Diplomacie [80 %]

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Náročnější diváci zpozorněte, opouštíme mainstreamový proud. Do kin přichází francouzsko-německá dialogová artovka dle skutečné události. Rozmluva nacistického generála a švédského konzula rozhodne na sklonku druhé světové války o osudu Paříže.

Pokud bychom se sna­ži­li mezi tvůr­ci či pro­ta­go­nis­ty hle­dat pově­do­má jmé­na, záhy bychom ostrou­ha­li. Režisérského křes­la se ujal, v naší kot­li­ně nezná­mý, Volker Schlöndor­ff - člo­věk, kte­rý se sho­dou okol­nos­tí naro­dil v roce, kdy nej­vět­ší vál­ka všech dob vypuk­la. Popravdě vět­ši­na osob sto­jí­cích za vzni­kem fil­mu pochá­zí z Německa. Přízvisko „němec­ký“ bychom tak moh­li sním­ku dát nebýt ústřed­ní dvo­ji­ce, fran­couz­ských herec­kých vete­rá­nů Nielsa Arestrupa a Andrého Dussolliera.

Za zně­ní Beethovenovy sed­mé sym­fo­nie se pře­sou­vá­me do hote­lu Meurice v cen­t­ru Paříže, kde se ve zdob­né míst­nos­ti sezna­mu­je­me s cha­risma­tic­kým gene­rá­lem Dietrichem von Choltitzem. Krůpěje jeho potu zna­čí, že Spojenecká voj­ska jsou již blíz­ko, a kvap­ně pro­to svým pod­ří­ze­ným udě­lu­je roz­ka­zy před vykli­ze­ním hlav­ní­ho měs­ta. Choltitz si s kapi­tá­nem vymě­ňu­je důvěr­né infor­ma­ce netu­šíc, že za prů­hled­ným zrca­dlem z dob Napoleona III. ho upře­ně pozo­ru­je pár nezva­ných očí. Zrak švéd­ské­ho kon­zu­la Raola Nordllinga, kte­rý brzy výraz­ně ovliv­ní Hitlerovy plá­ny o napros­té destruk­ci Paříže.

Záhy poté, co se oci­tá s gene­rá­lem v míst­nos­ti osa­mo­cen, děj za zdmi hote­lu je upo­za­děn ve pro­spěch samot­né diplo­ma­tic­ké roz­pra­vy. Nordlling je v nezá­vi­dě­ní­hod­né situ­a­ci. V hnízdě nacis­tů je osa­mo­cen a musí pře­svěd­čit neu­po­slech­nout roz­kaz inte­li­gent­ní­ho gene­rá­la z rodi­ny prus­kých veli­te­lů, pro kte­ré je spl­ně­ní pří­ka­zu vším. Musí ho při­mět upus­tit od úko­lu zni­če­ní měs­ta a vraž­dy sta­ti­sí­ců Pařížanů – to vše, když všech­ny mos­ty i význam­né budo­vy od muzea Louvre po Eiffelovu věž jsou již pod­mi­no­vá­ny a vojá­ci jsou při­pra­ve­ni na povel u roz­ně­tek.

Zvrat při­chá­zí v polo­vi­ně sto­pá­že, kdy je divá­ko­vi ústy gene­rá­la sdě­len důvod, proč je stá­le roz­hod­nut vyho­dit měs­to do povět­ří, i když v hlou­bi duše se mu to pro­ti­ví: Sipenhaft. Hitlerovo naří­ze­ní, dle kte­ré­ho byly rodi­ny vliv­ných nacis­tů na vyso­kých postech zaja­ty jako rukojmí. V pří­pa­dě, kdy by veli­te­lé neu­po­slech­li pří­mý Führerův roz­kaz, všich­ni pří­buz­ní by byli bez milos­ti povraž­dě­ni. Tento pomy­sl­ný nůž na krku je tak zásad­ním, na prv­ní pohled nepře­ko­na­tel­ným momen­tem v dia­lo­gu obou veli­ká­nů. Vyvstává pro­to zásad­ní otáz­ka, na kte­rou stra­nu pře­klo­pit váhy – upřed­nost­nit sta­ti­sí­ce nevin­ných lidí a nád­her­nou met­ro­po­li nebo pří­mý Hitlerův roz­kaz a živo­ty svých nej­bliž­ších?

Přestože je his­to­ric­ky vzdě­la­né­mu člo­vě­ku jas­né, jak se gene­rál nako­nec roz­hod­ne, po celou dobu se i tak daří tvůr­cům udr­žo­vat sil­né napě­tí. Vyzdvihl bych pře­de­vším prá­ci stři­ha­če, díky kte­ré je navo­zen dojem kon­ti­nu­i­ty a divák ilu­zor­ně vní­má dia­log jako by se nato­čil na jeden záběr. Zdánlivě zdlou­ha­vý námět hodi­no­vé­ho roz­ho­vo­ru para­dox­ně poměr­ně citel­ně divá­ko­vi cuchá ner­vy a navíc mu úspěš­ně nahlo­dá­vá morál­ku, jak by se v podob­né situ­a­ci zacho­val on sám. Zní to celé, jako by byl po pro­jek­ci divák zane­chán emoč­ně roze­rva­ný na pokra­ji infark­tu, ale opak je prav­dou – po dlou­hé době jsem z kina odchá­zel ryze spo­ko­je­ný. Nebyl ani nut­ný něja­ký ast­ro­no­mic­ký roz­po­čet - na tvr­ze­ní „méně je někdy více“ tedy asi oprav­du něco bude.

Film při­chá­zí do kin 9. dub­na.