NOVÉ NĚMECKO
V době, kdy filmový hrdina Alex Kerner obdivoval východoněmeckého kosmonauta Sigmunda Jähna, který mířil v sovětském kosmickém modulu Sojuz 31 do vesmíru, navštěvoval Matthias Kalle školku v jednom malém provinčním městečku západního Německa. Dnes je mu 27 let, vyrostl z něj osobitý autor a novinář, který má svůj vlastní názor na události, jež tak radikálně změnily jeho zemi po roce 1990.
Napsal: Matthias Kalle
A tehdy mne napadlo, že jsem se asi zbláznil, protože to vůbec nedávalo smysl. V televizi se na vrcholku skokanského můstku připravoval na výkon muž v modravě uniformě, který měl pod bradou něco na způsob knírku. Celý pravý horní roh obrazovky zastiňoval nápis DDR.
Musel jsem se na to přeptat matky. „Co znamenají ta velká písmena, přes které není nic vidět?“ „Deutsche Democratische Republic, neboli Německá Demokratická Rebublika,“ odpověděla. „Vždyť víš…“ Ano, věděl jsem, ale jen to, co může devítiletý kluk vědět. Psal se rok 1984 a DDR byla úspěšnější na zimních olympijských hrách v Sarajevu. Získala víc medailí než moje země označovaná pro změnu NSR. „A máti,“ nedalo mi to. „Ty víš co znamená NSR?“ „Samozřejmě, přece Německá Spolková Republika.“ Tou odpovědí mi rozvířila v hlavě chaos. „Víš,“ řekl jsem. „Vždycky jsem měl za to, že jsme taky demokratický stát…“ A matka jen přitakala. „Jo, měli bychom to mít v názvu, ale není to tam.“
Ten chlapík v modré uniformě tehdy přebory ve skocích na lyžích vyhrál, ale to nebyl důvod, který mne trápil. Uléhal jsem do postele přinejmenším zmatený.
O pár let později, mohl to být rok 86 či 87, jsme s matkou navštívili dědečka v Západním Berlíně. Učil tam na vysoké škole. Do Berlína se odstěhoval někdy v sedmdesátých letech, podobně jako spousta dalších lidí, protože to místo mělo magickou přitažlivost. Alespoň tak mi to vysvětloval. Navíc dodal, že se tam přistěhoval i David Bowie a Iggy Pop, prý aby se zbavili drogové závislosti. Moc smyslu to nedávalo, ale jak prodával, tak jsem koupil.
S matkou jsme dorazili autem. Uháněli jsme si to po dálnici A2 směrem na Helmstedt, odkud jsme odbočili na nějakou menší silničku, která vedla až na okraj města. Vzpomínám si, že jednou, když jsem byl menší, mne vzala matka do jakéhosi safari někde ve Vestfálsku. Museli jsme zůstat sedět v autě a sledovat jen skrz okénko všechny ty žirafy, zebry a antilopy. Bylo to neuvěřitelně nudné, to bych se raději šel podívat do kina na nějaký přírodopisný film. A tohle bylo podobné. Na té malé silničce jsme nesměli zastavit, ani vystoupit, jen z dálky pozorovat malé traktůrky a obchůdky Interspar. A při vstupu do Západního Berlína jsme museli ukazovat pasy. Málem jsem vyprskl smíchy jak to bylo absurdní. Jako by mne a moji matku považovali za nepřítele státu…
Večer jsme se vydali s dědečkem k Branderburgské bráně, tedy alespoň tak blízko, kam až nám bylo povoleno jít. A tam kde měla být díra, tam stála zeď. Vystoupali jsme po schodech na malou vyhlídkovou plošinu, abychom viděli, co je za ní, a tehdy jsem učinil zajímavý postřeh. Mezi cedulí, která označovala Západní Berlín a značkou Berlína Východního nebylo zhola nic. Jen prázdný pruh nezastavěné země. Ptal jsem se dědy, komu ty pozemky přesně patří, ale přestože byl profesorem na universitě, nebyl s to mi odpovědět. A tak jsem tehdy veřejně vyhlásil, že počínaje tímto dnem se stávám jejich majitelem já a nazývám je Kalleland. Sám sebe jsem pak korunoval za panovníka tohoto území. Neměl jsem tušení, že jsem právě anektoval tak zvanou Zónu nikoho či ještě lépe Zónu smrti. Politické debaty a zákony mne tehdy ještě nezajímaly.
