Kritiky.cz > Filmy > Filmové premiéry > Good bye, Lenin

Good bye, Lenin

1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

NOVÉ NĚMECKO
V době, kdy fil­mo­vý hrdi­na Alex Kerner obdi­vo­val výcho­do­ně­mec­ké­ho kos­mo­nau­ta Sigmunda Jähna, kte­rý mířil v sovět­ském kos­mic­kém modu­lu Sojuz 31 do vesmí­ru, navště­vo­val Matthias Kalle škol­ku v jed­nom malém pro­vinč­ním měs­teč­ku západ­ní­ho Německa. Dnes je mu 27 let, vyros­tl z něj oso­bi­tý autor a novi­nář, kte­rý má svůj vlast­ní názor na udá­los­ti, jež tak radi­kál­ně změ­ni­ly jeho zemi po roce 1990.
Napsal: Matthias Kalle

A teh­dy mne napadlo, že jsem se asi zbláz­nil, pro­to­že to vůbec nedá­va­lo smy­sl. V tele­vi­zi se na vrchol­ku sko­kan­ské­ho můst­ku při­pra­vo­val na výkon muž v mod­ra­vě uni­for­mě, kte­rý měl pod bra­dou něco na způ­sob knír­ku. Celý pra­vý hor­ní roh obra­zov­ky zasti­ňo­val nápis DDR.
Musel jsem se na to pře­ptat mat­ky. „Co zna­me­na­jí ta vel­ká pís­me­na, přes kte­ré není nic vidět?“ „Deutsche Democratische Republic, nebo­li Německá Demokratická Rebublika,“ odpo­vě­dě­la. „Vždyť víš…“ Ano, věděl jsem, ale jen to, co může deví­ti­le­tý kluk vědět. Psal se rok 1984 a DDR byla úspěš­něj­ší na zim­ních olym­pij­ských hrách v Sarajevu. Získala víc medai­lí než moje země ozna­čo­va­ná pro změ­nu NSR. „A máti,“ neda­lo mi to. „Ty víš co zna­me­ná NSR?“ „Samozřejmě, pře­ce Německá Spolková Republika.“ Tou odpo­vě­dí mi roz­ví­ři­la v hla­vě cha­os. „Víš,“ řekl jsem. „Vždycky jsem měl za to, že jsme taky demo­kra­tic­ký stát…“ A mat­ka jen při­taka­la. „Jo, měli bychom to mít v názvu, ale není to tam.“
Ten chla­pík v mod­ré uni­for­mě teh­dy pře­bo­ry ve sko­cích na lyžích vyhrál, ale to nebyl důvod, kte­rý mne trá­pil. Uléhal jsem do poste­le při­nejmen­ším zma­te­ný.
O pár let poz­dě­ji, mohl to být rok 86 či 87, jsme s mat­kou navští­vi­li dědeč­ka v Západním Berlíně. Učil tam na vyso­ké ško­le. Do Berlína se odstě­ho­val někdy v sedm­de­sá­tých letech, podob­ně jako spous­ta dal­ších lidí, pro­to­že to mís­to mělo magic­kou při­taž­li­vost. Alespoň tak mi to vysvět­lo­val. Navíc dodal, že se tam při­stě­ho­val i David Bowie a Iggy Pop, prý aby se zba­vi­li dro­go­vé závis­los­ti. Moc smys­lu to nedá­va­lo, ale jak pro­dá­val, tak jsem kou­pil.
S mat­kou jsme dora­zi­li autem. Uháněli jsme si to po dál­ni­ci A2 smě­rem na Helmstedt, odkud jsme odbo­či­li na něja­kou men­ší sil­nič­ku, kte­rá ved­la až na okraj měs­ta. Vzpomínám si, že jed­nou, když jsem byl men­ší, mne vza­la mat­ka do jaké­ho­si safa­ri někde ve Vestfálsku. Museli jsme zůstat sedět v autě a sle­do­vat jen skrz okén­ko všech­ny ty žira­fy, zeb­ry a anti­lo­py. Bylo to neu­vě­ři­tel­ně nud­né, to bych se radě­ji šel podí­vat do kina na něja­ký pří­ro­do­pis­ný film. A tohle bylo podob­né. Na té malé sil­nič­ce jsme nesmě­li zasta­vit, ani vystou­pit, jen z dál­ky pozo­ro­vat malé trak­tůr­ky a obchůd­ky Interspar. A při vstu­pu do Západního Berlína jsme muse­li uka­zo­vat pasy. Málem jsem vyprs­kl smí­chy jak to bylo absurd­ní. Jako by mne a moji mat­ku pova­žo­va­li za nepří­te­le stá­tu…
