Autorem tohoto legendárního filmu je známý a kontroverzní režisér Pier Paolo Pasolini. Pokud však od snímku očekáváte nějaké nechutnosti ve stylu 120 dnů sodomy, tak budete jistě zklamáni. Mně osobně tento film kontroverzní zrovna nepřišel.
Jedná se o v pořadí třetí Pasoliniho film (a prý také poslední, který je srozumitelný a stravitelný pro většinového diváka), podle některých dokonce o jeho film nejlepší, který zároveň stojí na počátku jeho vývoje, který završil nechvalně známým Saló aneb 120 dní sodomy (ale o tom někdy jindy).
Pasolini byl marxista (což po druhé světové válce v Itálii nebylo zase něco až tak neobvyklého) a také homosexuál (což už trochu neobvyklé bylo). Právě jeho sexuální orientace se mu stala osudnou, neboť jej stála vyloučení z komunistické strany. Ve svých levicových názorech však díky tomuto rozkolu nikterak nepolevil, což je patrno i z filmové podoby evangelia sv. Matouše. Veškeré dialogy ve filmu jsou sice striktně převzaty z biblického textu. Pasolini si do snímku v podstatě nic nepřidal, jen nechal text vizuálně ožít na filmovém plátně. Přesto však jeho Ježíš vyznívá jakožto revolucionář a rebel (hrál ho student ekonomie z Španělska), což je pochopitelně představa do jisté míry podle mě správná, ale pro někoho může být skutečně kontroverzní. Jeho kázání a kritiku poměrů může divák stejně tak velice snadno pochopit jako kritiku církve v Pasoliniho časech.
Církev film přijala celkem kladně, možná k tomu přispělo i věnování zemřelému papeži Janu XXIII., jež se objeví (to věnování, samozřejmě) na začátku snímku. Pro Pasoliniho byl tento nekonvenční „papež míru“ jistě sympatičtější než jeho předchůdce Pius XII....
Zajímavé je na snímku i jeho herecké obsazení. De facto takřka všechny role obsadili neherci (což na jejich výkonech ale není vůbec znát). Už jsem se v jedné závorce letmo zmínil o postavě Ježíše, do role starší Panny Marie Pasolini obsadil svoji vlastní matku (pro níž to byla první filmová zkušenost..., a to už jí bylo přes sedmdesát). Asi Vás nepřekvapí, že až na vzácné výjimky (např. Alfonso Gatto) se jednalo o jejich film první a zároveň poslední.
Důležitou složkou tohoto filmu je i hudba. Pasolini nechal svůj snímek podbarvit krásnými tóny Bacha a Mozarta, zvuk je dobře sklouben s obrazem, takže burácí tam kde má a ticho je také na svém správném místě.
Suma sumarum, Pasolini byl divný člověk, rád provokoval (za svůj film Tvaroh si dokonce něco odseděl), ale i jeho nejprovokativnější filmy (snad až na ten poslední...) si v sobě nesou velkou dávku filmového kumštu. Evangelium sv. Matouše podle mého názoru provokativní film není. Jen nám trochu připomíná, že Ježíš a Pasolini - jakkoli si byli v mnoha věcech vzdáleni - se i v lecčems trochu podobají.
Nejnovější komentáře