel­mi, vel­mi sta­ro­mód­ní otec Vlad. Když se tedy Vlad dozví, že jeho prav­nuk není čis­to­krev­ný upír - a ješ­tě k tomu teď do Hotelu Transylvánie mohou jez­dit i lidé - nasta­ne mela, ze kte­ré by dost mož­ná i upí­ro­vi ztuh­la krev v žilách.

O FILMU

„Dracula je mož­ná pří­še­rou, zná­mou po celém svě­tě, ale ve sku­teč­nos­ti je to jenom oby­čej­ný otec od rodi­ny,“ říká reži­sér Genndy Tartakovsky, kte­rý pomohl vdech­nout nový život kla­sic­kým mon­st­rům jako Dracula, Frankenstein, vlkodlak a dal­ší v ani­mo­va­ném kome­di­ál­ním hitu Hotel Transylvánie. Původní sní­mek z roku 2012 utr­žil po svě­tě více než 350 mili­o­nů dola­rů a stá­le je drži­te­lem rekor­du za nej­vyš­ší pre­mi­é­ro­vé trž­by v měsí­ci září na úze­mí Spojených stá­tů.

Dracova par­ta se nyní vra­cí zpět a s ní i Tartakovsky na reži­sér­ském křes­le, aby nám spo­leč­ně před­sta­vi­li nová dob­ro­druž­ství ve fil­mu Hotel Transylvánie 2. Na začát­ku fil­mu se lidé a pří­še­ry koneč­ně učí žít spo­leč­ně. „Drac se má veli­ce dob­ře,“ říká Tartakovsky. „Jonathan a Mavis se vza­li a měli malé­ho chlap­ce – Dennise. A v jeho oso­bě se zhmo­t­ňu­je hlav­ní otáz­ka celé­ho fil­mu: je Dennis upír, nebo je to člo­věk? Mavis a Johnny jsou při­pra­ve­ni své­ho syna milo­vat, ať už je kým­ko­liv, ale Dracula samo­zřej­mě ve skry­tu duše dou­fá, že Dennis je upír. Bojí se, že pokud je člo­vě­kem, bude ho Mavis chtít vycho­vá­vat ve svě­tě lidí a ne v hote­lu. Takže je odhod­la­ný udě­lat coko­liv, aby v Dennisovi pro­bu­dil upí­ří sklo­ny.“

Jako kaž­dá milu­jí­cí mat­ka tou­ží Mavis pro své­ho syna jen po tom nej­lep­ším. Ať už milu­je hotel sebe­víc – jde o jedi­ný domov, kte­rý kdy pozna­la – má pocit, že pokud je Dennis člo­vě­kem, pak by pro něj bylo nej­lep­ší, aby vyrůs­tal s ostat­ní­mi lid­mi. Aby zjis­ti­la, jaké by to pro něj asi bylo, svě­ří Dennise do rukou své­ho otce a vypra­ví se spo­leč­ně s Johnnym na návště­vu k jeho rodi­čům v jeho rod­ném Santa Cruz. Zatímco obje­vu­je vzru­šu­jí­cí aspek­ty živo­ta lidí – jako napří­klad 48 pří­chu­tí ovoc­ných džu­sů nebo non-stop obcho­dy – Drac v hote­lu šílí z před­sta­vy, že by měl strá­vit zby­tek živo­ta bez své dce­ry, a násled­kem toho je ješ­tě odhod­la­něj­ší udě­lat z Dennise upí­ra za kaž­dou cenu a dát tak Mavis důvod k tomu, aby hotel nikdy nemu­se­la opus­tit.

Drac při­jde s pozo­ru­hod­ným řeše­ním: vel­ko­le­pý výlet, během kte­ré­ho se spo­leč­ně se svý­mi přá­te­li bude sna­žit malou „pří­šer­ku v zábě­hu“ zau­čit a sezná­mit co nej­dů­klad­ně­ji s živo­tem pří­šer. Jeho plá­ny ale poně­kud nara­zí ve chví­li, kdy se na scé­ně obje­ví Dracův otec, Vlad, kte­rý při­je­de na neo­hlá­še­nou návště­vu.

„Vlad je upír ze sta­ré ško­ly,“ říká Tartakovsky. „Jejich vztah s Dracem je poměr­ně kon­fron­tač­ní – neu­stá­le se spo­lu doha­du­jí. Vlad Draca vytr­va­le posu­zu­je, a Drac se zase neu­stá­le brá­ní.“

„Vlad je úsměv­ně sta­ro­mód­ní, je drs­ný a vytr­va­lý,“ říká pro­du­cent­ka Michelle Murdocca. „Nenechá Draca na poko­ji. Velice snad­no pocho­pí­te, proč je Drac tako­vý, jaký je.“

Vlada v původ­ním zně­ní namlu­vil legen­dár­ní komik Mel Brooks, jeden z mála lidí na svě­tě, kte­ří jsou drži­te­li cen Emmy, Grammy, Oscara a ceny Tony. „Je jakým­si nos­ným pilí­řem sou­čas­né kome­die, věnu­je se téhle prá­ci snad odjak­ži­va, pomá­hal mi tří­bit můj kome­di­ál­ní cit a věk ho ani v nejmen­ším nijak nepo­zna­me­nal, tak­že je neu­stá­le ve stře­hu. Byl jsem poměr­ně hod­ně nesvůj z před­sta­vy, že bych ho měl reží­ro­vat. Je úžas­ný – vlast­ně ani žád­nou režii nepo­tře­bu­je,“ míní Tartakovsky. „Ale vzpo­mí­nám si, že v jed­nom pří­pa­dě chtěl znát můj názor na to, jak by měl říct kon­krét­ní dia­log. Co já můžu radit Melovi Brooksovi? Ale chtěl to po mně, tak­že jsem mu vyho­věl, a jemu se to líbi­lo a zaří­dil se pod­le mého přá­ní. To pro mě byl neu­vě­ři­tel­ný oka­mžik – na to asi nikdy neza­po­me­nu.“

Úvod i konec fil­mu svě­ři­li jeho tvůr­ci po hudeb­ní strán­ce do rukou jed­né ze sou­čas­ných nej­po­pu­lár­něj­ších sku­pin, Fifth Harmony, jejichž hito­vý sin­gl Worth It se drží celé léto na před­ních příč­kách hit­pa­rád. Skupina film zaha­ju­je sklad­bou I’m in Love With a Monster (Miluji pří­še­ru).

Tartakovsky přes to všech­no ale zdů­raz­ňu­je, že měli tvůr­ci fil­mu neu­stá­le na pamě­ti, čím byl Hotel Transylvánie tak výji­meč­ný. „Dostali jsme šan­ci zob­ra­zit nej­růz­něj­ší pří­še­ry – Draculu, Frankensteina, nevi­di­tel­né­ho muže, mumii – ve zce­la novém poje­tí. To byla úžas­ná pří­le­ži­tost zku­sit vytvo­řit něco, co bude hod­ně ve sty­lu kres­le­ných gro­te­sek, bude to veli­ce zábav­né, nebu­de se to brát pří­liš váž­ně a bude pro nás veli­ce zábav­né se do tako­vé­ho svě­ta vrá­tit a zjis­tit, jaká dal­ší dob­ro­druž­ství na jeho oby­va­te­le čeka­jí. A to byl tedy náš cíl: vytvo­řit něco bláz­ni­vé­ho, leh­ko­váž­né­ho, svě­ží­ho a zábav­né­ho, ale sou­čas­ně na divá­ky cito­vě zapů­so­bit.“

Ve své pod­sta­tě je pod­le Tartakovskyho jejich nový sní­mek doko­na­lou zába­vou pro celou rodi­nu. „V tomhle fil­mu si uží­vá­me spous­tu legra­ce. Pod jed­nou stře­chou se v něm setká­va­jí čty­ři gene­ra­ce Draculova rodu a do svě­ta pří­šer teď mají pří­stup i lidé, ale sou­čas­ně obsa­hu­je cen­né posel­ství o tom, že bychom dru­hé měli brát tako­vé, jací jsou. To je něco, co bychom si měli při­po­mí­nat kaž­dý den bez ohle­du na to, zda jsme rodi­či nebo dět­mi.“

Před dáv­ný­mi časy býval Dracula veli­ce impo­zant­ní a neú­pros­ný člo­věk, kte­rý vyu­žil svou sílu a své cha­risma neje­nom k tomu, aby vybu­do­val prv­ní hotel na svě­tě čis­tě pro pří­še­ry, ale také se stal jed­ním z nej­úz­kost­li­věj­ších rodi­čů na svě­tě, až do dne, kdy jeho dce­ra osla­vi­la své 118. naro­ze­ni­ny. Teď už je na tom ale lépe, nebo ne? Teď, když se z něj stal děde­ček, jsou všich­ni šťast­ní a spo­ko­je­ní. Ale když vyjde naje­vo, že by jeho vnuk Dennis mohl být oby­čej­ný člo­věk a niko­liv upír, Drac poně­kud ztra­tí hla­vu a je roz­hod­nu­tý pomo­ci malé­mu „opoz­di­lé­mu zubat­ci“ s pro­ře­zá­vá­ním jeho špi­čá­ků.

Adam Sandler, kte­rý Draca nada­bo­val v původ­ním zně­ní, říká, že film dějo­vě nava­zu­je na ten před­cho­zí – ale Dracula v něm stá­le ješ­tě musí tro­chu dospět. „Smířil se s pří­tom­nos­tí lidí a jeho dce­ra člo­vě­ka milu­je, ale nemá pří­liš vel­kou radost z toho, že by jeho vnuk mohl být také člo­věk,“ popi­su­je. „Chce, aby v něm bylo tro­chu více upí­ra – a sna­ží se v něm tyto sklo­ny po celý film pro­bu­dit. Drac musí tro­chu více otevřít oči.“

Johnny nedo­ká­že uvě­řit své­mu štěs­tí – poda­ři­lo se mu nara­zit na Hotel Transylvánie a stát se tak prv­ním člo­vě­kem, kte­rý do něj za posled­ních 200 let vstou­pil, je mu teď 28, našel svou život­ní lás­ku, je žena­tý, má dítě a dokon­ce má mož­nost se věno­vat své vysně­né prá­ci, tedy zlep­šo­vá­ní hote­lo­vých slu­žeb pro lid­ské hos­ty. Nemá nejmen­ší chuť hotel opouš­tět, ale když jeho man­žel­ka při­jde s nápa­dem sezná­mit jejich syna se svě­tem lidí, vydá se s Mavis do Kalifornie, aby spo­leč­ně navští­vi­li mís­ta, na kte­rých vyrůs­tal. Stejně jako v před­cho­zím fil­mu ho v ori­gi­ná­le namlu­vil Andy Samberg.

„Johnny je stá­le tím opti­mis­tic­kým ces­to­va­te­lem, kte­rým byl,“ říká Samberg. „Začíná si sice tro­chu více zvy­kat na život otce rodi­ny, ale v zása­dě je pořád stej­ný.“

Je těž­ké před­sta­vit si, že by na bez­sta­rost­né­ho Johnnyho nějak půso­bi­ly sta­ros­ti, kte­ré Mavis s Dracem sdí­le­jí ve věci toho, zda Dennis je či není upír – a pod­le Samberga tomu tak sku­teč­ně není. „Jelikož je to veli­ce poho­do­vý a bez­sta­rost­ný člo­věk, nesejde mu na tom, jest­li je někdo upír nebo člo­věk nebo od kaž­dé­ho něco,“ říká Samberg.

Draculovu 125letá dce­ru Mavis svět lidí vždyc­ky fas­ci­no­val – a to pla­tí dvoj­ná­sob teď, kdy se vda­la za Johnnyho a sta­la se mat­kou čty­řa­půlle­té­ho chla­peč­ka. Jako kaž­dá mat­ka pro něj chce jen to nej­lep­ší. I když bude Dennise milo­vat napros­to stej­ně bez ohle­du na to, zda je to člo­věk nebo upír, ví, že pokud je člo­vě­kem, pak se mu bude žít mno­hem sná­ze, opustí-li hotel a vydá se do svě­ta lidí. V roli Mavis se v původ­ním zně­ní vra­cí Selena Gomez.

„V prv­ním fil­mu půso­bi­la Selena coby Mavis veli­ce mile a uvol­ně­ně, jed­na­lo se o dív­ku, kte­rá se popr­vé zami­lo­vá­vá,“ říká Murdocca. „Teď se jed­ná o vda­nou ženu a mat­ku, a Selenina vlíd­nost a emo­tiv­nost je zno­vu klí­čem k celé této posta­vě. Skutečně doká­že vyjá­d­řit lás­ku mat­ky ke své­mu dítě­ti, doká­že tyto věci ztvár­nit lépe než leckte­rá mno­hem star­ší a zku­še­něj­ší hereč­ka a žena.“

Gomez pro­hla­šu­je, že ačko­liv je nyní Mavis o něco star­ší a je z ní mat­ka, přes­to se jed­ná o stej­nou milou dív­ku, kte­rou jsme pozna­li v prv­ním fil­mu. „Je dob­ro­druž­ná a má v sobě vel­kou jis­kru,“ míní. „V prv­ním fil­mu si koneč­ně ujas­ni­la, co od živo­ta chce, a její otec ji v tom pod­po­ro­val. Teď, v tomhle fil­mu, jí je 125 let, je vda­ná a má dítě, tak­že se nachá­zí­me v odliš­né fázi její­ho živo­ta, ale stá­le půso­bí jako Mavis. Pořád je to tatín­kův milá­ček. Zodpovědnost, kte­rou nyní má, v ní pro­bou­zí ty nej­lep­ší vlast­nos­ti.“

„Na Hotelu Transylvánie se mi líbí, že se v něm díky Draculovi všich­ni setká­va­jí pod jed­nou stře­chou,“ dodá­vá Gomez. „Postavy fil­mu jsou jed­na vel­ká rodi­na, bez ohle­du na to, jest­li se jed­ná o Frankensteina nebo Wolfganga, a mys­lím, že to je roz­to­mi­lé a okouz­lu­jí­cí.“

Sbližování lidí je také něčím, čím vyni­ká prá­vě Dennis, sou­dí Gomez. „Je to rozkoš­né dítě a oni se sna­ží při­jít na to, jest­li je nebo není pří­še­rou. Klíčovým téma­tem fil­mu je smí­řit se s tím, jaká je prav­da, ať už je jaká­ko­liv. Drac inten­ziv­ně tou­ží po tom, aby měl všech­no pod kon­t­ro­lou – to je vlast­nost, kte­rou na něm máme rádi, ale doká­že být také nepří­jem­ná. Drac se sna­ží, aby se Dennis cítil jako člen rodi­ny, ale jde na to mož­ná poně­kud špat­ným způ­so­bem. Film je o Dracově sna­ze smí­řit se s odliš­nost­mi, o tom, aby se ho nau­čil milo­vat a pod­po­ro­vat, aniž by mu vnu­co­val věci, o kte­ré nesto­jí.“

Nejlepší pří­tel, to je někdo, na koho se může­te bez­vý­hrad­ně spo­leh­nout – a tím je pro Draca Frank. Každý potře­bu­je parťáka...třeba pokud se vydá­te na taj­ný výlet...abyste se poku­si­li zjis­tit, zda je váš vnuk doo­prav­dy upír. No, mož­ná ne – a Frank to roz­hod­ně nebu­de mít leh­ké, teď, když ho pozná kdo­ko­liv na svě­tě – ale bude se držet co nej­blí­že po Dracově boku a co nej­dá­le od ote­vře­né­ho ohně. Coby Frankův hlas se v původ­ním zně­ní opět vra­cí Kevin James.

„Genndy je úžas­ný, pro­to­že mi pomá­há stát se pří­še­rou, a sou­čas­ně mi pomá­há najít v mého herec­kém výko­nu lid­skost, což je zábav­né,“ říká James. „Myslím, že to je na posta­vách toho­hle fil­mu skvě­lé – jsou to pocho­pi­tel­ně pří­še­ry, ale když se chtě­jí bavit, půso­bí veli­ce sym­pa­tic­ky.“

Griffin, nevi­di­tel­ný muž, by nemohl být šťast­něj­ší – našel lás­ku. No, více­mé­ně – jeho vyvo­le­ná je totiž také nevi­di­tel­ná. Vlastně si ostat­ní nejsou tak doce­la jis­tí tím, že doo­prav­dy exis­tu­je.

Vlkodlak Wayne má snad mili­on malých vlčat se svou ženou Wandou a nemá dost času sám pro sebe, což může být důvo­dem, proč se ze všech sil sna­ží pomo­ci Dracovi s jeho pro­blémy s vnu­kem. Zcela ho ale zasko­čí zjiš­tě­ní, že jeho nejmlad­ší dcer­ka Winnie se do Dennise zami­lo­va­la.

Mumie Murray je nemrt­vým oži­ve­ním celé sku­pi­ny. Tenhle obtloust­lej­ší požit­kář v obva­zech je vždy při­pra­ven si uží­vat, tak­že ani na vte­ři­nu neza­vá­há a nabíd­ne svou pomoc, aby v malém Dennisovi pro­bu­di­li pří­šer­ku. Postavu v ang­lič­ti­ně namlu­vil Keegan-Michael Key.

„Murray má rád zába­vu a já mám v jeho kůži mož­nost ztvár­nit veli­ce širo­ké spek­trum nálad,“ říká Key. „Hodně se baví, ale také má z někte­rých věcí hod­ně vel­ký strach. Líbí se mi, že se mi ani tro­chu nepo­do­bá – je hod­ně při těle, ale mlu­ví vyš­ším hla­sem, tak­že je zábav­né ho před­sta­vo­vat.“

Zatímco je Wayne na výle­tě s ostat­ní­mi, musí se Wanda sama posta­rat o tuc­ty svých potom­ků. Ale nemá s tím nejmen­ší pro­blém – tahle milá mat­ka si nedo­ká­že před­sta­vit pří­jem­něj­ší úkol.

Frankovou ženou je Eunice – stá­le kri­tic­ká, stá­le stej­ná, a své­ho man­že­la milu­je stá­le stej­ně sil­ně.

Nikdo se nedo­ká­že shod­nout na tom, zda je Dracův otec Vlad sta­ro­mód­ní, nebo pros­tě jenom sta­rý – ale na tom nesejde. Jedná se o legen­dár­ní pří­še­ru, kte­rá lidem věří tak málo, že už radě­ji ani vůbec nevy­chá­zí ze své jes­ky­ně. Draculův vztah s jeho otcem je veli­ce kom­pli­ko­va­ný a roky se nevi­dě­li – až do chví­le, než ho Mavis pota­jí pozve na osla­vu naro­ze­nin své­ho syna. Když ale Vlad zjis­tí, že v hote­lu spo­leč­ně žijí lidé a upí­ři, je osud Hotelu Transylvánie ve hvězdách. Role Vlada se v ori­gi­ná­le ujal legen­dár­ní komik Mel Brooks.

Pro Brookse byla tako­vá role více­mé­ně rodin­nou zále­ži­tos­tí. „Vnímám v sobě hod­ně z Draculova otce. Moje děti by vám to potvr­di­ly. Jen jsem si musel vzpo­me­nout na to, jak můj děda Schmuel jez­dil v New Yorku s taxí­kem.“ Právě ten totiž Brooksovo poje­tí Vlada údaj­ně inspi­ro­val. „Poskytl mi toho hod­ně a já pro­to věděl, že na tuhle roli mám.“

Upírům jejich ost­ré špi­čá­ky vyrůs­ta­jí nej­poz­dě­ji v pátém roce jejich věku. A Dennisovi, čty­ři a půl roku staré­mu syno­vi Mavis a Johnnyho, zatím ty jeho nevy­rost­ly. Drac, kte­rý tou­ží doká­zat, že jeho vnuk je upír, se za pomo­ci svých přá­tel roz­hod­ne uspo­řá­dat pro něj „výcvi­ko­vý tábor“, aby v něm pomohl pro­bu­dit pra­vé­ho upí­ra.

Stejně jako v pří­pa­dě prv­ní­ho fil­mu je vizu­ál­ní podo­ba sním­ku Hotel Transylvánie 2 pro­duk­tem vize a sty­lu jeho reži­sé­ra Genndyho Tartakovskyho. Jakožto vete­rá­no­vi tele­viz­ní ani­mo­va­né tvor­by (Dexterova labo­ra­toř, Samuraj Jack, Star Wars: Klonové vál­ky) se záli­bou v nad­sa­ze­ném sty­lu a akč­ních scé­nách se mu jeho celo­ve­čer­ním debu­tem Hotel Transylvánie poda­ři­lo veli­ce úspěš­ně pře­ori­en­to­vat na svět fil­mu způ­so­bem, kte­rý je pro počí­ta­čo­vě ani­mo­va­né fil­my veli­ce oje­di­ně­lý. „Obvykle se v počí­ta­čo­vě ani­mo­va­ném fil­mu sna­ží­me v pří­pa­dě postav držet jejich základ­ní­ho mode­lu či návr­hu, ale Genndy se navzdo­ry množ­ství postav, kte­ré se v Hotelu obje­vu­jí, sna­ží ve vel­ké míře uplat­ňo­vat nej­růz­něj­ší vizu­ál­ní vti­py a zábav­né gri­ma­sy,“ říká hlav­ní ani­má­tor Alan Hawkins, když popi­su­je spe­ci­fic­ký ani­mač­ní styl fil­mu. „To je jed­nou z věcí, kte­ré jsme se při prá­ci na prv­ním fil­mu nau­či­li – nechce­me pra­co­vat pou­ze s tím, co nám počí­tač nabí­zí a co už máme zaži­té. Musíme roz­ši­řo­vat hra­ni­ce mož­nos­tí.“