Večer jsme se vyda­li s dědeč­kem k Branderburgské brá­ně, tedy ale­spoň tak blíz­ko, kam až nám bylo povo­le­no jít. A tam kde měla být díra, tam stá­la zeď. Vystoupali jsme po scho­dech na malou vyhlíd­ko­vou plo­ši­nu, abychom vidě­li, co je za ní, a teh­dy jsem uči­nil zají­ma­vý postřeh. Mezi cedu­lí, kte­rá ozna­čo­va­la Západní Berlín a znač­kou Berlína Východního neby­lo zho­la nic. Jen prázd­ný pruh neza­sta­vě­né země. Ptal jsem se dědy, komu ty pozem­ky přes­ně pat­ří, ale přes­to­že byl pro­fe­so­rem na uni­ver­si­tě, nebyl s to mi odpo­vě­dět. A tak jsem teh­dy veřej­ně vyhlá­sil, že počí­na­je tím­to dnem se stá­vám jejich maji­te­lem já a nazý­vám je Kalleland. Sám sebe jsem pak koru­no­val za panov­ní­ka toho­to úze­mí. Neměl jsem tuše­ní, že jsem prá­vě anek­to­val tak zva­nou Zónu niko­ho či ješ­tě lépe Zónu smr­ti. Politické deba­ty a záko­ny mne teh­dy ješ­tě neza­jí­ma­ly.
O rok poz­dě­ji se ze mne stal komu­nis­ta. Mé argu­men­ty byly pád­né a stál jsem si neob­lomně za svým. Brojil jsem za vydí­rá­ní pro­le­ta­ri­á­tu ve sna­ze aby se roz­da­ly záso­by chud­ším, neboť jsem tou­žil po novém kole. Dokonce jsem vyryl do škol­ní lavi­ce ten­to nápis. Německo musí zemřít, abychom moh­li žít!
A pak se tak sku­teč­ně sta­lo. Na úmrt­ním lis­tu sto­jí datum 9.listopadu 1989. Seděl jsem před stej­nou tele­vi­zí, na níž jsem kdy­si sle­do­val olym­pij­ské hry a viděl lidi jak tan­cu­jí na vrchol­ku ber­lín­ské zdi. Lidi, kte­ří se smá­li a bre­če­li záro­veň. Během násle­du­jí­cích dní zača­lo pro mne nepo­cho­pi­tel­né oblé­há­ní obcho­dů jako byl KaDeWe, H&M, por­no­půj­čo­ven, McDonaldů a dal­ších. Na dru­hou stra­nu zdi se zase roz­bě­hl kov­boj spo­leč­nos­ti Marlboro. Dne 3.října o rok poz­dě­ji Německá Demokratická Republika defi­ni­tiv­ně zanik­la.
Tehdy se usku­teč­nil škol­ní výlet, při němž jsme se spo­lu­žá­ky navští­vi­li i hlav­ní měs­to. Ale už to nebyl Berlín, jaký jsem měl ucho­va­ný ze vzpo­mí­nek. Zdálo se mi, že i celá okol­ní země se pro­mě­ni­la. Jako námě­síč­ní jsme se bro­di­li tím cizím davem a cíti­li se tro­chu podráž­dě­ně. Tam za zdí mají lep­ší sko­ka­ny na lyžích a přes­to se teď cpou k nám. Nelíbilo se mi to a byl jsem rád zase doma v klid­ném pro­vinč­ním měs­teč­ku Západního Německa, kte­ré vlast­ně už také nee­xis­to­va­lo.
Jenže časem se i tam roz­moh­ly ciga­re­ty f4, laci­né čer­ve­né víno a uli­ce­mi zača­ly pras­ka­vě jez­dit tra­ban­ty. Obklopily nás poma­lu, ale stej­ně neú­stup­ně, jako tvář Helmuta Kohla. V roce 1992 při pře­no­su olym­pij­ských her v Barceloně už na obra­zov­ce nebě­ha­ly žád­né nápi­sy, ani zkrat­ky.
Během dal­ších dese­ti let jsem pro­jel spo­je­né Německo kří­žem krá­žem, ale do toho Východního jsem se vlast­ně nikdy nedo­stal. Studoval jsem v Lipsku, pra­co­val v Mnichově a dokon­ce krát­ký čas pobý­val i v Berlíně. Ale nezů­stal jsem tam dlou­ho. To měs­to už jed­no­du­še neby­lo to, co býva­lo...

