Co ukrývají Vrby

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Útlá kníž­ka jen o něco vět­ší než notý­sek skrý­vá lyric­ký pří­běh z roku 1907 s podiv­nou záplet­kou. Hlavní posta­va (mužo­vo jmé­no není sdě­le­no) a její pří­tel, kte­ré­ho nena­zý­vá kon­krét­ně­ji než jako Švéda, se vyda­jí na plav­bu po Dunaji napříč Rakouskem-Uherskem. Zprvu idy­lic­ká a roman­tic­ká ces­ta pod červ­no­vým slu­níč­kem se za Prešporokem začne kom­pli­ko­vat, duje sil­ný vítr a hla­di­na vody stou­pá rych­le­ji. Přátelé se tedy utá­bo­ří na malém ost­ro­vě zarost­lém vrba­mi. Ten postup­ně zapla­vu­je voda, nejde ale o dra­ma­tic­ky rych­lý postup, a kama­rá­di zde strá­ví pár nocí. Oba mají z mís­ta veli­ce stís­ně­ný pocit, jako kdy­by vlez­ly na teri­to­ri­um, v němž se pře­krý­va­jí dimen­ze a setká­vá nad­při­ro­ze­no s nor­mál­ním svě­tem. Na mís­tě nicmé­ně setr­vá­va­jí, i když se tam dějí zvlášt­ní věci. V pís­ku se obje­vu­jí kru­ho­vé sto­py, na stan jim přes noc cosi nalé­há, vrby půso­bí, že se pohy­bu­jí, a vychá­zí z nich melo­dic­ký tón. Mezi stro­my uvi­dí hlav­ní hrdi­na jed­né noci stou­pat mimo­zemš­ťa­ny kuže­lo­vi­té­ho tva­ru. Oba přá­te­lé raci­o­na­li­zu­jí a sna­ží se strach potla­čit, když už je toho ale moc a ost­rov je z vět­ši­ny zapla­ve­ný, chtě­jí se vydat pryč. Jenže to nejde.

„Po roz­břes­ku jsem chví­li špat­ně spal,“ odpo­vě­děl jsem vyhý­ba­vě ve sna­ze řídit se jeho poky­ny, jejichž správ­nost jsem instink­tiv­ně roz­po­znal, „ale ten vítr samo­zřej­mě…“

„Já vím. Jenže všech­ny ty zvu­ky se neda­jí svá­dět na vítr.“

„Takže tys to taky sly­šel?“

„Ty mno­ží­cí se nespo­čet­né malé krůč­ky, ty jsem sly­šel,“ při­svěd­čil a po chví­li váhá­ní dodal, „a ten dru­hý zvuk…“

„Myslíš ten nad sta­nem a to, jak se na nás sho­ra tisklo cosi ohrom­né­ho, gigan­tic­ké­ho?“

Švéd význam­ně poký­vl.

(str. 114)

Příběh ang­lic­ké­ho spi­so­va­te­le Algernona Blackwooda vyšel u nás ve 2. vydá­ní (Vyšehrad), při­čemž to prv­ní vyšlo už před více jak 100 lety. A je to ško­da, pro­to­že Blackwoodova tvor­ba prá­vem pat­ří do kate­go­rie „wei­rd ficti­on“, což je podžánr, kte­rý mísí prv­ky fan­ta­sy, horo­ru, pří­pad­ně rea­lis­mu nebo sci-fi. Vrby tak pat­ří do stej­né sku­pi­ny, jako napří­klad díla H. P. Lovecrafta.

Ač to vychá­zí z defi­ni­ce sub­žán­ru, Vrby nejsou žád­ným ner­vy drá­sa­jí­cím horo­rem, spíš půso­bí zne­po­ko­ji­vě. Navzdory dél­ce 140 stran se vcel­ku jed­no­du­chý děj poně­kud vle­če, což ovšem při­su­zu­ji spí­še dobo­vé­mu sty­lu psa­ní, kte­ré je na sou­čas­né­ho čte­ná­ře málo akč­ní. Z vel­mi oby­čej­né­ho pro­stře­dí řeky a jed­no­ho malé­ho ost­rův­ku však autor doká­zal vykře­sat maxi­mál­ní napě­tí, kte­ré bylo s těmi­to pro­střed­ky mož­né, a tak pře­ce jen sto­jí kni­ha za pozor­nost. Příjemným bonu­sem jsou ilu­stra­ce Jana Híska, kte­ré odí­va­jí kni­hu do tří barev – bílé, šedé a mod­ré.

Hodnocení: 70 %

Nakladatelství: Vyšehrad (Albatros Media)

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře