(zatím nehodnoceno)
Loading...Naqoyqatsi je posledním filmem z trilogie dokumentárních uměleckých filmů od Gofreye Reggia. Ne však, že by na dalších dvou dílech nějak závisel, funguje i jako samostatný film a tak bych se mu také chtěl věnovat. Už samotné slovo Naqoyqatsi nám naznačuje o čem film je. V jazyku indiánského kmene Hopi se dá přeložit jako „život jako vzájemné zabíjení“ či „válka jako způsob života“ anebo v poslední možnosti jako „civilizované násilí“. Ale nezůstaneme jen u toho.
Hned na první pohled působí film jako sémiotická bomba. A to bomba velmi dobře časovaná. V každé mizanscéně se motá nepřeberné množství znaků a symbolů. Musíme dát však pozor, abychom je nezačali vvytrhovat z kontextu a nezaváděli tak film do jiných souvislostí a linií. Musíme držet komplexnost filmu, která ho pevně drží.
Expozice – Babylón
Film začíná záběrem na starou Babylonskou věž, tak jak jí známe z bible a za temných tónů a mručení sboru slova Naqoyqatsi se přenášíme do trosek staveb, které jsme z nějakého důvodu nechali opuštěné, zdevastované a zapomenuté. Stejně jako v dalších místech v tomto filmu i zde můžeme postřehnout jistou ironii, kterou sem režisér vnesl. Vidíme majestátnost a krásu opuštěných staveb, určitou jejich vážnost, kterou lidé už nevnímají a tak jsou tyto monumenty časem zapomenuty a lidé už se o ně vůbec nazajímají. Už to samotné velmi pěkně poukazuje na prvek Babylónu, kdy lidé dokázali vytvořit úžasné architektonické dílo, jejich kulturní evoluce byla na vrcholu a náhle, protože lidé měli snahu stoupat výše a výše, se to celé zhroutilo, z babylónu se staly trosky a kultura upadla. Touto montáží nás skvěle režisér uvádí do díla a do jeho problematiky. Hned následují záběry digitální revoluce, kompletně elektronického světa, což je největší ironií. Ve snaze stoupat výše se vlastně ocitáme opět na dně, sice je tu objev počítačů, mikročipů atd. Ale právě kvůli tomu zapomínáme na starou kulturu, kterou nám režisér zobrazuje právě díky starým a upuštěným domům. Vše je koloběh a tohle je docela trefné zachycení té opakované historie.
Technologický pokrok – krmivo pro masy
V této části se zaměřujeme na pokrok v technice, komunikaci, vývoji technologie. Už počáteční obraz je naprosto výbornou syntézou jednoduchosti a maximální výpovědi omračující. Proplouváme vesmírem – symbol nekonečnosti universa – a najednou se zde vynoří nula. Následně celý obraz zahltí binární seskupení jedniček a nul, které jako by se snažili předepsat celý chod vesmíru a všeobsáhnout. To utužují i provázející obrazy moře, jakožto něčeho nekonečného.
Je zajímavé povšimnout si s jakými barvami si režisér hraje. V této abstraktní montáži je mu prostor plně uzpůsoben a on může každému záběru vložit náležitou povahu. Jeho výběr je ze škály studených barev, což podporuje záběry a dává jim právě onu matematickou, strohou a přesně vypočítatelnou funkci. Naznačuje nesmyslnost válečných problémů, které jsou jen pečlivě propočítanými úlohamy pro prosperitu země.
Dochází až k otázce klonování. Sledujeme průjezd buňkami ze kterých se náhle stane tunel utvořený z pouhých čísel. Tomuto podnětu asistují i záběry na sešikované vojáky, kteří na vlas stejně pochodují, jako naprogramovaní. Reggio vidí v technologickém pokroku jasnou otázku odosobnění, ztrátu identity a totální potlačení pocitů. Vidí stoupající technologii jako poslední článek k tomu, aby se přestal vnímat jedinec a začly se formovat masy. Masová kultura (pokud taková existuje) je logickým následovníkem této digitální revoluce.