O FILMU

Režie: Wolfgang Becker, Scénář: Bernd Lichtenberg, Kamera: Martin Kukula, Hudba: Yann Tiersen, Střih: Peter R. Adam, Produkce: Stefan Arndt, Výroba: X Filme Creative Pool, Koprodukce: WDR, Arte Sales, Bavaria Film International, Hrají: Daniel Brühl, Katrin Sass, Chulpan Khamatova, Maria Simon, Florian Lukas, Alexander Beyer, Burghart Klaussner, Michael Gwisdek

Říjen 1989, východ­ní Německo, do pádu ber­lín­ské zdi zbý­vá pou­ze něko­lik dní. Pro Alexe a jeho sest­ru se, ale život již změ­nil. Jejich mat­ka měla srdeč­ní záchvat a upadla do kóma­tu. Poté, co se z něho k nesmír­né rados­ti a úle­vě Alexe po osmi měsí­cích pro­bra­la, soci­a­lis­tic­ké Německo již není tím, čím býva­lo. Alex, kte­rý je dok­to­ry varo­ván, že jaký­ko­li náh­lý šok či cito­vé roz­ru­še­ní by mat­či­no sla­bé srd­ce nemu­se­lo vydr­žet, se roz­hod­ne mat­ce zata­jit sku­teč­nost, že v jejím milo­va­ném východ­ním Německu nastou­pil kapi­ta­lis­mus. Proto donu­tí celé své oko­lí před­stí­rat, že se nic nezmě­ni­lo, tím se však dostá­vá do stá­le absurd­něj­ších situ­a­cí. Tragikomický sní­mek, při­po­mí­na­jí­cí Hřebejkovy Pelíšky, výbor­ně evo­ku­je atmo­sfé­ru býva­lé NDR. Obsazení hlav­ní role Alexe mla­dým Danielem Brühlem výraz­ně při­spě­lo k vře­los­ti a lid­skosti, kte­rá z fil­mu sálá. Na letoš­ním Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Berlíně byl sní­mek pro­mí­tán v sou­tě­ži a zís­kal Modrého andě­la - cenu pro nej­lep­ší evrop­ský film.

TVŮRCI

Wolfgang Becker / reži­sér, spo­lu­au­tor (1954)
stu­do­val nej­pr­ve němec­kou a ame­ric­kou his­to­rii a lite­ra­tu­ru na uni­ver­zi­tě v  Berlíně a poté na Německé fil­mo­vé a tele­viz­ní aka­de­mii. Poprvé upou­tal pozor­nost svým absol­vent­ským sním­kem Schmetterlinge, kte­rý byl adap­ta­cí krát­ké povíd­ky brit­ské­ho auto­ra Iana McEwana a kte­rý zís­kal Zlatého leo­par­da na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Locarnu v roce 1988. S tele­vi­zí spo­lu­pra­co­val mimo jiné při natá­če­ní jed­né z čás­tí seri­á­lu Tatort, nazva­né Blutwurstwalzer. Jeho dal­ší tele­viz­ní film Kinderspiele byl poz­dě­ji uvá­děn i v kinech. Prvním sním­kem, nato­če­ným pro spo­leč­nost X Filme Creative Pool GmbH, kte­rou také zaklá­dal, byl film Das Leben ist eine Baustelle (1997). Tento sní­mek zazna­me­nal obrov­ský divác­ký úspěch. Vynikající ve fil­mu je hud­ba fran­couz­ské­ho skla­da­te­le Yanna Tiersena (Amelie, The Dreamlife of Angeles) Filmografie: Schmetterlinge (1987), Blutwurstwalzer (1991, TV), Celibidache (1992, doku­ment), Kinderspiele (1992, TV), Das Leben ist eine Baustelle (Život - stav­ba povo­le­na, 1997), Good Bye, Lenin! (2003).