Od samé­ho počát­ku se mělo jed­nat o vel­kou výzvu, ale o tako­vou, se kte­rou se ani­má­to­ři byli při­pra­ve­ni popa­so­vat. „Animátoři při prá­ci na Genndyho fil­mech více­mé­ně jen navště­vu­jí jeho svět,“ říká Hawkins. „Snažíme se veli­ce usi­lov­ně vní­mat věci stej­ně jako on, pro­to­že počí­ta­če nás smě­ru­jí někam doce­la jinam, než kam míří on a k čemu se spo­leč­ně chce­me dopra­co­vat. A to je tím nej­těž­ším úko­lem – doká­zat se nala­dit na stej­nou vlnu. A i když si mys­lí­me, že už jsme toho dosáh­li, stej­ně nás kaž­dý den doká­že pře­kva­pit. Učíme se od něj obrov­ské množ­ství věcí. Spolupráce s ním je jako dal­ší stu­di­um ani­ma­ce.“

Jelikož si tou­to „ani­mač­ní ško­lou“ pro­šli ani­má­to­ři už v pří­pa­dě prv­ní­ho fil­mu, byla pro ně prá­ce na pokra­čo­vá­ní mno­hem snaz­ší. „Vytvořili jsme kni­hov­nu gri­mas, což nám do jis­té míry usnad­ni­lo prá­ci,“ pokra­ču­je Hawkins. „Kromě toho jsme vědě­li, že Genndy čas­to nerad opa­ku­je stej­né věci dva­krát, tak­že jsme se sna­ži­li pra­co­vat s věc­mi, kte­ré jsme dosud nepo­u­ži­li, pří­pad­ně si pohrá­va­li s pro­por­ce­mi posta­vy způ­so­bem, kte­rý jsme v prv­ním fil­mu nevy­zkou­še­li. Máme k dis­po­zi­ci zce­la nový roz­sah pro­střed­ků – nej­vý­raz­ně­ji je to vidět v pří­pa­dě Draculy, ale týká se to i řady jiných, méně význam­ných postav.“

Nyní, kdy už jsou čle­no­vé týmu Sony Pictures Imageworks sezná­me­ni s Tartakovskyho sty­lem, bylo mož­né zavést změ­ny, kte­ré jim pomoh­ly rea­li­zo­vat reži­sé­ro­vu vizi co nej­úpl­ně­ji. Jedním pří­kla­dem byly zásad­ní změ­ny prá­ce se simu­la­cí vla­sů a oble­če­ní. „Veškerý náš simu­lač­ní soft­ware – naše nástro­je, kte­ré se sta­ra­jí o lát­ky a vla­sy a dal­ší efek­ty – je závis­lý na pro­por­cích postav, a my jsme oble­če­ní při­pra­vo­va­li v závis­los­ti na těch­to pro­por­cích. Ale Genndyho styl závi­sí na mož­nos­ti měnit tyto pro­por­ce neje­nom v kaž­dém zábě­ru, ale čas­to i veli­ce rych­le sní­mek po sním­ku. Pokud se tyto pro­por­ce nedr­ží v jis­tých mezích nebo nejsou jejich změ­ny pozvol­něj­ší, bude oble­če­ní posta­vy buď pří­liš těs­né nebo pří­liš vel­ké, bude půso­bit jako neo­prén nebo bude nao­pak na posta­vě vlát. Kromě toho se naše nástro­je doká­ží Genndyho poža­dav­kům při­způ­so­bo­vat jen ome­ze­ně,“ vysvět­lu­je vedou­cí týmu vizu­ál­ních efek­tů Karl Edward Herbst. „Takže naši ani­má­to­ři muse­li ruč­ně upra­vo­vat – čas­to sní­mek po sním­ku – základ­ní pohy­by, kte­ré vytvo­ři­li s pomo­cí našich nástro­jů. V pří­pa­dě toho­to sním­ku jsme s naším týmem pro simu­la­ci oble­če­ní a vývo­já­ři pro­bra­li mož­nos­ti a při­šli s řeše­ním, kte­ré se sna­ží oble­če­ní při­způ­so­bo­vat zmí­ně­ným změ­nám základ­ní­ho mode­lu a vytvá­ří kom­bi­na­ci mezi ani­ma­cí a simu­la­cí. Animátoři Genndyho styl zbož­ňu­jí a chtě­jí se ho držet tak přes­ně, jak je to jenom mož­né – a teď jsme měli k dis­po­zi­ci mož­nost, jak se s tako­vým úko­lem vypo­řá­dat, zejmé­na v pří­pa­dě simu­la­ce látek, bez ohle­du na to, jak extrém­ní byly ani­mač­ní poža­dav­ky.“

Tvůrci fil­mu také vylep­ši­li pro­ces schva­lo­vá­ní, což ani­má­to­rům umož­ni­lo zís­ká­vat lep­ší zpět­nou vazbu pří­mo od reži­sé­ra. „Genndy má nyní mož­nost do našich scén pří­mo kres­lit a my jeho náčrt­ky může­me impor­to­vat do našich pra­cov­ních sou­bo­rů,“ říká Hawkins. „Víceméně jsme schop­ni pří­mo uplat­ňo­vat jeho instruk­ce, mís­to abychom se je sna­ži­li odpo­zo­ro­vat nebo si zapa­ma­to­vat, co se nám sna­žil nakres­lit.“

Před zahá­je­ním prá­ce na scé­ně také ani­má­to­ři vyu­ží­va­li dvou kamer, kte­rý­mi Tartakovskyho zazna­me­ná­va­li, zatím­co pra­co­val na svém náčrt­ku a vysvět­lo­val u toho, co by se mělo na plát­ně ode­hrá­vat. „Genndy by tře­ba řekl něco jako „Tahle linie pat­ří sem“ – škrt – vidí­te, jak zmí­ně­nou linii nakres­lí, a sou­čas­ně se vám na obra­zov­ce obje­ví jeho kres­ba. To jsou pro ani­má­to­ry oprav­du veli­ce uži­teč­né infor­ma­ce,“ vysvět­lu­je Hawkins. „V jeho pří­pa­dě je něco tako­vé­ho nepo­stra­da­tel­né, pro­to­že on se více­mé­ně vyja­dřu­je kresba­mi. Někdy nám dává slov­ní poky­ny, ale jakož­to umě­lec doká­že mno­hem více sdě­lit pro­střed­nic­tvím tva­rů a linií.“

Při zahá­je­ní pra­cí na sním­ku Hotel Transylvánie 2 měli tvůr­ci fil­mu to štěs­tí, že vel­ká část fil­mo­vé­ho svě­ta byla už v počí­ta­čích vytvo­ře­na. Podle výtvar­ní­ka fil­mu Michaela Kurinskyho již exis­to­va­ly návrhy hote­lu a postav, a ačko­liv bylo tře­ba je dola­dit a pře­pra­co­vat, bylo mož­né je zno­vu pou­žít. „Jednalo se o tak úžas­né návrhy, že jsem v žád­ném pří­pa­dě nechtěl od jejich pou­ži­tí ustou­pit,“ říká Kurinsky. „Chtěl jsem jen, aby v našem novém fil­mu vše vypa­da­lo tak dob­ře, jak to jen bude mož­né, abychom vyu­ži­li všech­ny ty krás­né věci, kte­ré už byly nachys­tá­ny – jen je divá­kům pre­zen­to­va­ly v novém hávu.“

Tvůrci fil­mu se pro­to sna­ži­li vytvo­řit sní­mek, kte­rý bude pev­ně zapa­dat do svě­ta původ­ní­ho fil­mu, ale sou­čas­ně bude půso­bit svě­že a samo­stat­ně. Kurinsky si pro­to pro­šel prvot­ní ver­zi scé­ná­ře a roz­dě­lil si vše do dvou kate­go­rií: nové věci a sta­ré nové věci.

