Faust - 70%

Pomalým letem se sná­ší­me před brá­ny měs­ta jako z tajem­né pohád­ky. Poklidný obraz se však během krát­ké chvil­ky změ­ní v drs­ný pohled na prá­vě pro­bí­ha­jí­cí pitvu. To se dok­tor Faust sna­ží nalézt v útro­bách nebož­tí­ka lid­skou duši. Hned prv­ní zábě­ry fil­mu rus­ké­ho reži­sé­ra  Alexandra Sokurova nene­cha­jí divá­ka v kli­du.

Střídání drs­ných a poe­tic­kých zábě­rů vyu­ží­vá reži­sér čas­to a v divá­ko­vi tak míchá pře­pes­trou mozai­ku jed­not­li­vých scén a obra­zů, ve kte­rých se dějo­vá lin­ka mnoh­dy ztrá­cí a jin­de nao­pak vyno­řu­je. Faust není stra­vi­tel­né díl­ko v psa­né ver­zi a stej­ně tak obtíž­ně se divák pro­kou­sá­vá fil­mo­vou ver­zí. Sokurovův Faust není fil­mo­vou adap­ta­cí stej­no­jmen­né tragé­die Goetha v obvyk­lém smys­lu, ale výkla­dem toho, co zůstá­vá nevy­řče­no mezi řád­ky. Máme mož­nost sle­do­vat  jedi­neč­nou ver­zi  pří­bě­hu vzdě­la­né­ho člo­vě­ka s váš­ni­vým srd­cem, kte­rý se postup­ně nechá­vá ovliv­ňo­vat lichvá­řem  (Mefisto). Jestliže Faust odpo­ví­dá svým pro­je­vem i vněj­ší for­mou své lite­rár­ní před­lo­ze, pak posta­va lichvá­ře vychá­zí z Mefista  a dál dotvo­ře­na  lid­skou fan­ta­zií. Je to kre­a­tu­ra člo­vě­ka, kte­rý se neští­tí niče­ho a niko­ho. Jeho posta­va je zne­tvo­ře­ná a obli­čej doká­že odrá­žet chti­vost stej­ně jako ser­vil­nost. Pohrává si s Faustem stej­ně jako s kry­sou a ule­vit si od střev­ních potí­ží je scho­pen kde­ko­liv. Sochu mado­ny v kos­te­le oplzle oslin­tá. Lidi ani věci nema­jí pro něj  žád­nou hod­no­tu a Faust je navíc ješ­tě tak úžas­ně láka­vá kořist. Je to člo­věk vzdě­la­ný, ale tou­ží po peně­zích a po lás­ce k Markétce. Je tak lid­sky zra­ni­tel­ným a ovla­da­tel­ným.

Postava Markétky do pří­bě­hu vná­ší něhu, svět­lo i naiv­ní důvě­ři­vost. Smrt Markétky se pro­po­jí s ode­vzda­nos­tí k Faustovi. Možná to všech­no půso­bí zma­te­ně a nejas­ně, ale stej­ně tak je zma­te­ně a nejas­ně půso­bí celý film. Mnoho scén je stři­hem roz­dě­le­no na více úse­ků, kte­ré se navzá­jem pro­po­ju­jí. Sledovat dějo­vou lin­ku není snad­né a mož­ná prá­vě to bylo zámě­rem reži­sé­ra. Stejně jako Faust mar­ně hle­dá odpo­věď na své otáz­ky a tou­ží po Markétce, tak mar­ná je sna­ha divá­ka najít jas­nou linii pří­bě­hu a ori­en­to­vat se v tříš­ti výtvar­ně zají­ma­vých zábě­rů.

Film nene­chá divá­ka lhos­tej­ným a oce­ní ho spí­še ti, kdo se s dílem  J.W.Goetha setka­li na ško­lách  nebo mudru­jí nad smys­lem lid­ské­ho bytí. Pro ostat­ní se může stát fil­mem na hra­ni­ci stra­vi­tel­nos­ti a poro­zu­mě­ní. I když láka­vé jsou zábě­ry z  netra­dič­ně poja­té scé­ny  s žena­mi ve vel­ké prá­del­ně nebo milost­né vyzná­ní Fausta s Markétkou.

