Duna (Dune) – Recenze – 80 %

Duna 1

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Slavný sci-fi román ame­ric­ké­ho spi­so­va­te­le Franka Herberta „Duna“ (z roku 1965) se již v 70. letech neú­spěš­ně pokou­šel pře­vést na plát­na kin chil­ský fil­mař Alejandro Jodorowsky, v roce 1984 pak zfil­mo­val roz­po­ru­pl­ně při­jí­ma­nou adap­ta­ci reži­sér David Lynch a na pře­lo­mu tisí­ci­le­tí vznik­la i tří­díl­ná ame­ric­ká mini­sé­rie, nato­če­ná v evrop­ské kopro­duk­ci (a obsa­ze­ná mimo jiné řadou čes­kých her­ců). O nej­no­věj­ší ver­zi fil­mo­vé Duny s roz­poč­tem 165 mili­o­nů dola­rů se posta­ral kanad­ský reži­sér Denis Villeneuve (Zmizení, Příchozí, Blade Runner 2049), jenž při­šel s tím, že jeden film je pro důstoj­né obsáh­nu­tí Herbertovy před­lo­hy v celé její šíři zkrát­ka málo a že by bylo lep­ší vyhra­dit si pro to fil­my dva. Do kin tudíž nyní vstu­pu­je prv­ní z nich, vyprá­vě­jí­cí zhru­ba polo­vi­nu romá­no­vé­ho pří­bě­hu. S tím, že vznik jeho pokra­čo­vá­ní zatím ze stra­ny stu­dia ofi­ci­ál­ně potvr­zen nebyl, přes­to­že Villeneuve na jeho scé­ná­ři už pra­co­vat začal. Těžko si však před­sta­vit, že by zrov­na tako­vý­to pro­jekt zůstal nedo­dě­la­ný (kupří­kla­du kvů­li nena­pl­ně­ným před­sta­vám ohled­ně tržeb), když od začát­ku vzni­kal s před­po­kla­dem, že jeho dru­há část dovyprá­ví to, co bylo v prv­ní čás­ti nača­to.

Photo © Warner Bros. Pictures

Na vznik dru­hé­ho dílu ostat­ně spo­lé­há i sám Denis Villeneuve, kte­rý Dunu(resp. její prv­ní část) pojal jako roz­sáh­lou expo­zi­ci, kte­rá divá­ko­vi před­sta­ví jed­not­li­vé posta­vy i záko­ni­tos­ti pro­pra­co­va­né­ho svě­ta říze­né­ho před­sta­vi­te­li galak­tic­ké­ho impé­ria, v němž zuří mocen­ské boje ohled­ně nad­vlá­dy nad poušt­ní pla­ne­tou Arrakis, na níž se těží vzác­ná suro­vi­na, slou­ží­cí jed­nak jako pali­vo pro mezihvězd­né ces­to­vá­ní a záro­veň jako návy­ko­vá halu­ci­no­gen­ní dro­ga. V čele těch­to bojů je čest­ný rod Atreidů – vévo­da Leto (Oscar Isaac), jeho druž­ka Jessica (Rebecca Ferguson) a jejich syn Paul (Timothée Chalamet) – jimž je sprá­va nad dotyč­nou pla­ne­tou svě­ře­na moc­ným Imperátorem na úkor kru­té­ho kla­nu Harkonnenů, jenž ji ovlá­dal do té doby. Po pří­le­tu na Arrakis jsou však Atreidé kon­fron­to­vá­ni nejen s domo­ro­dý­mi oby­va­te­li Fremeny a s nebez­peč­ný­mi obří­mi poušt­ní­mi čer­vy, ale i s násled­ky zrád­né­ho spik­nu­tí, kte­ré pro­běh­lo mezi Harkonneny a Imperátorem za jejich zády.

Villeneuve se pří­bě­ho­vě věr­ně drží před­lo­hy, sna­ží se nic zásad­ní­ho neo­po­me­nout a pra­vi­dla Herbertova fas­ci­nu­jí­cí­ho fikč­ní­ho svě­ta postup­ně odkrý­vá a popi­su­je jak v dia­lo­zích, tak v obra­zech, při­čemž i na cel­kem kom­plex­ní moti­vy si mnoh­dy vysta­čí tře­ba jen s jedi­ným dob­ře zvo­le­ným dia­lo­gem či per­fekt­ně výstiž­ným zábě­rem. Při sou­stře­dě­ném vyprá­vě­ní si dává načas (ona expo­zi­ce zabí­rá víc než polo­vi­nu dvou a půl hodi­no­vé sto­pá­že), přes­to se na plát­ně pořád ode­hrá­vá něco zají­ma­vé­ho a pou­ta­vé­ho a děj nikdy vylo­že­ně nesto­jí na mís­tě. Každá věta je pod­stat­ná, kaž­dá scé­na je důle­ži­tá, kaž­dá z pře­hršle postav má v pří­bě­hu uni­kát­ní roli a díky skvost­né­mu herec­ké­mu obsa­ze­ní i výluč­ný pro­jev, jenž ji odli­šu­je od ostat­ních.