„Celá řada scén se ode­hrá­va­la v loka­cích, kte­ré jsme už měli k dis­po­zi­ci, jako napří­klad hotel a jeho recep­ce,“ popi­su­je Kurinsky. Úvod celé­ho fil­mu – svat­ba Johnnyho a Mavis – naštěs­tí nabí­zel skvě­lou pří­le­ži­tost pomo­ci výtvar­ní­kům svět sním­ku Hotel Transylvánie 2 ješ­tě více pro­svět­lit a dodat mu opro­ti původ­ní­mu sním­ku na barev­nos­ti a na zábav­nos­ti. „Jedná se o svat­bu v hote­lu. Každý den po celém svě­tě dochá­zí k pře­mě­ně stro­hých hote­lo­vých sálů v kou­zel­ná mís­ta, na kte­rých pro­bí­ha­jí osla­vy. Něco tako­vé­ho jsme byli schop­ni zaří­dit také – moh­li jsme recep­ci vzít a vyzdo­bit ji a nasví­tit ji způ­so­bem, jaký jsme dosud nevi­dě­li. Moc rád pra­cu­ji s barva­mi a svět­ly – je to tako­vá moje spe­ci­a­li­ta – tak­že bylo skvě­lé vyu­žít zákla­dy toho, co už jsme měli při­pra­ve­né, a pro potře­by toho­to fil­mu tomu vdech­nout nový život.“

Ani tým, zod­po­věd­ný za osvět­le­ní samot­né, se nenu­dil. V rám­ci Tartakovskyho přá­ní před­sta­vit divá­ko­vi záři­věj­ší a barev­něj­ší svět pří­šer Herbst zjis­til, že jed­not­li­vé jeho slož­ky jsou na něco tako­vé­ho při­pra­ve­né – jen bylo tře­ba kuli­sy divá­kům pre­zen­to­vat nově. „Hlavní úlo­hu v tom sehrá­lo osvět­le­ní,“ vysvět­lu­je Herbst. „Přemýšleli jsme o tom, jak loka­ce v tom­to fil­mu nasví­tit o něco kon­trast­ně­ji a s vyu­ži­tím šir­ší barev­né šká­ly, což doko­na­le nahrá­va­lo pří­bě­hu způ­so­bem, po kte­rém Genndy a Mike tou­ži­li. Hlavní otáz­ka zně­la, jak bychom tako­vé loka­ce nasví­ti­li v pří­pa­dě, že by byly sku­teč­né a my v nich natá­če­li hra­ný film.“ Ostatně, v ani­mo­va­ném fil­mu je mož­né „svět­la“ umís­tit napros­to libo­vol­ně a vytvo­řit tak „doko­na­lé“ osvět­le­ní – tím, že se osvět­lo­va­či drže­li rea­li­ty, se jim poda­ři­lo stá­va­jí­cí loka­ce pozo­ru­hod­ně pro­mě­nit a oži­vit. „Mohli jsme vyu­žít atmo­sfé­ry k tomu, abychom zjed­no­du­ši­li poza­dí a sou­stře­di­li se na herec­ké výko­ny. Začali jsme tomu­to pří­stu­pu říkat pseu­do­re­a­lis­mus.“

Další ze „sta­rých nových věcí“ je pří­pra­va hote­lu na pobyt dětí. Z Mavis se sta­la veli­ce sta­rost­li­vá (Drac by patr­ně řekl pře­hna­ně sta­rost­li­vá) mat­ka a pro­to se sna­ží o to, aby byl v hote­lu její syn co nej­ví­ce v bez­pe­čí – pro pří­pad, že by snad pře­ce jen byl člo­věk. „Všichni si něčím podob­ným pro­chá­zí­me, když se z nás sta­nou rodi­če,“ říká Kurinsky. „Já sám jsem rodič a když moje dce­ra zača­la lézt po bytě, sna­žil jsme se ho co nej­ví­ce zabez­pe­čit. Mavis se sna­ží o to, aby byl Dennis v hote­lu v bez­pe­čí, což je svým způ­so­bem legrač­ní, pro­to­že je mož­né, že je pří­še­ra, a pokud tomu tak je, stej­ně by se mu nemoh­lo nic stát.“

Dvě hlav­ní nové posta­vy – Dracův otec Vlad a jeho vnuk Dennis – byly z vel­ké čás­ti dílem dvou výtvar­ní­ků postav, Craiga Kellmana a Andrého Mediny. „Vlad byl na počát­ku veli­ce chlad­nou pří­še­rou ze sta­ré ško­ly,“ popi­su­je Kurinsky. „Když jsme pro film zís­ka­li Mela Brookse, pomoh­lo nám to celou posta­vu a její osob­nost veli­ce význam­ným způ­so­bem dola­dit. Všichni jsme měli k dis­po­zi­ci Brooksovy fil­my, abychom moh­li stu­do­vat jeho tvář a výra­zy, a stej­ně tak jsme vypra­co­va­li náčrt­ky a pózy, kte­ré při­po­mí­na­ly reak­ce Mela Brookse – takhle vypa­dá, když se na něco těší, takhle, když je naštva­ný, a takhle, když je smut­ný.“

Jakmile byl návrh posta­vy hoto­vý, Kurinsky ji dopl­nil o něko­lik posled­ních drob­nos­tí. „Protože žije v jes­ky­ni, je to zaprá­še­ný sta­rý upír,“ vysvět­lu­je Kurinsky. „Víme, že Drac je veli­ce čis­tot­ný a peč­li­vý a sna­ží se vždy vypa­dat veli­ce ustro­je­ně. Vlad je jeho pra­vým opa­kem. Tak tro­chu na sebe pře­stal dbát a je tro­chu špi­na­věj­ší a drs­něj­ší. Ze zad mu visí pavu­či­ny a má zaprá­še­ný plášť.“