STEFAN ARNDT / pro­du­cent
se naro­dil v Mnichově v roce 1961. Je čle­nem spo­leč­nos­ti X FILME CREATIVE POOL. Tu zalo­žil spo­leč­ně s Tomem Tykwerem, Dani Levym a Wolfgangem Beckerem. Arndt půso­bí ve spo­leč­nos­ti X FILME jako pro­du­cent. Měl na sta­ros­ti rea­li­za­ci fil­mů jako STILLE NACHT, MESCHUGGE a VÄTER reži­sé­ra Dani Levyho, ŽIVOT STAVBA POVOLENA Wolfganga Beckera, ABSOLUTE GIGANTEN Sebastiana Schippera, HERZ Horsta J. Sczerba a Tykwerovy fil­my ZIMNÍ SPÁČI, LOLA RENNT, PRINCEZNA A BOJOVNÍK a NEBE.
V sou­čas­né době Stefan Arndt pro­du­ku­je fil­my DIE LIEBE IN GEDANKEN reži­sé­ra Achima von Borriese a LAUTLOS Mennana Yapoa.

Producent - samouk. V roce 1984 byl jed­ním ze zaklá­da­jí­cích čle­nů Sputnik Kino Kollektiv v Berlíně. V roce 1992 spo­leč­ně s Tomem Tykwerem zalo­ži­li pro­dukč­ní spo­leč­nost Liebesfilm, pod jejíž hla­vič­kou nato­či­li Tykwerův fil­mo­vý debut DIE TÖDLICHE MARIA.

Bernd Lichtenberg / scé­nář
naro­dil se v Leverkusenu roku 1966, vyrůs­tal v Bergisch Gladbachu. Studoval filo­so­fii a teo­lo­gii v Bonnu, pak v Berlíně. Psal repor­tá­že a pří­běhy pro rádio WDR. Po stu­di­ích zís­kal angaž­má v diva­dle v Mülheimu. K fil­mu se dostal v letech 1991-92, kdy spo­lu­pra­co­val na scé­náris­tic­ké díl­ně v Mnichově. Svá fil­mo­vá stu­dia absol­vo­val v letech 1992-95 a to na Art Academy for Media v Kolíně nad Rýnem. V roce 1995 zís­kal pres­tiž­ní scé­náris­tic­kou cenu udě­lo­va­nou minis­ter­stvem kul­tu­ry - North Rhine Westphalia Culture Ministry Screenwriting Award. Lichtenberg vždy pra­co­val jako čis­tě nezá­vis­lý tvůr­ce.

Martin Kukula / kame­ra
je dvor­ním Beckerovým kame­ra­ma­nem od roku 1987, kdy spo­lu nato­či­li film SCHMETTERLINGE.
Za sním­ky DĚTSKÉ HRY a ŽIVOT STAVBA POVOLENA zís­kal Kukula pres­tiž­ní German Camera Award.
Martin Kukula stál za kame­rou u těch­to dal­ších sním­ků: PORTRÄT INGE MORATH reži­sér­ky Sabine Eckhard, DER BLAUE reži­sé­ra Lienharda Wawrzyna, DAS TRIO reži­sér­ky Hermine Huntgeburth a EIN TODISCHERES GESCHÄFT reži­sé­ra M.X. Oberga.

Komentář reži­sé­ra:

Důležitá kapi­to­la Německé his­to­rie:

Byl jsem fas­ci­no­ván pří­bě­hem syna zachra­ňu­jí­cí­ho život vlast­ní mat­ky pomo­cí lži o Východním Německu, kte­ré už dáv­no nee­xis­to­va­lo a on chtěl své mat­ce pomo­ci žít prá­vě v něm. To je něco co pla­tí obec­ně a moh­lo by být abso­lut­ně sepa­ro­vá­no od minu­los­ti celé­ho Východního Německa, pádu zdi a spo­je­ní Německa. Byl jsem nad­šen myš­len­kou zkom­bi­no­vat oba aspek­ty sou­vi­se­jí­cí s důle­ži­tým obdo­bím němec­ké his­to­rie na poza­dí.