Na cel­ko­vém vyzně­ní fil­mu má podíl hud­ba, výtvar­né pro­fe­se a vede­ní kame­ry. O hudeb­ní dopro­vod se posta­ral rus­ký skla­da­tel Andrey Sigle, kte­rý má mno­ho­le­tou zku­še­nost s fil­mo­vou hud­bou a pro Fausta slo­žil l hudeb­ní dopro­vod, kte­rý jako jem­ný pod­kres dotvá­ří jed­not­li­vé scé­ny. Historické kuli­sy se zabar­ve­ním sta­rých ole­jo­vých obra­zů  kra­jin  půso­bí spo­lu s hudeb­ním dopro­vo­dem klid­ně opro­ti hrubým scé­nám v úzkých uli­cích měs­teč­ka a v potem­ně­lých a špi­na­vých míst­nos­tech.  Drsnost a živel­nost  dokres­lu­jí zvu­ky kro­ků, zví­řat, dechu i sípě­ní, kte­ré jsou čas­to sly­šet  i během hovo­ru lidí.

Faustův pří­běh sle­do­val za kame­rou veli­ce úspěš­ný fran­couz­ský kame­ra­man Bruno Delbonnel, drži­tel oce­ně­ní European Film Award za nej­lep­ší kame­ru (Amélie z Montmartru) a tři­krát byl ten­to kame­ra­man nomi­no­ván na Oskara (Amélie z Montmartru, Příliš dlou­hé zásnu­by a Harry Potter a Princ dvo­jí krve). Ve fil­mu Faust si kame­ra­man sku­teč­ně vyhrál a nabí­zí zábě­ry od detai­lů na lid­ské tělo i přes pohle­dy do nit­ra hro­ma­dy hadrů nebo pod suk­ně pradlen. Nádherně poe­tic­ké jsou zábě­ry kra­jin, skal a ledov­ců.

Zajímavé loka­li­ty pro natá­če­ní fil­mu byly vybrá­ny i v Čechách. Točilo se na hra­dě Točník, Žebrák a v Kutné Hoře. Záběry  ledov­ce a gej­zí­ru se natá­če­ly na Islandu.

Z  herec­kých výko­nů mě zau­jal pře­de­vším před­sta­vi­tel lichvá­ře, herec a taneč­ník Anton Adasinskij (diva­dlo DEREVO). Jeho posta­va odpu­zu­je a sou­čas­ně neu­stá­le při­ta­hu­je pozor­nost divá­ka. Je to posta­va pro­pra­co­va­ná od cel­ko­vé­ho drže­ní těla a pohy­bu v pro­sto­ru až po jem­nou mimi­ku tvá­ře nebo. Fausta zahrál němec­ký herec  Johannes Zeiler s vel­kou razan­cí při vel­kém hně­vu i s citem pro jem­nost ve scé­nách s Markétkou, kte­rou hra­je Isolda Dychauk. Na tuto hereč­ku si mož­ná  divá­ci pama­tu­jí ze seri­á­lu Borgia. Ruské hereč­ce Isoldě Dychauk je tepr­ve 19 let a její fil­mo­vá hvězda str­mě stou­pá.

Film Faust není snad­no stra­vi­tel­né a zábav­né dílo pro nená­roč­né­ho divá­ka. Zpočátku sviž­né tem­po fil­mu se s postu­pu­jí­cím časem zpo­ma­lu­je a dél­ka 131 minut  je na hra­ně únos­nos­ti divác­ké pozor­nos­ti. Film je oso­bi­tě zpra­co­ván s důra­zem na výtvar­nou slož­ku. Film nato­če­ný v něm­či­ně zís­kal cenu Zlatého lva na Benátském fil­mo­vém fes­ti­va­lu 2011.

---