Také ani­ma­ci samot­nou ovliv­nil Brooks. „Mel hovo­ří poměr­ně rych­le a toho se Genndy chy­til jako výcho­zí­ho bodu pro reží­ro­vá­ní naší ani­ma­ce,“ říká. Jak pozna­me­ná­vá, zatím­co celá řada postav se ve fil­mu pohy­bu­je poměr­ně rych­le a bles­ko­vě se obje­ví v zábě­ru nebo z něj zmi­zí, Vlad se pohy­bu­je veli­ce odliš­ně. „Nechali jsme ho, aby se pohy­bo­val poně­kud poma­le­ji. Jedná se o posta­vu, kte­rá je o něco méně ovlá­dá­na emo­ce­mi, tak­že jsme jeho pohy­by poja­li odliš­ně­ji. Namísto uspě­cha­né­ho a neklid­né­ho sty­lu pohy­bů jsme v jeho pří­pa­dě zvo­li­li pohy­by ply­nu­lej­ší, poně­kud důstoj­něj­ší.“

V jiných ohle­dech byl ale Vlad ani­mo­ván jako kte­rá­ko­liv jiná posta­va, což neby­lo jed­no­du­ché z hle­dis­ka nasví­ce­ní. „V minu­los­ti jsme se sna­ži­li vyhý­bat kom­pli­ko­va­ným tex­tu­rám – na tvá­ři nemě­ly posta­vy pří­liš vrá­sek, jater­ních skvrn ani niče­ho podob­né­ho. V tom­to pří­pa­dě ale Genndy tou­žil po tom, aby všech­ny zmí­ně­né věci byly zastou­pe­ny veli­ce hoj­ně. Chtěl, aby měl Vlad ve tvá­ři hod­ně vrá­sek, aby bylo vidět, jak sta­rý doo­prav­dy je,“ říká Herbst. Vrásky jsou pod­le jeho slov nároč­né z důvo­dů, jakým způ­so­bem se jeho pokož­ka pohy­bu­je, když se Vlad usmí­vá. „Má ohrom­ně širo­ké úsměvy – vel­ká část jeho tvá­ří se smrští do veli­ce malé­ho pro­sto­ru, a jeho rty se roz­táh­nou. Vrásky se muse­jí cho­vat tak, aby byly tyto gri­ma­sy mož­né. Při tvor­bě jeho posta­vy jsme si klad­li otáz­ku, zda může­me jeho úsměv udě­lat tak širo­ký, aniž by se nám zača­lo cho­vat nestan­dard­ně mapo­vá­ní tex­tur. Naštěstí jsme během prá­ce na téhle posta­vě při­šli na způ­sob, jak vytvo­řit vrás­ky, kte­ré všech­no tohle doká­ží úspěš­ně ustát. Rád bych řekl, že to bylo kom­plet­ně celé důklad­ně naplá­no­va­né, ale ve sku­teč­nos­ti k tomu došlo čás­teč­ně náho­dou.“

Vlad žije v jes­ky­ni, což je také nová loka­ce pro potře­by toho­to fil­mu. „Původně bylo ve scé­nář uve­de­no ozna­če­ní „Vladův hrad“. Takže jsme to bra­li tak, že žije na hra­dě, jak bychom to od   upí­ra ze sta­ré ško­ly oče­ká­va­li. Pak Genndy navr­hl, že bychom moh­li v jeho pří­pa­dě zku­sit něco tro­chu odliš­né­ho, pro­to­že je to tak tro­chu samo­tář,“ vzpo­mí­ná Kurinsky. „Působí na vás dojmem, že se všech stra­ní – jak lid­ské­ho svě­ta, tak svě­ta pří­šer. Takže jsme si řek­li, že bychom z něj moh­li udě­lat pous­tev­ní­ka v jes­ky­ni. A hrad se tedy pro­mě­nil v jes­ky­ni. Když jsem se podí­val na to, jak vypa­da­jí bři­d­li­co­vé jes­ky­ně, půso­bil na mě celý nápad ješ­tě lépe – jsou váž­ně úžas­né.“

Další klí­čo­vou posta­vou fil­mu je Dennis, syn Mavis a Johnnyho. Jeho návrh pro­vá­ze­lo něko­lik porod­ních boles­ti: v původ­ním návr­hu, kte­rý se všem moc líbil, měl Dennis na hla­vě obrov­skou hří­vu zrza­vých vla­sů po otci.

„Právě tady se hodí zku­še­nos­ti z pře­vo­du 2D kre­seb do 3D,“ říká Kurinsky. „Craig Dennisovi nakres­lil obrov­ské hus­té vla­sy a nám se to moc líbi­lo, ale já k tomu pozna­me­nal, že bude někdo muset při­jít na způ­sob, jak je rea­li­zo­vat. Tím někým jsem měl být nako­nec já sám – měl jsem při­jít na to, jakým způ­so­bem bychom jeho obří kudr­li­ny moh­li rea­li­zo­vat. Takže jsem zku­sil prv­ní pokus – nakres­lil jsem Dennise tak rea­lis­tic­ky, jak toho byl můj mozek scho­pen. Pak jsme ho pod­le toho vymo­de­lo­va­li v počí­ta­či a uká­za­lo se, že jeho vla­sy jsou tak obří, že půso­bí veli­ce nere­ál­ně. Bylo jich moc, nikdo by ho nedo­ká­zal vzít do náru­čí – musel by mít dvoj­ná­sob­ně dlou­hé ruce. A stě­na z kudr­lin vep­ře­du mu stí­ni­la tvář – muse­li jsme ho osvět­lo­vat zespo­du. Bylo jas­né, že musí­me tro­chu ubrat a pořád­ně ho ostří­hat, ale sou­čas­ně zacho­vat ducha původ­ních návrhů, kte­ré se nám tak moc líbi­ly.“

Nakonec bylo v Dennisově pří­pa­dě tře­ba vyře­šit stej­né pro­blémy jako v pří­pa­dě ostat­ních postav, a i jejich řeše­ní bylo stej­né. „Proporce jeho hla­vy se neu­stá­le mění a nástro­je pro simu­la­ci vla­sů si s něčím tako­vým neu­mí pora­dit,“ popi­su­je Herbst. „Na začát­ku kaž­dé­ho zábě­ru si pro­to tech­nič­tí vedou­cí zjis­ti­li, jak moc se během něj jeho hla­va mění, a poté veli­kost kudr­lin upra­vi­li tak, aby vychá­ze­la vždy rela­tiv­ně stej­ně v pomě­ru k jeho obli­če­ji.“

Jedna z význam­ných sek­ven­cí fil­mu se ode­hrá­vá v tábo­ře Winnipacaca – ane­bo „upí­řím tábo­ře“, kde mla­dí upí­ři mohou načer­pat atmo­sfé­ru let­ní­ho tábo­ra. „Tábor mě bavi­lo vytvá­řet ze vše­ho nej­ví­ce – šlo o mož­nost navrh­nout něco čis­tě ze svě­ta pří­šer, a to od samých zákla­dů,“ říká Kurinsky. Scénář mu v tom­to ohle­du nijak výraz­ně nepo­má­hal – zmi­ňo­val pou­ze „tábor pří­šer upro­střed lesů“, tak­že měl Kurinsky ruku zce­la vol­nou.