Struktura vyprá­vě­ní je pro­myš­le­ná do detai­lu, poža­du­je od divá­ků znač­nou sou­stře­dě­nost a zaklá­dá si na špo­no­vá­ní fatál­ní osu­do­vos­ti a smr­tel­né váž­nos­ti – jaký­ko­li nad­hled nebo humor ve fil­mu zce­la absen­tu­je. V kaž­dém zábě­ru je cítit nalé­ha­vost a inten­zi­ta, s níž Villeneuve strikt­ně napl­ňu­je vlast­ní a potaž­mo též Herbertovu umě­lec­kou autor­skou vizi, kte­rá svou seri­óz­nos­tí sní­mek odli­šu­je od sou­čas­ných žánro­vě spří­z­ně­ných bloc­kbus­te­rů, kon­ci­po­va­ných jako šab­lo­no­vi­té nablýska­né sebe­i­ro­nic­ké pře­hlíd­ky atrak­cí. Duna je monu­men­tál­ní z hle­dis­ka své­ho obsa­hu a roz­sa­hu, epo­chál­ní výpra­vy a někte­rých kon­krét­ních výje­vů, v jiných ohle­dech (neo­ká­za­lé herec­ké výko­ny, mini­mum akce, ome­ze­ná barev­ná pale­ta, stříd­má sym­bo­li­ka…) je zas nao­pak pře­kva­pi­vě komor­ní a téměř až mini­ma­lis­tic­ky úče­lo­vá.

Velkou devi­zou je pocho­pi­tel­ně vizu­ál­ní strán­ka fil­mu, kte­rá z něj činí pas­tvu pro oči, a také jeho tech­nic­ké zpra­co­vá­ní, jenž je na špič­ko­vé úrov­ni (čím vět­ší plát­no, tím lépe). Dokonalost for­mál­ní strán­ky na jed­né stra­ně se nicmé­ně nepo­tká­vá s emo­ci­o­nál­ním uspo­ko­je­ním na stra­ně dru­hé – film totiž emo­ce svých postav (hlav­ně v pří­pa­dě až pří­liš rezer­vo­va­ně hra­jí­cí­ho Timothéeho Chalameta) čas­to tlu­mí, a navíc pocho­pi­tel­ně nena­bí­zí žád­nou katar­zi, pro­to­že si ji spo­lu s vyvr­cho­le­ním scho­vá­vá na poz­dě­ji.

S tím sou­vi­sí i to, že pří­běh spous­tu věcí jen nazna­ču­je a při­pra­vu­je pro ně pole na jin­dy, nača­té dra­ma­tic­ké oblou­ky nedo­kon­ču­je a utí­ná upro­střed a mno­hé moti­vy (vyso­ko vedou­cí poli­tic­ké intri­ky, pro­roc­tví o pří­cho­du Vyvoleného, význam Jessičina sester­stva, fre­men­ský nábo­žen­ský fana­tis­mus) ani nemá jak dějo­vě zúro­čit, neb pro ně najde vyús­tě­ní zřej­mě až příš­tě. Namísto uce­le­né­ho požit­ku tak závě­reč­né titul­ky dopro­vá­zí pachuť z nedo­ře­če­né­ho a také z toho, že na pokra­čo­vá­ní, pokud se jej dočká­me, si bude­me muset počkat něko­lik let. Jako samo­stat­ná jed­not­ka totiž prv­ní část Duny neob­sto­jí – je to jen polo­vi­na pří­bě­hu, kte­rá dosta­ne pořád­ně smy­sl až v tan­de­mu se svou dru­hou polo­vi­nou.

Svou pověst nad­mí­ru zruč­né­ho vypra­vě­če Denis Villeneuve potvr­dil i tvá­ří v tvář kom­pli­ko­va­né před­lo­ze, její­muž fil­mo­vé­mu zpra­co­vá­ní vště­pil uni­kát­ní vze­zře­ní. Netriviální děj, z nějž sálá pří­jem­ná sta­ro­svět­ská lite­rár­ní pocti­vost a autor­ská bri­lan­ce, uči­nil dosta­teč­ně sro­zu­mi­tel­ným i pro nečte­ná­ře a cel­ko­vě si počí­nal asi nej­lé­pe, jak mohl. Duna je díky němu až pře­kva­pi­vě dyna­mic­kým a navzdo­ry dél­ce sviž­ným naděj­ným pří­sli­bem, nav­na­zu­jí­cím na své nut­né dokon­če­ní. Jako u mno­hých jiných fil­mů roz­tr­že­ných na dvě čás­ti se však nelze zba­vit dojmu, že for­ma jedi­né­ho celo­ve­čer­ní­ho fil­mu (tře­ba i hod­ně dlou­hé­ho) nebo uce­le­né něko­li­ka­díl­né mini­sé­rie by Duně slu­še­la víc. Teprve až ve zkom­ple­to­va­né podo­bě a za před­po­kla­du, že její dru­há polo­vi­na dosto­jí oče­ká­vá­ním, jež prv­ní polo­vi­na vytvá­ří, by se totiž sta­la oprav­do­vým mis­trov­ským dílem.