Po dvaceti letech se pořádně vracíme na Dunu. Tedy přesněji řečeno planetu Arrakis. A ještě je nutno dodat, že pro většinu diváků to bude víc než návrat spíše začátek cesty. První filmové zpracování Duny se táhne až do roku 1984 (režisérem byl David Lynch) a populárnější (a minimálně známější) pak pro mnohé je až minisérie z roku 2000 (od režiséra Johna Harrisona).
Nadějný a ambiciózní režisér Denis Villeneuve nám konečně přináší po spoustě jednoduché a rychlé akci kolem něco dospělejšího, temnějšího a epičtějšího. Jeho „rukopis“ se zde nezapře a v mnohém se inspiruje ze svého předchozího snímku Blade Runner 2049.
Duna je jen slangový výraz pro planetu Arrakis, na které se jako na jediné ve známém vesmíru nachází látka, které se říká „Koření“. Tato substance prodlužuje lidem život, prohlubuje psychické schopnosti, ale hlavně je prostředkem k bezpečnému mezihvězdnému cestování. A proto je planeta Arrakis tak cenná a zároveň zdrojem mnoha handrkování a politického pletichaření ve vesmíru. Vesmíru, ve kterém je několik vládnoucích rodů z nichž my diváci máme možnost poznat hlavně dva. Harkonnenové, kterým přísně vládne baron Vladimir (Stellan Skasgård), decimovali Dunu několik desetiletí a nyní díky císařskému výnosu musí planetu opustit. Na scénu tak nastupuje rod Atreidů. Spolu s vévodou Letem (Oscar Isaac) se na Dunu vydá jeho partnerka Jessica (Rebecca Ferguson) a hlavně i jejich syn Paul (Timothée Chalamet). Nicméně Koření musí proudit, a proto je potřeba dát se rychle do práce. Tu ztěžuje mnoho věcí, od zastaralé techniky, přes špiony až po krále pouště – obří červy brázdící rozlehlá pole písku Duny, jež je navíc domovem pro podivný divoký národ jménem Fremeňané. Atreidové jsou tak trochu hozeni do mlýnku na maso a nejen vládnoucí rodina tuší, že za jejich jmenování do pozice správců planety je spousta jiných plánů a záměrů. Kochat se pohledem na nekonečnou písečnou Dunu a rozklíčovat, kdo je na pozadí toho všeho už nyní můžete v našich kinech.
Duna je tzv. Slowburn. To znamená že hoří velmi pomalu. Ale hoří ohněm, na který je stejně příjemný pohled jako do krbu na chatě – zkrátka zahřeje na těle i na duši. Režisér zde opět ukazuje svůj cit pro tempo. Tentokrát pomalejší, ale o to hutnější. Duna je tentokrát (jak bývá poslední dobou zvykem) spíše restartem, protože se věnuje stejnému tématu jako film i seriál, takže pro množství diváků to bude možnost srovnání. Vychází stejně jako ostatní z knižní předlohy Franka Herberta. Předlohy, ze které se klidně mohly později inspirovat Hvězdné Války nebo v poslední době i Hry o Trůny. Jde tu hlavně o mocenský boj vládnoucích rodů a Paul Atreid zde působí v roli spasitele, nebo mesiáše chcete-li.
Na všechno je nicméně čas. Nikam se nespěchá a čas je perfektně využíván k vytvoření atmosféry. Spěch jsem zaznamenal snad trochu jen v úvodní sekvenci, kdy nám vypravěčka, stejně jako v první filmové Duně převypráví v rychlosti situaci, do které jsme následně vhozeni. Pak už se jde ale pěkně postupně a divák má dostatek času na vstřebání jmen postav a politické situace, ve které se rod Atreidů nachází. Oceňuji, že spousta reálií a faktů je divákovi přednesena buď formou dialogů, nebo pomocné berličky v podobě filmečků Paula Atreida. Nic nepůsobí nuceně. A hlavně nic nepůsobí jako vedení za ručičku, což se v mnohém děje v moderních velkofilmech. Divák je prostě obeznámen se situací, a to navíc takovou formou, že když použije svůj mozek, tak vycítí, že ne všechno je úplně v pořádku a na pozadí téhle podívané se dějí pletichy.
Pletichy, které vedou k rychlému a brutálnímu ukončení správy planety rodem Atreidů a o slovo se opět přihlásí Harkonnenové společně s císařem. Pomalý a atmosférický nástup tak střídá rychlá akce, ve které se naplno využívá bojová choreografie a množství digitálních triků. Jak ve dne Duna bere dech svojí klidnou ale nebezpečnou rozlehlostí, tak noc při převratu naopak velmi věrně zapůsobila klaustrofobicky a o to víc životu ohrožující. V této akci pořádně vidíme i další dva představitele důležitých rolí. V roli stárnoucího generála Gurney Hallecka se objevuje Josh Brolin a role elitního vojáka, osobního trenéra a blízkého přítele Paula jménem Duncan Idaho se zhostil Jason Momoa.