O rok později se ze mne stal komunista. Mé argumenty byly pádné a stál jsem si neoblomně za svým. Brojil jsem za vydírání proletariátu ve snaze aby se rozdaly zásoby chudším, neboť jsem toužil po novém kole. Dokonce jsem vyryl do školní lavice tento nápis. Německo musí zemřít, abychom mohli žít!
A pak se tak skutečně stalo. Na úmrtním listu stojí datum 9.listopadu 1989. Seděl jsem před stejnou televizí, na níž jsem kdysi sledoval olympijské hry a viděl lidi jak tancují na vrcholku berlínské zdi. Lidi, kteří se smáli a brečeli zároveň. Během následujících dní začalo pro mne nepochopitelné obléhání obchodů jako byl KaDeWe, H&M, pornopůjčoven, McDonaldů a dalších. Na druhou stranu zdi se zase rozběhl kovboj společnosti Marlboro. Dne 3.října o rok později Německá Demokratická Republika definitivně zanikla.
Tehdy se uskutečnil školní výlet, při němž jsme se spolužáky navštívili i hlavní město. Ale už to nebyl Berlín, jaký jsem měl uchovaný ze vzpomínek. Zdálo se mi, že i celá okolní země se proměnila. Jako náměsíční jsme se brodili tím cizím davem a cítili se trochu podrážděně. Tam za zdí mají lepší skokany na lyžích a přesto se teď cpou k nám. Nelíbilo se mi to a byl jsem rád zase doma v klidném provinčním městečku Západního Německa, které vlastně už také neexistovalo.
Jenže časem se i tam rozmohly cigarety f4, laciné červené víno a ulicemi začaly praskavě jezdit trabanty. Obklopily nás pomalu, ale stejně neústupně, jako tvář Helmuta Kohla. V roce 1992 při přenosu olympijských her v Barceloně už na obrazovce neběhaly žádné nápisy, ani zkratky.
Během dalších deseti let jsem projel spojené Německo křížem krážem, ale do toho Východního jsem se vlastně nikdy nedostal. Studoval jsem v Lipsku, pracoval v Mnichově a dokonce krátký čas pobýval i v Berlíně. Ale nezůstal jsem tam dlouho. To město už jednoduše nebylo to, co bývalo...
O FILMU
Režie: Wolfgang Becker, Scénář: Bernd Lichtenberg, Kamera: Martin Kukula, Hudba: Yann Tiersen, Střih: Peter R. Adam, Produkce: Stefan Arndt, Výroba: X Filme Creative Pool, Koprodukce: WDR, Arte Sales, Bavaria Film International, Hrají: Daniel Brühl, Katrin Sass, Chulpan Khamatova, Maria Simon, Florian Lukas, Alexander Beyer, Burghart Klaussner, Michael Gwisdek
Říjen 1989, východní Německo, do pádu berlínské zdi zbývá pouze několik dní. Pro Alexe a jeho sestru se, ale život již změnil. Jejich matka měla srdeční záchvat a upadla do kómatu. Poté, co se z něho k nesmírné radosti a úlevě Alexe po osmi měsících probrala, socialistické Německo již není tím, čím bývalo. Alex, který je doktory varován, že jakýkoli náhlý šok či citové rozrušení by matčino slabé srdce nemuselo vydržet, se rozhodne matce zatajit skutečnost, že v jejím milovaném východním Německu nastoupil kapitalismus. Proto donutí celé své okolí předstírat, že se nic nezměnilo, tím se však dostává do stále absurdnějších situací. Tragikomický snímek, připomínající Hřebejkovy Pelíšky, výborně evokuje atmosféru bývalé NDR. Obsazení hlavní role Alexe mladým Danielem Brühlem výrazně přispělo k vřelosti a lidskosti, která z filmu sálá. Na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně byl snímek promítán v soutěži a získal Modrého anděla - cenu pro nejlepší evropský film.