„Když začí­nám pra­co­vat na něja­kém návr­hu a nemám pře­dem jas­nou před­sta­vu, jaký má být výsle­dek, začnu si vytvá­řet fik­tiv­ní his­to­rii toho mís­ta,“ vysvět­lu­je Kurinski. „Položil jsem si otáz­ku, co o tom tábo­ře vím. A věděl jsem, že Drac tam pod­le svých slov jako malý jez­dil, což zna­me­na­lo, že je tábor sta­rý ale­spoň tak 900 nebo 1000 let. Jak by tedy mohl něja­ký tábor zůstat po 1000 let ukry­tý lid­ským zra­kům?“

Kurinsky si sou­čas­ně vzpo­mněl na Yosemitský národ­ní park. „Když se pro­chá­zí­te par­kem, obklo­pu­jí vás skal­ní útva­ry jako El Capitan – a vy vidí­te jejich vrchol­ky ve výš­ce zhru­ba 900 met­rů. Co kdy­by tyhle skal­ní útva­ry byly vyso­ké 9000 met­rů, nebo dokon­ce 30000 met­rů? Zdálo by se vám, že jste obklo­pe­ni obří­mi zdmi a jste za nimi v bez­pe­čí.“

To zně­lo slib­ně. Kurinsky se násled­ně dozvě­děl o hor­ském měs­tě, kte­ré jeho roz­hod­nu­tí zpe­če­ti­lo. „V Norsku exis­tu­je měs­to, posta­ve­né tak hlu­bo­ko v rok­li, že do něj během zimy vůbec nesví­tí pří­mé slu­neč­ní svět­lo,“ popi­su­je. „Takže na jed­né ze stěn rokle posta­vi­li obří zrca­dlo, kte­ré slu­neč­ní svět­lo odrá­ží na náměs­tí.“

Kurinsky násled­ně všech­ny tyto prv­ky spo­jil. „Město, kte­ré se neu­stá­le nachá­zí ve stí­nu, pro­to­že je obklo­pe­no 15 tisíc met­rů vyso­ký­mi hora­mi – upí­ři by v něm moh­li být ven­ku celý den, nikdy by na ně nesví­ti­lo slun­ce, a byli by tam chrá­ně­ni a skry­ti před lid­mi. Prostě doko­na­lé!“

Jakmile bylo roz­hod­nu­to o loka­ci samot­né, pus­til se do návr­hu tábo­ra samot­né­ho. „Genndy pro­hla­šo­val, že by se mělo jed­nat o něco mezi kla­sic­ký­mi dře­vě­ný­mi sru­by a gotic­ký­mi budo­va­mi, tak­že jsme muse­li najít správ­nou rov­no­váhu. Muselo se jed­nat o dře­vo­ru­bec­ké sru­by pro pří­še­ry.“

A prá­vě to tedy Kurinsky se svým týmem vytvo­řil a začal spo­le­čen­skou budo­vou. „Jedná se o gotic­ký srub, dvou­pa­t­ro­vý, a jakmi­le jsme pro něj našli tu správ­nou podo­bu, všech­ny men­ší sru­by sdí­le­ly podob­né vizu­ál­ní prv­ky. A může­te také jít dál, než na pou­hý návrh - všech­ny sru­by jsou natře­né načer­no, tak­že jsou veli­ce gotic­ké.“

Kromě nových prv­ků svě­ta pří­šer se ve fil­mu Hotel Transylvánie 2 pří­še­ry také popr­vé vydá­va­jí na del­ší dobu do svě­ta lidí. „V před­cho­zím fil­mu jsme už svět lidí krát­ce zahléd­li – měs­teč­ko Transylvánie, fes­ti­val pří­šer, leta­dlo,“ vzpo­mí­ná Kurinsky. „Ale pří­liš jsme ho nepo­zna­li. Tentokrát se do něj podí­vá­me oprav­du důklad­ně – vydá­me se do Santa Cruz v Kalifornii a setká­me se s Johnnyho rodi­či. To byla šan­ce zku­sit něco, co jsme v prv­ním fil­mu vidět nemoh­li.“

Kurinsky se pro­to sna­žil svět lidí kon­tras­to­vat se záři­vým a pes­t­rým svě­tem pří­šer – svět lidí musel být jeho pra­vým opa­kem. „Pokud se podí­vá­te na hotel, je plný ver­ti­kál­ních linií – všech­no je na něm veli­ce vyso­ké a vytáh­lé. Světlo vychá­zí zespo­du a všu­de je plno barev. Neobvyklé úhly, jas­né pes­t­ré bar­vy. Jak tedy vytvo­řit kon­trast? Uděláme zkrát­ka lid­ský svět vodo­rov­ný, rov­no­měr­ně osvět­le­ný, plný veli­ce bílé­ho svět­la a ble­dých barev.“

Kurinsky pro­hla­šu­je, že pros­tý design do fil­mu doko­na­le zapa­dá. „Film je o tom, jak se Johnny vra­cí s Mavis domů a zjiš­ťu­je, že ze své rodi­ny dost vyční­vá,“ vysvět­lu­je. „Chtěl jsem vytvo­řit pro­stře­dí, do kte­ré­ho v lid­ském svě­tě oba dva zvlášt­ním způ­so­bem neza­pa­da­jí. Interiér domu Johnnyho rodi­čů je vyma­lo­ván neut­rál­ní­mi barva­mi – když tam Johnny s Mavis vejdou, jeho koši­le a její čer­né šaty a stro­host její­ho úče­su s tím vším veli­ce kon­tras­tu­jí. I Johnnyho rodi­če jsem oblé­kl do veli­ce neut­rál­ních barev. Nikdo z lidí nepů­so­bí tak pes­t­ře, jako to doká­ží pří­še­ry.“

Jedním z nároč­ných úko­lů byl návrh nákup­ní­ho stře­dis­ka. „Tahle mís­ta z prin­ci­pu věci uplat­ňu­jí veli­ce pes­t­ré barev­né pale­ty,“ při­po­mí­ná. „Řešení spo­čí­va­lo v pou­ži­tí veli­ce rov­no­měr­né­ho osvět­le­ní s naze­le­na­lým náde­chem, jaký je pro někte­ré zářiv­ky cha­rak­te­ris­tic­ký. Tím došlo k potla­če­ní inten­zi­ty někte­rých barev. Současně jsme měli pod kon­t­ro­lou napros­to vše – když je Mavis nad­še­ná z celé­ho regá­lu čip­sů, moh­li jsme zaří­dit, aby zele­ná nepo­tla­čo­va­la bar­vy pře­hna­ně sil­ně a celý záběr byl záři­věj­ší. Totéž jsme apli­ko­va­li i v pří­pa­dě stro­je na výro­bu džu­sů, kte­rý ji uchvá­tí. Snažili jsme se, aby vše bylo na krát­ký oka­mžik hod­ně barev­né.“

V lid­ském svě­te se divá­ci setká­va­jí s Mikem a Lindou, Johnnyho rodi­či, kte­ré v původ­ním zně­ní ztvár­nil sku­teč­ný man­žel­ský pár Nick Offerman a Megan Mullally.