Dokonalý člověk – sen budoucnosti
Zde se snaží rozvést a obohatit myšlenku z předchozí „kapitoly“. Tou myšlenkou je klonování, či stvoření všeobecně nejdokonalejší lidské bytosti. Demonstruje to na velmi jednoduchých kolážích. Záběry z lékařského prostředí se kombinují s počítačovými animacemi. Vidíme sportovce, kteří se svými svalnatými těly tvoří vzor a cíl, kterého by měl muž v ideálním stádiu dosáhnout. Ty cviky, které dělají je činí nejlepší z nejlepších a přesně tento cíl je zasetý i v moderní vědě. Snaha stvořit co nejvíce soběstačného a všemu přizpůsobivého, až jaksi nadpřirozeného člověka, který nebude obyčejný a bude bez nějakých genetických přítěží a chyb.
A tu nám zase předhazuje již vyřčenou myšlenku klonování - série obrazů, které zobrazují naprosto stejné sportovní výkony dosažené stejným atletem, stádo stejných postaviček běžící kdovíkam...
Celé to pěkně završuje série detailních záběrů na usmívající se obličeje. Všechny jsou komponovány s důrazem na určitou studenost a vnitřní nepříjemnost, kterou záběry způsobují. Kontrastem mezi nasvícením, filtrama a mizanscénou, které působí dosti chladně, a optimistickým cílem dociluje velmi napjatou atmosféru. Asi přesně takhle si to režisér Reggio představuje v budoucnosti. Ten studený smích, naprogramované úsměvy, které nejsou výsledkem emocí, ale vypočítavosti.
Svět – jedno velké médium
Teď se dostáváme do měřítek globálních. Zpustošené a vykácené lesy, místo nich vystavěné dálnice a složité silniční uzly. A dostáváme se až do měřítka industrializace, do problematického vztahu člověka a přírody. Člověka, jako vynálezce systémů a techniky, která zemi znásilňuje a ničí. Avšak zde se režisér nezastavuje, snaží se to íct snad jaksi mimoděk, jen nadhodí myšlenky k úvaze a nechá to na pokoji. Kde by se ostatní režiséři snažili vytěžit z tohoto maximum, on jen jakoby mimochodem oznámil a pomocí pár záběrů vystihnul hlavní ekologické problémy.
Avšak na co se snaží hlavně upozornit je mediální senzace a kult. Davy jásají a vše se točí kolem peněz, což je v této části jakýsi propojující prvek. Nejzásadnější scéna je, vystupující umělé celebrity z limuzíny, které za blikání blesků a tlačícími se davy jdou po červeném koberečku. Rozvíjí se zde téma uměle vytvořeného kultu, který je prostě falešný, či nějak vymodelovaný, aby byl všeobecně masově přijímaný. Ať už to jsou hudební zpěváci, politici či kosmonauti opěvovaní zblblými rádoby patriotickými masami. Ano, zde je kriticky naznačeno jakési falešné vlastnenecké výjevy, ať už nám to režisér podává záběrem sochy svobody, vedle níž vybuchují neustále ohňostroje, či dětmi máchajícími vlajkami. Prostor tu dostává i sportovní stránka věci, kdy se člověk fandící svému týmu cítí jako patriot a vyžívá se ve všech emočních situacích s pocitem určitého vítězství a splnění vlastenecké povinnosti. Což ale také známe z každoroční hokejové horečky v našich krajích...
Technika, lidé, média – a jejich vliv na svět
Již záběr, který je umístěn chvíli po úvodu do téhle části vše ironicky podtrhuje. V tomto záběru je natočena skupina satelitů a zrychlená mračna, které cestují po obloze. Na tom by nebylo nic zláštního, ale hravost režiséra je snad nekonečná, stačilo mu otočit záběr vzhůru nohama a hned z toho máme něco jiného. Záběr vypadá, jako kdyby všechny ty obíhající mračna řídily shora právě ta satelity. Což se dá posunout ještě o laťku výše a bez nadsázky můžeme říci, že lidský sen byl odjakživa ovládnout počasí a veškeré přírodní dění.
Následující koláž nadhazuje zase otázku, kdo vlastně hýbe světem. Vidíme zde mnoho světových osobností, které dokázaly nějak utvořit svět. Avšak do toho jsou proloženy i záběry z reklam na osvěživou coca-colu, či masitý hamburger...ale i technické vymoženosti. Jako by nás chtěl režisér varovat, na co bychom si měli dát pozor.