O her­ci Danielu Brühlovi

Chtěl jsem, aby lidé věři­li cha­rak­te­ru Daniela a že vše co dělá, dělá bez ana­lý­zy dopře­du.
Daniel vyob­ra­zil posta­vu fan­tas­tic­ky, pro­to­že je pros­tě vel­mi emo­ci­o­nál­ní herec- Nepochybuji ani na vte­ři­nu. Daniel dává posta­vě pra­vou lid­skost a tako­vý emoč­ní náboj, že to divá­ko­vi napo­má­há zapo­me­nout, že vše, co dělá, dělá pro svou mat­ku.

O hereč­ce Katrin Sass

Když pře­mýš­lím o Katrin (hra­je mat­ku), ihned uva­žu­ji o její při­ro­ze­nos­ti a  jejím při­ro­ze­ném projevu.Nikdy nepře­hrá­vá . Podle mne kino je vždy o očích a  její oči jsou něco co čas­to nena­lez­ne­te.

O cha­rak­te­ru mat­ky

Rozhodně bych ji nena­zval tvr­dou soci­a­list­kou. Raději jako ženu s kla­sic­kým syn­dro­mem pomá­hat, typem, kte­rý v ostat­ních spo­leč­nos­tech má také své zastou­pe­ní. Ona je ženou, kte­rou obo­ha­cu­je pomá­hat dru­hým a cítí se povi­no­va­ná tak konat. Je ženou kte­rá žije život bez alter­na­tiv.

Vyrostl jsem na zápa­dě, ale žiji v Berlině nyní po dlou­hou dobu. Poznal jsem Východní Německo a Východní Berlin, ale při­ro­ze­ně nikdy osob­ně - svý­mi poci­ty - nevím jaké to bylo vyrůs­tat v tako­vé zemi, strá­vit tam dět­ství a mlá­dí, zažít pád zdi a koneč­ně pocí­tit svo­bo­du, svo­bo­du ces­to­vá­ní nebo práv.

Poznali jsme mno­ho lidí, kte­rým bylo oko­lo 20ti let v době pádu zdi. Vyprávěli nám jaké to bylo teh­dy pro ně.Tyto pří­běhy zně­ly kaž­dý jinak někdy až kon­flikt­ně. Nezahrnuli jsme je do scé­ná­ře, ani do dia­lo­gu nebo scé­ny, ale dalo nám to mno­ho jis­to­ty k napsá­ní scé­ná­ře a mě během reží­ro­vá­ní.
Dalo nám to jis­to­tu, že pří­běh kte­rý vyprá­ví­me je solid­ní a kon­si­s­tent­ní.

Rozhodně jsem si nepřál, aby to byla fraš­ka. Dobrá kome­die má vždy vel­mi váž­ný obsah. Moment kdy jsme cel­kem šťast­ní, že nemu­sí­me měnit s posta­vou na plát­ně, posta­vou kte­ré se smě­je­me, posta­vou kte­rá by se roz­hod­ně nesmá­la sama sobě a  my může­me pou­ze sedět a dívat se - mám dojem, že to je oprav­do­vá kome­die.

Je cosi tragi­ko­mic­ké­ho ve scé­ně, kte­rá mne vždy dojme, když Ariane poví své­mu bra­t­ro­vi v kou­pel­ně, že vidě­la jejich otce, že ho pozna­la po hlase.Divák simul­tán­ně scé­nu vidí v malém flaschbac­ku. A když se jí bra­tr zeptá „Co jsi mu řek­la ?“ ona odpo­ví „Dobrou chuť a děku­je­me, že jste si vybral Burger King“

X FILME
Mám skvě­lý pocit part­ner­ství. Mám dojem, že jejich pří­stup k vytvá­ře­né­mu dílu a tvůr­cům je důvod, proč jsou na trhu tak dlou­ho Nejedná se o dvě stra­ny sto­lu, ale o boj reži­sé­ra a pro­du­cen­ta a pro­du­cen­ta s reži­sé­rem. Jsme při­tom všich­ni na jed­né lodi.

