Evangelium sv. Matouše (1964)

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Autorem toho­to legen­dár­ní­ho fil­mu je zná­mý a kon­tro­verz­ní reži­sér Pier Paolo Pasolini. Pokud však od sním­ku oče­ká­vá­te něja­ké nechut­nos­ti ve sty­lu 120 dnů sodo­my, tak bude­te jis­tě zkla­má­ni. Mně osob­ně ten­to film kon­tro­verz­ní zrov­na nepři­šel.

Jedná se o v pořa­dí tře­tí Pasoliniho film (a prý také posled­ní, kte­rý je sro­zu­mi­tel­ný a stra­vi­tel­ný pro vět­ši­no­vé­ho divá­ka), pod­le někte­rých dokon­ce o jeho film nej­lep­ší, kte­rý záro­veň sto­jí na počát­ku jeho vývo­je, kte­rý zavr­šil nechval­ně zná­mým Saló aneb 120 dní sodo­my (ale o tom někdy jin­dy).

Pasolini byl mar­xis­ta (což po dru­hé svě­to­vé vál­ce v Itálii neby­lo zase něco až tak neob­vyk­lé­ho) a také homose­xu­ál (což už tro­chu neob­vyk­lé bylo). Právě jeho sexu­ál­ní ori­en­ta­ce se mu sta­la osud­nou, neboť jej stá­la vylou­če­ní z komu­nis­tic­ké stra­ny. Ve svých levi­co­vých názo­rech však díky tomu­to rozko­lu nikterak nepo­le­vil, což je patr­no i z fil­mo­vé podo­by evan­ge­lia sv. Matouše. Veškeré dia­lo­gy ve fil­mu jsou sice strikt­ně pře­vza­ty z bib­lic­ké­ho tex­tu. Pasolini si do sním­ku v pod­sta­tě nic nepři­dal, jen nechal text vizu­ál­ně ožít na fil­mo­vém plát­ně. Přesto však jeho Ježíš vyzní­vá jakož­to revo­lu­ci­o­nář a rebel (hrál ho stu­dent eko­no­mie z Španělska), což je pocho­pi­tel­ně před­sta­va do jis­té míry pod­le mě správ­ná, ale pro něko­ho může být sku­teč­ně kon­tro­verz­ní. Jeho kázá­ní a kri­ti­ku pomě­rů může divák stej­ně tak veli­ce snad­no pocho­pit jako kri­ti­ku církve v Pasoliniho časech.

Církev film při­ja­la cel­kem klad­ně, mož­ná k tomu při­spě­lo i věno­vá­ní zemře­lé­mu pape­ži Janu XXIII., jež se obje­ví (to věno­vá­ní, samo­zřej­mě) na začát­ku sním­ku. Pro Pasoliniho byl ten­to nekon­venč­ní „papež míru“ jis­tě sym­pa­tič­těj­ší než jeho před­chůd­ce Pius XII....

Zajímavé je na sním­ku i jeho herec­ké obsa­ze­ní. De fac­to takřka všech­ny role obsa­di­li neher­ci (což na jejich výko­nech ale není vůbec znát). Už jsem se v jed­né závor­ce let­mo zmí­nil o posta­vě Ježíše, do role star­ší Panny Marie Pasolini obsa­dil svo­ji vlast­ní mat­ku (pro níž to byla prv­ní fil­mo­vá zku­še­nost..., a to už jí bylo přes sedm­de­sát). Asi Vás nepře­kva­pí, že až na vzác­né výjim­ky (např. Alfonso Gatto) se jed­na­lo o jejich film prv­ní a záro­veň posled­ní.

Důležitou slož­kou toho­to fil­mu je i hud­ba. Pasolini nechal svůj sní­mek pod­bar­vit krás­ný­mi tóny Bacha a Mozarta, zvuk je dob­ře sklou­ben s obra­zem, tak­že burá­cí tam kde má a ticho je také na svém správ­ném mís­tě.

Suma sumarum, Pasolini byl div­ný člo­věk, rád pro­vo­ko­val (za svůj film Tvaroh si dokon­ce něco odse­děl), ale i jeho nej­pro­vo­ka­tiv­něj­ší fil­my (snad až na ten posled­ní...) si v sobě nesou vel­kou dáv­ku fil­mo­vé­ho kumš­tu. Evangelium sv. Matouše pod­le mého názo­ru pro­vo­ka­tiv­ní film není. Jen nám tro­chu při­po­mí­ná, že Ježíš a Pasolini - jak­ko­li si byli v mno­ha věcech vzdá­le­ni - se i v lec­čems tro­chu podo­ba­jí.