Příroda versus Civilizace
Pár krátkých záběrů a najednou jsme úplně jinde. Obraz ladí s hudbou (stejně jako celý film, ale tady jako by nás syntéza obrazu a hudby kolíbala do klidného spánku) a my sledujeme poetické obrazy ze světa zvířat, ze světa přírody. Když však chvíli koukáme na tyto harmonické záběry, najednou se nám naskytne otázka: „Proč všichni zvířata utíkají?“. Ano, všechny jako by prchali co nejrychleji to jde směrem od kamery, která by zde mohla zastávat prvek techniky a lidské ničící síly, před kterou je třeba prchat. Na to nám po chvilce odpovídá další záběr. Koukáme přímo do hlavně pistole, která na nás míří a vzápětí vystřeluje kulku. Kolem se rozsype spousta čísel a studených výpočtů, kterak technici vypočítali nejlepší účinnost a přesnost aby zbrań zasáhla cíl. Geniální mizanscéna následujících záběrů by si snad zasloužila i potlesk. Vidíme sloup vody, měnící se do výbuchu atomovky. A opět se ztrácíme ve vodě, jakoby se topíme. Na každém dalším obraze jako by lpěla mrazivá myšlenka, že lidé vynalézají stroje na ničení ostatních lidí. Sami proti sobě, až do úpadku.
Reggiův názor je takový, že se stroje staly nebezpečnou součástí našeho života, na které závisí celé naše přežití a že nás vlastně tato technologie ovládá. Demonstruje to například na záběrech z testů odolnosti aut, kde se pańáci, zastupující lidi, hýbou sem a tam odkázáni na technickou výbavu, která je ochraňuje.
Reggio zde, téměř ve finále snímku zahrnuje všemožnými znaky a vrhá na nás všechna svoje esa. Nemusíme si překládat záběr po záběru, aby jsme věděli, že vidí problémy mezi komunikací lidí, jejich názorů a přesvědčení které následují v ostré potyčky plné násilí. Válečné a ozbrojené konflikty jsou již teď denní realitou. Ukazuje samodestrukci systémů, které člověk vybudoval a také naznačuje, že přichází stále více živelné pohromy, které zužují náš svět. Ironicky se také vyjadřuje k násilí počítačových her, které hrají naše děti a formují jejich osobnost.
Zakončují to záběry na ztrápené obličeje, plné strachu a nejistoty. To je následek všech konfliktů, ať už jsou jakékoliv.
Závěr není vždy happyend
Poslední část dokumentuje cílevědomou snahu člověka vše překonat. Dosáhnout vesmíru, dosáhnout jiných světů, pokořit fyzické zákony a třeba i lítat ve vzduchu. Snaha pokořit zemi tu neustále je.
Jak už poslední záběr tohoto filmu trefně symbolizuje – člověk, který se stal středem vesmíru. Avšak jakmile kamera odjede trochu dále, člověk se ztratí a není už vidět. Nakonec se člověk zase ztratí... koloběh o kterém jsem již mluvil bude dodržen.
Animace jako forma dokumentární výpovědi?
Ono, mluvit o animaci jako netradičním prvku v dokumentu je sice pěkné, ale mám takový pocit, že to by se dokumentární škatulce vymykal celý tento film. On totiž jako dokument je dosti stylizovaný a osobní, nehledě na to, že sděluje věci dost tendenčně a formuje je ke své umělecké kvalitě. A právě to je ono; tam kde má tento film slabé místa jako dokument, tam perfektně funguje jako originální umělecké dílo.
Přesto se dá říci, že animace má v tomto případě jakousi výpovědní funkci. Dokumentuje vtipně vlastně sebe samou. Vtipně podtrhuje celé téma technologizace tohoto světa a vystupuje jak jako prvek, který mluví sám za sebe, tak zároveň i prvek, který poukazuje ještě dále. V sémiotické vědě (nechci to zde příliš rozebírat, nejsem přes to zas takový odborník:) bychom řekli, že animace zde plní funkci jak označovaného tak označujícího.
Posuďte sami, čekám v komentářích co vy na tenhle film...
Nejnovější komentáře