Living Is Easy with Eyes Closed (Vivir es fácil con los ojos cerrados) 2013

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Se zavře­ný­mi kuka­dly se někdy sku­teč­ně žije lépe, ale o tom ten­to špa­něl­ský sní­mek reži­sé­ra Trueba není. Modří mož­ná už tuší, že se jed­ná o naráž­ku na text popu­lár­ní pís­ně Beatles „Strawberry Fields Forever“. Notabene se děj fil­mu točí oko­lo roku 1966. Tož, to by v tom byl čert, že... :).

K Beatles mám pozi­tiv­ní vztah, už od mala mě jejich son­gy pro­vá­ze­ly z roz­skří­pa­né­ho mag­ne­to­fo­nu (kte­rý měl zvlášt­ní záli­bu v trha­ní pásek...) a tvo­ři­ly tak tro­chu „soun­d­track“ k mému dospí­vá­ní. Tematika je mi to tedy cel­kem blíz­ká a je pocho­pi­tel­né, že film ješ­tě před jeho zhléd­nu­tím vyvo­lal vlnu mého zájmu.

Zápletka se má zhru­ba tak­to. Učitel ang­lič­ti­ny Antonio (hra­je ho vel­mi sym­pa­tic­ký Javier Cámara, kte­ré­ho mož­ná bude­te znát z fil­mů „Mluv s ní“, či tře­ba i „Špatná výcho­va“, apod.) se sna­ží moti­vo­vat své žac­tvo ke stu­diu roz­bo­rem „beat­le­s­ác­kých“ skla­deb, kon­krét­ně slav­né „Help“ (kte­rou akté­ři vyslo­vu­jí s typic­kým špa­něl­ským pří­zvu­kem jako „chelp“ :)). Když se ale Antonio dozví, že jeho idol John Lennon nahrá­vá prá­vě ve Španělsku film (pod­le mě se jed­ná o sní­mek Jak jsem vyhrál vál­ku pod­le kni­hy P. Ryana), tak nevá­há a v půj­če­ném voze (obrá­zek výše) se vydá na ces­tu za pozná­ním slav­né­ho liver­pool­ské­ho rodá­ka. Na ces­tě ale nara­zí na dvo­ji­ci zají­ma­vých postav....

Film je pod­le mě zář­ným pří­pa­dem těch fil­mo­vých děl, kde zase až tak moc nezá­vi­sí na výsled­ku sna­že­ní postav, ale hlav­ně na tom, že i „ces­ta může být cíl“. Motorem veš­ke­ré­ho dění je sice prá­vě Antonio, ale ve výsled­ku se jeho ces­ta za Lennonem neu­ká­že jako to úpl­ně hlav­ní, o čem sní­mek pojed­ná­vá. Velkým plu­sem fil­mu je pod­le mě také to, že hlav­ní posta­vy jsou vel­mi dob­ře napsá­ny a divá­ka jejich dal­ší osud a vzá­jem­ná inter­ak­ce dost zají­má (aspoň tedy u mě to tak fun­go­va­lo). Slušná kame­ra navíc nabí­zí pohled na impé­ri­um Francesca Franca v šede­sá­tých letech, kte­ré se tu pre­zen­tu­je polo­roz­pad­lý­mi budo­va­mi ven­ko­va, ale tře­ba také více­mé­ně milou atmo­sfé­rou. Ta se doká­že pře­nést i na divá­ky a pod­le mě vydr­ží i dost dlou­ho po závě­reč­ných titul­cích.

Jako vel­ké plus kvi­tu­ji, že ve fil­mu nezní pořád doko­la otře­pa­né šlág­ry oné doby. Píseň od Beatles tu zazní jen jed­na (zkus­te hádat kte­rá...) přes­ně ve svůj pra­vý oka­mžik a pomů­že tak utvo­řit sil­ný závě­reč­ný moment (kte­rý by se v opa­ku­jí­cím „soun­d­trac­ku šede­sá­tek“ jinak asi tro­chu roz­ply­nul).

Velmi pří­jem­ný, tro­chu melan­cho­lic­ký, film, jehož pro­slu­ně­né zábě­ry vám hez­ky zkrášlí nad­chá­ze­jí­cí zimu v ČR.