ROZHOVOR s DANIELEM BRŰHLEM

Kdy jste se popr­vé dozvě­děl o tom­to pro­jek­tu?
Bylo to asi tak dva roky před vlast­ním natá­če­ním když jsem na Berlinale zasle­chl, že Wolfgang Becker při­pra­vu­je nový film. Měl jsem jen vág­ní před­sta­vu, o čem bude, a ani jsem se nepo­kou­šel zjis­tit víc, pro­to­že se mezi zasvě­ce­ný­mi říka­lo, že hle­dá na hlav­ní roli her­ce z býva­lé­ho Východního Německa. Prostě jsem to pus­til z hla­vy. Jenže Becker niko­ho pod­le svých před­stav nemohl najít a tak se sta­lo, že se scé­nář jed­no­ho dne obje­vil u mne. Často se nestá­vá, aby her­ce pří­běh nato­lik oslo­vil, že se s posta­vou zto­tož­ní. Ale tohle byl ten výji­meč­ný pří­klad. Okamžitě jsem se viděl v kůži hlav­ní­ho hrdi­ny Alexe, i když mají naše živo­to­pi­sy spo­leč­né­ho jen pra­má­lo. Neměl jsem oba­vy z toho, že nejsem rodi­lý Berlíňan, ani že jsem nevy­ros­tl za želez­nou opo­nou. Spíš mne zpo­čát­ku děsi­la nároč­nost té posta­vy. Připomíná námoř­ní­ka na potá­pě­jí­cí se lodi. Zoufale se z ní sna­ží vypum­po­vat vodu a zachrá­nit ji, ale jakmi­le to udě­lá na jed­né stra­ně, začne mu do ní téct na té dru­hé… A pak je tu tra­gic­ký pod­text toho­to na prv­ní pohled úsměv­né­ho pří­bě­hu. Musím se při­znat, že když jsem si četl scé­nář popr­vé, do očí mi vhrk­ly slzy.
Bylo těž­ké pře­svěd­čit Wolfgang Beckera, že jste ten správ­ný herec?
Absolvoval jsem asi dvě, nebo tři kola cas­tingů, ale jak dopadly si reži­sér nechá­val pro sebe. Možná, že jsem se mu líbil, ale nedá­val to na sobě znát. Až pak mi dala pro­duk­ce vědět, že jsem roli dostal. Hned jsem se na ní začal při­pra­vo­vat, spe­ci­ál­ně na ty čás­ti, kte­ré neko­re­spon­do­va­ly s mými pro­žit­ky. Pod dozo­rem jazy­ko­vé­ho uči­te­le jsem začal makat i na typic­ké ber­lín­ské výslov­nos­ti. Považoval jsem to za důle­ži­té, pro­to­že divá­ci si vší­ma­jí zvláš­tě tako­vých­to zdán­li­vě nepod­stat­ných malič­kos­tí. Sám Wolfgang mne záso­bil celou řadou mat­ri­á­lů, půj­čil mi spous­tu kazet s hudeb­ní­mi sku­pi­na­mi z NDR, mno­ho výstřiž­ků. Vzal jsem si to na dovo­le­nou a jako povin­nou čet­bu k tomu při­dal Kroniku doby mapu­jí­cí podrob­ně udá­los­ti roku 1989 a 1990. Nezapomínejte, že mi teh­dy bylo osm, neměl jsem z toho ješ­tě rozum. Skvělé bylo, že jsem mohl pra­co­vat s toli­ka her­ci z  Východu, pro­to­že mi byli schop­ni odpo­ví­dat na moje neko­neč­né dota­zy, jaké to teh­dy bylo, a tak. Ale nechtěl jsem to s tou his­to­ric­kou pří­pra­vou pře­hnat. Protože film GOOD BYE, LENIN je pře­de­vším emo­tiv­ním sním­kem, kde hra­je prim rodi­na a vzta­hy mezi její­mi čle­ny a až pak okol­ní rea­li­ta.
Kterou ze scén fil­mu bys­te sám pova­žo­val ze klí­čo­vou?
Skvělá je ta, kdy hlav­ní hrdi­na Alex natá­čí s kama­rá­dem býva­lé­ho kos­mo­nau­ta NDR Zikmunda Jähna do nádo­by tele­viz­ní­ho pře­no­su. Na jed­nu stra­nu to je neu­vě­ři­tel­ně legrač­ní a na dru­hou oprav­du dojí­ma­jí­cí. Jen si to před­stav­te, že bys­te zvrá­ti­li a nao­ko pře­dě­la­li celou his­to­rii jen kvů­li své mat­ce.