TVŮRCI
Wolfgang Becker / režisér, spoluautor (1954)
studoval nejprve německou a americkou historii a literaturu na univerzitě v Berlíně a poté na Německé filmové a televizní akademii. Poprvé upoutal pozornost svým absolventským snímkem Schmetterlinge, který byl adaptací krátké povídky britského autora Iana McEwana a který získal Zlatého leoparda na filmovém festivalu v Locarnu v roce 1988. S televizí spolupracoval mimo jiné při natáčení jedné z částí seriálu Tatort, nazvané Blutwurstwalzer. Jeho další televizní film Kinderspiele byl později uváděn i v kinech. Prvním snímkem, natočeným pro společnost X Filme Creative Pool GmbH, kterou také zakládal, byl film Das Leben ist eine Baustelle (1997). Tento snímek zaznamenal obrovský divácký úspěch. Vynikající ve filmu je hudba francouzského skladatele Yanna Tiersena (Amelie, The Dreamlife of Angeles) Filmografie: Schmetterlinge (1987), Blutwurstwalzer (1991, TV), Celibidache (1992, dokument), Kinderspiele (1992, TV), Das Leben ist eine Baustelle (Život - stavba povolena, 1997), Good Bye, Lenin! (2003).
STEFAN ARNDT / producent
se narodil v Mnichově v roce 1961. Je členem společnosti X FILME CREATIVE POOL. Tu založil společně s Tomem Tykwerem, Dani Levym a Wolfgangem Beckerem. Arndt působí ve společnosti X FILME jako producent. Měl na starosti realizaci filmů jako STILLE NACHT, MESCHUGGE a VÄTER režiséra Dani Levyho, ŽIVOT STAVBA POVOLENA Wolfganga Beckera, ABSOLUTE GIGANTEN Sebastiana Schippera, HERZ Horsta J. Sczerba a Tykwerovy filmy ZIMNÍ SPÁČI, LOLA RENNT, PRINCEZNA A BOJOVNÍK a NEBE.
V současné době Stefan Arndt produkuje filmy DIE LIEBE IN GEDANKEN režiséra Achima von Borriese a LAUTLOS Mennana Yapoa.
Producent - samouk. V roce 1984 byl jedním ze zakládajících členů Sputnik Kino Kollektiv v Berlíně. V roce 1992 společně s Tomem Tykwerem založili produkční společnost Liebesfilm, pod jejíž hlavičkou natočili Tykwerův filmový debut DIE TÖDLICHE MARIA.
Bernd Lichtenberg / scénář
narodil se v Leverkusenu roku 1966, vyrůstal v Bergisch Gladbachu. Studoval filosofii a teologii v Bonnu, pak v Berlíně. Psal reportáže a příběhy pro rádio WDR. Po studiích získal angažmá v divadle v Mülheimu. K filmu se dostal v letech 1991-92, kdy spolupracoval na scénáristické dílně v Mnichově. Svá filmová studia absolvoval v letech 1992-95 a to na Art Academy for Media v Kolíně nad Rýnem. V roce 1995 získal prestižní scénáristickou cenu udělovanou ministerstvem kultury - North Rhine Westphalia Culture Ministry Screenwriting Award. Lichtenberg vždy pracoval jako čistě nezávislý tvůrce.
Martin Kukula / kamera
je dvorním Beckerovým kameramanem od roku 1987, kdy spolu natočili film SCHMETTERLINGE.
Za snímky DĚTSKÉ HRY a ŽIVOT STAVBA POVOLENA získal Kukula prestižní German Camera Award.
Martin Kukula stál za kamerou u těchto dalších snímků: PORTRÄT INGE MORATH režisérky Sabine Eckhard, DER BLAUE režiséra Lienharda Wawrzyna, DAS TRIO režisérky Hermine Huntgeburth a EIN TODISCHERES GESCHÄFT režiséra M.X. Oberga.
Komentář režiséra:
Důležitá kapitola Německé historie:
Byl jsem fascinován příběhem syna zachraňujícího život vlastní matky pomocí lži o Východním Německu, které už dávno neexistovalo a on chtěl své matce pomoci žít právě v něm. To je něco co platí obecně a mohlo by být absolutně separováno od minulosti celého Východního Německa, pádu zdi a spojení Německa. Byl jsem nadšen myšlenkou zkombinovat oba aspekty související s důležitým obdobím německé historie na pozadí.
O herci Danielu Brühlovi
Chtěl jsem, aby lidé věřili charakteru Daniela a že vše co dělá, dělá bez analýzy dopředu.
Daniel vyobrazil postavu fantasticky, protože je prostě velmi emocionální herec- Nepochybuji ani na vteřinu. Daniel dává postavě pravou lidskost a takový emoční náboj, že to divákovi napomáhá zapomenout, že vše, co dělá, dělá pro svou matku.
O herečce Katrin Sass
Když přemýšlím o Katrin (hraje matku), ihned uvažuji o její přirozenosti a jejím přirozeném projevu.Nikdy nepřehrává . Podle mne kino je vždy o očích a její oči jsou něco co často nenaleznete.
