Hmyz

SLOVO REŽISÉRA

Hra brat­ří Čapků „Ze živo­ta hmy­zu“ je misan­tro­pic­ká hra. Můj scé­nář jen tuto misan­tro­pii pro­hlu­bu­je, tak jako se pro­hlu­bu­je podob­nost člo­vě­ka s hmy­zem a této civi­li­za­ce s mra­ve­niš­těm. Také by se nemě­lo zapo­mí­nat na posel­ství Kafkovy Proměny.

Hra brat­ří Čapků „Ze živo­ta hmy­zu“ byla napsá­na ve 20. letech minu­lé­ho sto­le­tí. Její misan­tro­pic­ký duch je však stá­le aktu­ál­ní. O to se posta­ral kořist­nic­ký cha­rak­ter sou­do­bé civi­li­za­ce. V našem fil­mu však tato hra tvo­ří jen poza­dí vlast­ní­ho pří­bě­hu, kte­rý má ve svém vyzně­ní blí­že ke Kafkově Proměně, než k Čapkům. Nejde nám o „poli­tic­ký“ film, ale o film ima­gi­na­tiv­ní, kte­rý nabí­zí řadu mož­ných inter­pre­ta­cí. Imaginace je totiž pro nás stá­le onou „krá­lov­nou lid­ských schop­nos­tí“, jak ji nazval Charles Baudelaire.

NÁMĚT

Hospoda na malém měs­tě. Je pon­dě­lí. Je zaví­ra­cí den. Židle jsou pře­vrá­ce­ny na sto­lech, jen u jed­no­ho sto­lu v kou­tě míst­nos­ti sedí šest míst­ních ochot­ní­ků. U pro­ti­leh­lé stě­ny, na vyvý­še­ném podiu je posta­ve­na scé­na pro dru­hé jed­ná­ní hry brat­ří Čapků „Ze živo­ta hmy­zu“ (dome­ček Cvrčků a dou­pě Lumíka). Na věšá­ku visí „hmy­zí šatič­ky“: sukén­ky z kre­po­vé­ho papí­ru, papun­de­klo­vá motý­lí kří­d­la, pes­t­ře poma­lo­va­ná a čer­né lesk­lé krov­ky brou­ků.

U sto­lu sedí šest ochot­ní­ků:

1/ Režisér – zřej­mě míst­ní uči­tel. Vášnivý ento­mo­log. Podezírám ho, že si vybral hru bří Čapků prá­vě pro­to a niko­liv pro její obsah. Pedant se sadis­tic­ký­mi sklo­ny. 45 let. Pro sebe si vybral roli novo­man­že­la Cvrčka.

2/ Růžena – paní reži­sé­ro­vá. V domác­nos­ti. Sufražetka s hys­te­ric­kým ladě­ním, zápa­sí­cí s tloušť­kou. (Tento zápas však dosud zce­la nepro­hrá­la.) 42 let. Po měs­teč­ku zná­má svý­mi milost­ný­mi avan­tý­ra­mi, kte­ré neta­jí ani před svým man­že­lem. Obsazena do role pí Cvrčkové.

3/ Pan Václav – dob­rý člo­věk. Kdyby nosil brý­le, řek­li bychom o něm, že je jis­tě hodi­nář. Poslední mile­nec – oběť paní Růženy. Přesto, že je mu 38 let, je paní Růža prv­ní žena, kte­rá ho dosta­la, za což je jí upřím­ně vdě­čen. Jeho role: Lumík.

4/ Pan Borovička – kaž­dý sou­bor, chce-li zdár­ně exis­to­vat, potře­bu­je aspoň jed­no­ho pana Borovičku. Všechno une­se, všech­no podr­ží, všech­no seže­ne. Úplně bez talen­tu, za to váš­ni­vý ochot­ník. Trémista. Schizothým. 50 let. Chrobák.

5/ Ajznboňák Kopřiva – při­šel na zkouš­ku rov­nou z noč­ní šich­ty. V umaš­tě­né uni­for­mě. Na zkouš­ce spí. On může. On může všech­no. On je míst­ní hvězda. On si své uhra­je vždyc­ky. 45 let. Pyknický typ. Role: Parazit.

6/ Slečna Jitka – ješ­tě nikdy diva­dlo nehrá­la, a je jí i jed­no, že ho hrát bude. Naivka. Chorobně čis­tot­ná. S para­no­id­ní­mi sklo­ny. Celou zkouš­ku ple­te dět­ské dupač­ky, ačko­liv je evi­dent­ně svo­bod­ná a bezdět­ná. 28 let. Obsazena do role Larvičky.

Tulák leží doma s ischi­a­sem. Chrobáčice a Kukla ješ­tě nepři­šly. (A už asi ani nepři­jdou.)

Během zkouš­ky se prol­nou živo­ty ochot­ní­ků s osu­dy Čapkových postav. Režisér – Cvrček umo­ří pana Václava, milen­ce své ženy. Pan Kopřiva, hra­jí­cí Parazita seže­re sleč­nu Jitku – Larvičku. Panu Borovičkovi se poda­ří převtě­le­ní do chro­bá­ka tak pře­svěd­či­vě, že opus­tí nadob­ro svo­jí lid­skou podo­bu. Během zkouš­ky se rodí i umí­rá, čas nehra­je roli. A to vše se ode­hrá­vá na poza­dí Čapkovy hry, kde se hmyz cho­vá jako lidi a lidé jako hmyz.