Jak bys­te vlast­ní­mi slo­vy popsal Alexe?
Doufám, že to nevy­zní pří­liš nud­ně, ale je to zce­la oby­čej­ný kluk. Sympatický mla­dík se smys­lem pro humor, kte­rý se však dostal do situ­a­ce, kdy neví jak dál a dotí­rá na něj čím dál tím více otá­zek. Tak by se na něj měli dívat i divá­ci. Každopádně je svůj - což mys­lím pla­tí i na mne osob­ně - byť jeho život je defi­no­ván hlu­bo­kým vzta­hem k rodi­ně, obzvláš­tě ke mat­ce a sestře Laře.
Je jis­tě výzvou hrát oby­čej­nou posta­vu, kte­rá však musí být nato­lik zají­ma­vá, aby se s ní divá­ci zto­tož­ni­li…
To máte prav­du. Ale při­spí­vá k tomu hloub­ka té role, to, že v sobě zahr­nu­je komic­ké i tra­gic­ké prv­ky. Těch prv­ních je ve fil­mu sku­teč­ně hod­ně a musí být zahra­né vtip­ně, ale ne pří­liš násil­ně. Jako by se to sta­lo v živo­tě a neby­lo to pře­dem napsá­no ve scé­ná­ři.
Jak bys­te popsal Wolfganga Beckera v roli reži­sé­ra?
Vycházeli jsme spo­lu oprav­du dob­ře, dával mi pro­stor a svo­bo­du, což herec jako já potře­bu­je. A toho si na něm vážím, pro­to­že natá­če­ní nepro­bí­ha­lo úpl­ně lehce a byly oka­mži­ky, kdy jsem toho měl ako­rát, byl jsem zta­ha­ný k smr­ti. Ale jak říkám, našli jsme spo­leč­nou řeč. Přestože je per­fek­ci­o­na­lis­ta a umí být přís­ný a tvr­dý, mne bral jako part­ne­ra a sto­pro­cent­ně mi věřil. A tak jsem jeho důvě­ru maxi­mál­ně opě­to­val.
Myslíte si, že bys­te byl scho­pen zhod­no­tit, co pro vás film GOOD BYE, LENIN zna­me­nal?
Stoprocentně se zařa­dil mezi nej­dů­le­ži­těj­ší kolon­ky mé pro­fes­ní bio­gra­fie. Nejsem bez­pod­mí­neč­ně zastán­cem názo­ru, že hod­ně peněz a vel­ké pro­dukč­ní spo­leč­nos­ti děla­jí lep­ší fil­my. Kvalita pod­le mne tkví v něčem úpl­ně jiném. V pří­pa­dě sním­ku GOOD BYE, LENIN byly všech­ny pod­mín­ky nami­xo­va­né tak ako­rát. Je to sice vel­ko­film urče­ný pro vel­ký počet divá­ků, ale to nic neu­bí­rá na jeho kva­li­tě. Společně s fil­my NICHTS BEREUEN (NO REGRETS) a DAS WIESSE RAUSCHEN (THE WHITE NOICE) pat­ří k mým nej­ob­lí­be­něj­ší pro­jek­tům.
Proč si mys­lí­te, že dosud bylo nato­če­no jen tak málo fil­mů o pádu ber­lín­ské zdi? Proč jsme si muse­li počkat tolik let?
Takové udá­los­ti se musí nechat pár let ule­žet, aby se na ně dalo pohlí­žet nezá­vis­le z odstu­pu, aby se s nimi dalo vol­ně pra­co­vat a naklá­dat. Myslím si, že dří­ve by podob­ný film ani nefun­go­val. Navíc tepr­ve nyní se začí­ná ztrá­cet dří­ve tak vidi­tel­ná linie mezi Západem a Východem, až nyní dochá­zí ke sku­teč­né­mu a samo­vol­né­mu pro­po­jo­vá­ní obou němec­kých zemí. Teprve když jsme sou­čás­tí jedi­né­ho Německa může­me se ohléd­nout a zkou­mat důvo­dy, proč tomu tak neby­lo i v minu­los­ti. Takhle to je asi v pří­pa­dě vět­ši­ny his­to­ric­kých udá­los­tí. K jejich pocho­pe­ní je tře­ba čas a ten teď dozrál i k fil­mu GOOD BYE, LENIN.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
  • MARTIN MYŠIČKA (Petr)14. března 2018 MARTIN MYŠIČKA (Petr) „Chtěli jsme obhájit pozitivní mužství“  Jaké to bylo hrát po boku všech těch úžasných hereček? Díky natáčení jsem se mohl po dosti letech znovu osobně setkat s Eliškou Balzerovou. […] Posted in Rozhovory