O charakteru matky
Rozhodně bych ji nenazval tvrdou socialistkou. Raději jako ženu s klasickým syndromem pomáhat, typem, který v ostatních společnostech má také své zastoupení. Ona je ženou, kterou obohacuje pomáhat druhým a cítí se povinovaná tak konat. Je ženou která žije život bez alternativ.
Vyrostl jsem na západě, ale žiji v Berlině nyní po dlouhou dobu. Poznal jsem Východní Německo a Východní Berlin, ale přirozeně nikdy osobně - svými pocity - nevím jaké to bylo vyrůstat v takové zemi, strávit tam dětství a mládí, zažít pád zdi a konečně pocítit svobodu, svobodu cestování nebo práv.
Poznali jsme mnoho lidí, kterým bylo okolo 20ti let v době pádu zdi. Vyprávěli nám jaké to bylo tehdy pro ně.Tyto příběhy zněly každý jinak někdy až konfliktně. Nezahrnuli jsme je do scénáře, ani do dialogu nebo scény, ale dalo nám to mnoho jistoty k napsání scénáře a mě během režírování.
Dalo nám to jistotu, že příběh který vyprávíme je solidní a konsistentní.
Rozhodně jsem si nepřál, aby to byla fraška. Dobrá komedie má vždy velmi vážný obsah. Moment kdy jsme celkem šťastní, že nemusíme měnit s postavou na plátně, postavou které se smějeme, postavou která by se rozhodně nesmála sama sobě a my můžeme pouze sedět a dívat se - mám dojem, že to je opravdová komedie.
Je cosi tragikomického ve scéně, která mne vždy dojme, když Ariane poví svému bratrovi v koupelně, že viděla jejich otce, že ho poznala po hlase.Divák simultánně scénu vidí v malém flaschbacku. A když se jí bratr zeptá „Co jsi mu řekla ?“ ona odpoví „Dobrou chuť a děkujeme, že jste si vybral Burger King“
X FILME
Mám skvělý pocit partnerství. Mám dojem, že jejich přístup k vytvářenému dílu a tvůrcům je důvod, proč jsou na trhu tak dlouho Nejedná se o dvě strany stolu, ale o boj režiséra a producenta a producenta s režisérem. Jsme přitom všichni na jedné lodi.
ROZHOVOR s DANIELEM BRŰHLEM
Kdy jste se poprvé dozvěděl o tomto projektu?
Bylo to asi tak dva roky před vlastním natáčením když jsem na Berlinale zaslechl, že Wolfgang Becker připravuje nový film. Měl jsem jen vágní představu, o čem bude, a ani jsem se nepokoušel zjistit víc, protože se mezi zasvěcenými říkalo, že hledá na hlavní roli herce z bývalého Východního Německa. Prostě jsem to pustil z hlavy. Jenže Becker nikoho podle svých představ nemohl najít a tak se stalo, že se scénář jednoho dne objevil u mne. Často se nestává, aby herce příběh natolik oslovil, že se s postavou ztotožní. Ale tohle byl ten výjimečný příklad. Okamžitě jsem se viděl v kůži hlavního hrdiny Alexe, i když mají naše životopisy společného jen pramálo. Neměl jsem obavy z toho, že nejsem rodilý Berlíňan, ani že jsem nevyrostl za železnou oponou. Spíš mne zpočátku děsila náročnost té postavy. Připomíná námořníka na potápějící se lodi. Zoufale se z ní snaží vypumpovat vodu a zachránit ji, ale jakmile to udělá na jedné straně, začne mu do ní téct na té druhé… A pak je tu tragický podtext tohoto na první pohled úsměvného příběhu. Musím se přiznat, že když jsem si četl scénář poprvé, do očí mi vhrkly slzy.
Bylo těžké přesvědčit Wolfgang Beckera, že jste ten správný herec?