O těchto dvou, ale i o zbytku hereckého obsazení se dá říct jedno. Kvalita nad kvantitu. Herců zde není v konečném sčítání příliš, ale o to jsou herci kvalitnější. Všichni hrají své role uvěřitelně a s entuziasmem i přes to, že někteří jen posloužili větší věci a byli záhy obětováni. Zatím drobnou roli hraje skvělý Javier Bardem a nebo také talentovaná Zendaya. Nad všemi bych nicméně vyzdvihl Rebeccu Ferguson, která podala špičkový výkon a potvrzuje, že je sice herečkou vedlejších a menších rolí, ale o to charismatičtějších a osobitějších. Na některých scénách bylo poznat, že nejen ona, ale i ostatní herci dostali volnější ruku ve ztvárnění jejich postav a filmu to dělá skvělou vizitku.
Ať už dlouhé pomalé scenérie, nebo pak akční sekvence doplňuje hudba asi nejznámějšího skladatele Hanse Zimmera. Někteří si mysleli, že to bude taková jeho epická klasika, ale zde Hans velmi překvapil. Stejně jak je mnohdy minimalistická scéna na plátně, tak bývá minimalistická i doprovodná hudba. To mě velmi překvapilo, navíc příjemně. Skvěle to doplňuje atmosféru i projevy postav. Hudba působí podobně jako příběh, takže nedrží diváka za ručičku a poddává se celku.
S celkem jsem tak nadmíru spokojen. Je to sice pomalá jízda, ale působí až překvapivě svižně a téměř dvě a půl hodiny uteče jako písek mezi prsty. Rovnou zde prozradím, že film je pouze prvním snímkem, a že budou následovat pokračování. Já doufám, že jich bude v tomto stylu víc. A oceňuji i odvahu režiséra, že neskrytě nacpal pod názvem filmu hned v úvodu i spojení „část první“. S tím se pojí nutnost čekat na pokračování, což bude díky kvalitě snímku dost nepříjemné, ale na druhou stranu to může znamenat počátek další kultovní záležitosti, jakou byly kupříkladu zmíněné Hvězdné Války. Duna nabízí mnohem víc, než jen ohromující vizuální zpracování, ale i příslib zákulisního politického boje, jen je prostě nutné počkat.
Pokud se rozhodnete jít do kina na Dunu, budete mít pocit, že jste opravdu součástí něčeho velkolepého. Je to audiovizuální potěšení a je vám přednášeno způsobem, který ve vás má vzbudit pocit, že jste jeho součástí, a ne pouze pasivní přijímač informací, které na vás někdo hloupě chrlí. O rozlehlosti a epickém nastavení světa, nebo lépe řečeno vesmíru Duny by se dalo mluvit dlouho, ale snímku ještě pomáhá k lepšímu výsledku ještě jedna věc. A tou je smysl pro detail. Spousta scén obsahuje určitý detail. Nebo prvek, kterého si chtě nechtě divák všimne a upoutá zvědavou pátrající mysl. Důvodem je totiž i jejich protichůdnost. V téměř prázdné scéně je malá soška, v prázdné místnosti je hlava býka nad dveřmi, na prázdném nádvoří je pár palem atd atd. Naopak v rušných scénách je něco opačného, tu v plné místnosti lidí strohá výzdoba, nebo opulentní obří červ v prázdné a jinak tiché duně. Mnohdy je to pak i volba hudby, která buď dokresluje atmosféru, nebo naopak téměř absentuje. A to byl pro mě ze strany Hanse Zimmera velmi chytrý krok. K zajímavým detailům bych přidal ještě rozdílné jazyky všech zúčastněných, takže nejen, že jsou jednotlivé frakce lépe rozpoznatelné, ale svět Duny tak působí o to uvěřitelněji.
K dokonalosti má pak snímek skutečně jen kousek a fanoušci pomalejších a atmosférických titulů zaplesají blahem. Není to žádná zběsilá akce, tu snad tady ani nikdo nečekal. S kamerou by si mohli tvůrci ještě trochu pohrát a některá fakta by možná zasloužila trochu toho vysvětlení, ale vzhledem ke složitosti předlohy to skutečně o moc lépe nešlo. Dle mého názoru jsme se konečně dočkali nejlepšího snímku roku a já budu netrpělivě očekávat oznámení data promítání pokračování. S přehledem 90 %. A tohle číslo může snadno vzrůst, pokud se podaří stejně dobře natočit celou ságu, tak hurá do kina!
Photo © Warner Bros. Pictures
Nejnovější komentáře