  • Ferrari: Adam Driver je v roli italského výrobce automobilů v dramatu Michaela Manna strhující4. ledna 2024 Ferrari: Adam Driver je v roli italského výrobce automobilů v dramatu Michaela Manna strhující Italský automobilový výrobce Enzo Ferrari prochází během jednoho osudového léta osobními i profesními zmatky ve filmu Ferrari, který tento víkend vstupuje do českých kin. Snímek, který je […] Posted in Filmové recenze
  • Isola dei morti viventi, L (2006)29. října 2012 Isola dei morti viventi, L (2006) Mluvící zombie, poklad na ostrově a dávné prokletí. Skupinka amatérských lovců pokladů najde na dně moře poklad. Bohužel díky své nemotornosti o něj přijdou. Při zpáteční cestě je […] Posted in Horory
  • Titulky k Victoria S03E05 - A Show of Unity8. dubna 2019 Titulky k Victoria S03E05 - A Show of Unity V dnešním dílu nás čeká výlet do Irska a také se seznámíme s manželkou lorda Palmerstona. Titulky pro vás připravila **zuzana.mrak**. Bavte se. :-) Posted in Titulky
  • #2082: Živí mrtví 30: Nový světový řád12. prosince 2019 #2082: Živí mrtví 30: Nový světový řád Živí mrtví 30: Nový světový řád (The Walking Dead Vol. 30: New World Order)Vydalo nakladatelství Crew v brožované vazbě v roce 2019. Původně vyšlo jako čísla 175 až 180 v sérii […] Posted in Recenze komiksů
  • Alex Cross [35%]19. prosince 2012 Alex Cross [35%] Alex Cross http://www.csfd.cz/film/291700-alex-cross/ http://www.imdb.com/title/tt1712170/ Alternativní názvy: Vražedná hraV kinech SR od: 03.01.2013 Forum Film SK Krimi / […] Posted in Filmové recenze
  • Ohlédnutí za Oscary 201727. února 2017 Ohlédnutí za Oscary 2017 Noční předávání cen Akademie bylo zajímavé. Poprvé se stalo, že ceremonii uváděl Jimmy Kimmel, který svou roli zvládl velmi obstojně, a rovněž poprvé byl nejlepší film vyhlášen […] Posted in Kritický Klub
  • Parchanti spí dobře - 55 %3. prosince 2013 Parchanti spí dobře - 55 % Kapitán Marco Silvestri se plaví na své lodi po moři a vše probíhá jako vždy. Jediným vyrušením klidné plavby je telefonát od sestry Sandry. Léta se neviděli, ale její prosba je velmi […] Posted in Filmové recenze
  • Dokument Bohu žel, se promítá na festivalu Jeden Svět1. března 2018 Dokument Bohu žel, se promítá na festivalu Jeden Svět Dokument Bohu žel, jenž se zabývá lidskými právy, bude uveden na filmového festivalu Jeden svět, který bude probíhat od 5 - 14. 3 2018 v Praze a poté se přesouvá do dalších 36 […] Posted in Festivaly
  • MAGICKÁ ZVÍŘATA: KOČIČÍ ČÁRY od HOLLY WEBBOVÉ1. května 2018 MAGICKÁ ZVÍŘATA: KOČIČÍ ČÁRY od HOLLY WEBBOVÉ Miluje-li vaše dítě milé a laskavé příběhy o zvířátkách, zcela určitě si nenechte ujít knihu „Magická zvířata - Kočičí čáry“ od Holly Webbové, jež vydalo nakladatelství Fragment, ve […] Posted in Recenze knih
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 4,31582 s | počet dotazů: 264 | paměť: 62665 KB. | 02.12.2024 - 20:36:16