Jedním ze způ­sobů, jak moh­li tvůr­ci fil­mu zdů­raz­nit, že Johnny do své rodi­ny tak doce­la neza­pa­dá, byla výtvar­ná strán­ka. „V pří­pa­dě Lindy, Johnnyho mat­ky, jsme se inspi­ro­va­li Johnnyho podo­bou,“ vysvět­lu­je Kurinsky. „Jeho otec je mohut­ný a hra­na­tý typ – pra­vý opak toho, jaký je Johnny – a jeho dva brat­ři se tak­též podo­ba­jí spí­še své­mu otci. Takže jsme vytvo­ři­li otce a poté jeho podo­bu modi­fi­ko­va­li, zeštíhli­li ho a vytvo­ři­li oba bra­t­ry. Linda a Johnnyho sest­ra zase vychá­ze­jí z Johnnyho podo­by. Johnny zkrát­ka mezi muž­ské čle­ny své rodi­ny ani tro­chu neza­pa­dá.“

Finální bitva fil­mu má podo­bu komic­ké a vel­ko­le­pé šar­vát­ky mezi Vladem, jeho posko­ky a roz­sáh­lou rodi­nou pří­šer. Podle Hawkinse se jed­ná o odliš­ný druh akč­ní sek­ven­ce, než jaká byla do té chví­le v obou fil­mech této série k vidě­ní: „V prv­ním fil­mu byla spous­ta roz­mách­lých akč­ních sek­ven­cí plných fre­ne­tic­ké akti­vi­ty, napří­klad když Johnny pobí­há po hote­lu poté, co si popr­vé uvě­do­mí, kde se prá­vě oci­tl.“ V tom­to novém fil­mu se ale jed­ná zce­la jed­no­znač­ně o bojo­vou sek­ven­ci, i když pod­le Hawkinse stá­le zce­la bez­peč­ně zapa­dá do svě­ta Hotelu Transylvánie 2. „Jedná se o peč­li­vě pro­myš­le­ný sou­boj s nároč­nou cho­re­o­gra­fií, kte­rý je ohrom­ně zábav­né sle­do­vat. Každá z postav má na něm veli­ce zábav­ný a tvůr­čí podíl v duchu své pova­hy – nejed­ná se jen o sku­pin­ku boju­jí­cích osob. Pracujeme tvůr­čím způ­so­bem s pro­sto­rem a kaž­dá z postav má své cha­rak­te­ris­tic­ké bojo­vé chva­ty a vlast­nos­ti. Je to tro­chu ztřeš­tě­né, není to sto­pro­cent­ně váž­ná sek­ven­ce. Je tak tro­chu bláz­ni­vá. Genndy má tako­vé věci moc rád.“

„Bojová sek­ven­ce je veli­ce inten­ziv­ní a více než kte­rá­ko­liv jiná sek­ven­ce ve fil­mu se blí­ží ani­ma­ci, jakou Genndy v minu­los­ti pro­du­ko­val,“ říká Herbst. „Lesy na kon­ci byly ohrom­ně kom­pli­ko­va­né. Znovu jsme si polo­ži­li otáz­ku, jak bychom k těm scé­nám při­stu­po­va­li, kdy­by se jed­na­lo o hra­ný film. Vyrobili bychom umě­lou mlhu a nasví­ti­li vše zeza­du, tak­že jsme přes­ně to udě­la­li. Hodně jsme se inspi­ro­va­li kame­ra­ma­ny, jejichž dílo má Genndy rád, a Mike pro­chá­zel sbír­kou foto­gra­fií z fil­mů, kte­ré se Genndymu líbi­ly, a pak jsme to vše při­způ­so­bi­li naší barev­né pale­tě a nasví­ti­li to.“


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup

Části seriálu:  Hotel Transylvánie 2


Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
  • Hotel Transylvánie 214. února 2016 Hotel Transylvánie 2 Tak zas vyšel na domácí nosiče další dětský film. Je to zábavné, hororové a vždy skončí dobrým koncem. Kdo zná Hotel Transylvánie, tak ví, že je to o tom, že nejslavnější upír, jak je […] Posted in Filmové recenze
  • Hotel Transylvánie 3: Příšerózní dovolená - recenze1. srpna 2018 Hotel Transylvánie 3: Příšerózní dovolená - recenze Dnes přinášíme recenzi na novou Transylvánii! Petr Rychlý jako Adam Sandler (Drákula) je stejně bezchybný jako v dílech předchozích. Drákula a jeho mimika jsou na dabing velmi těžká […] Posted in Dabing
  • Hotel Transylvánie – Genndy Tartakovsky se nám prvně představil ve filmu15. února 2019 Hotel Transylvánie – Genndy Tartakovsky se nám prvně představil ve filmu Bram Stoker, autor slavného románu o nejznámějším upírovi všech dob, se musel ve svém hrobě nejen obracet, on v něm musel přímo rotovat, když režisér Genndy Tartakovsky udělal z jeho […] Posted in Retro filmové recenze
  • Hotel Transylvánie - o filmu26. září 2012 Hotel Transylvánie - o filmu „Hotel Transylvánie je příběh a otci a dceři – jen je tím otcem zkrátka Drákula,“ vysvětluje Genndy Tartakovsky, režisér snímku. „Stejně jako všichni otci je až přehnaně starostlivý a […] Posted in Filmové premiéry
  • Machři 2 - 55 %20. srpna 2013 Machři 2 - 55 % Lenny (A.Sandler) se po letech vrací z Los Angeles do svého rodného města na východním pobřeží. Usazuje se se svou ženou Roxanne (Salma Hayek) a třemi dětmi ve velkém domě na předměstí. […] Posted in Filmové recenze
  • Když si Chuck bral Larryho16. března 2021 Když si Chuck bral Larryho Není těžké si vyvodit z názvu to, že film se bude týkat homosexuální tématiky. Nečekejte žádnou druhou Zkrocenou horu, ale něco poněkud méně vážného. Ale současně je pravda to, že i když […] Posted in Retro filmové recenze
  • Machři: Adam Sandlerova parta se sjednocuje pro komický pohřeb10. května 2023 Machři: Adam Sandlerova parta se sjednocuje pro komický pohřeb Adam Sandler je tu s dalším filmem a tentokrát posbíral téměř celou svojí partu a naservíroval ji najednou v jednom filmu. Machři pojednávají o jednom opětném shledání skupiny dětských […] Posted in Retro filmové recenze
  • Zohan: Krycí jméno Kadeřník1. ledna 2024 Zohan: Krycí jméno Kadeřník Herec Adam Sander poměrně často rozděluje diváckou obec, někteří ho nemohou vystát pro mírně ujetý humor jednoduššího rázu, jiní jeho postavy milují. Faktem je, že Sander svou kariéru […] Posted in Retro filmové recenze
  • Hubieho Halloween8. října 2020 Hubieho Halloween Dobrosrdečný, ale trochu bázlivý Hubie není v Salemu moc oblíbený. Když se ale na Halloweena začnou dít strašidelné věci, rozhodne se ve svém městečku zjednat pořádek..... Adam Sandler je […] Posted in Filmové recenze
  • MŮJ OTEC JE ŠÍLENEC (THAT'S MY BOY)28. června 2012 MŮJ OTEC JE ŠÍLENEC (THAT'S MY BOY) O FILMU „Role Donnyho Bergera je klasickou rolí Adama Sandlera,“ prohlašuje Sean Anders, režisér nejnovějšího Sandlerova filmu Můj táta je šílenec. „Je to postava, jakou může zahrát […] Posted in Články

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 4,16770 s | počet dotazů: 267 | paměť: 72329 KB. | 18.04.2024 - 03:49:32