Absolvoval jsem asi dvě, nebo tři kola castingů, ale jak dopadly si režisér nechával pro sebe. Možná, že jsem se mu líbil, ale nedával to na sobě znát. Až pak mi dala produkce vědět, že jsem roli dostal. Hned jsem se na ní začal připravovat, speciálně na ty části, které nekorespondovaly s mými prožitky. Pod dozorem jazykového učitele jsem začal makat i na typické berlínské výslovnosti. Považoval jsem to za důležité, protože diváci si všímají zvláště takovýchto zdánlivě nepodstatných maličkostí. Sám Wolfgang mne zásobil celou řadou matriálů, půjčil mi spoustu kazet s hudebními skupinami z NDR, mnoho výstřižků. Vzal jsem si to na dovolenou a jako povinnou četbu k tomu přidal Kroniku doby mapující podrobně události roku 1989 a 1990. Nezapomínejte, že mi tehdy bylo osm, neměl jsem z toho ještě rozum. Skvělé bylo, že jsem mohl pracovat s tolika herci z Východu, protože mi byli schopni odpovídat na moje nekonečné dotazy, jaké to tehdy bylo, a tak. Ale nechtěl jsem to s tou historickou přípravou přehnat. Protože film GOOD BYE, LENIN je především emotivním snímkem, kde hraje prim rodina a vztahy mezi jejími členy a až pak okolní realita.
Kterou ze scén filmu byste sám považoval ze klíčovou?
Skvělá je ta, kdy hlavní hrdina Alex natáčí s kamarádem bývalého kosmonauta NDR Zikmunda Jähna do nádoby televizního přenosu. Na jednu stranu to je neuvěřitelně legrační a na druhou opravdu dojímající. Jen si to představte, že byste zvrátili a naoko předělali celou historii jen kvůli své matce.
Jak byste vlastními slovy popsal Alexe?
Doufám, že to nevyzní příliš nudně, ale je to zcela obyčejný kluk. Sympatický mladík se smyslem pro humor, který se však dostal do situace, kdy neví jak dál a dotírá na něj čím dál tím více otázek. Tak by se na něj měli dívat i diváci. Každopádně je svůj - což myslím platí i na mne osobně - byť jeho život je definován hlubokým vztahem k rodině, obzvláště ke matce a sestře Laře.
Je jistě výzvou hrát obyčejnou postavu, která však musí být natolik zajímavá, aby se s ní diváci ztotožnili…
To máte pravdu. Ale přispívá k tomu hloubka té role, to, že v sobě zahrnuje komické i tragické prvky. Těch prvních je ve filmu skutečně hodně a musí být zahrané vtipně, ale ne příliš násilně. Jako by se to stalo v životě a nebylo to předem napsáno ve scénáři.
Jak byste popsal Wolfganga Beckera v roli režiséra?
Vycházeli jsme spolu opravdu dobře, dával mi prostor a svobodu, což herec jako já potřebuje. A toho si na něm vážím, protože natáčení neprobíhalo úplně lehce a byly okamžiky, kdy jsem toho měl akorát, byl jsem ztahaný k smrti. Ale jak říkám, našli jsme společnou řeč. Přestože je perfekcionalista a umí být přísný a tvrdý, mne bral jako partnera a stoprocentně mi věřil. A tak jsem jeho důvěru maximálně opětoval.
Myslíte si, že byste byl schopen zhodnotit, co pro vás film GOOD BYE, LENIN znamenal?
Stoprocentně se zařadil mezi nejdůležitější kolonky mé profesní biografie. Nejsem bezpodmínečně zastáncem názoru, že hodně peněz a velké produkční společnosti dělají lepší filmy. Kvalita podle mne tkví v něčem úplně jiném. V případě snímku GOOD BYE, LENIN byly všechny podmínky namixované tak akorát. Je to sice velkofilm určený pro velký počet diváků, ale to nic neubírá na jeho kvalitě. Společně s filmy NICHTS BEREUEN (NO REGRETS) a DAS WIESSE RAUSCHEN (THE WHITE NOICE) patří k mým nejoblíbenější projektům.
Proč si myslíte, že dosud bylo natočeno jen tak málo filmů o pádu berlínské zdi? Proč jsme si museli počkat tolik let?
Takové události se musí nechat pár let uležet, aby se na ně dalo pohlížet nezávisle z odstupu, aby se s nimi dalo volně pracovat a nakládat. Myslím si, že dříve by podobný film ani nefungoval. Navíc teprve nyní se začíná ztrácet dříve tak viditelná linie mezi Západem a Východem, až nyní dochází ke skutečnému a samovolnému propojování obou německých zemí. Teprve když jsme součástí jediného Německa můžeme se ohlédnout a zkoumat důvody, proč tomu tak nebylo i v minulosti. Takhle to je asi v případě většiny historických událostí. K jejich pochopení je třeba čas a ten teď dozrál i k filmu GOOD BYE, LENIN.
