Hory mají oči - Happy Tree Friends v lidském podání.

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

23:20 – První tele­fo­nát

Martin: (mír­ně roz­trp­če­ně) „Haló?“

Honza: (o pozná­ní vese­le­ji) „Nazdar! Co děláš?“

Martin: (stá­le roz­trp­če­ně) „Koukám na film.“

Honza: (s podi­vem) „Teď???“

Martin: (po men­ší odml­ce) „To je to samé, jako kdy­bych se tě zeptal, proč mi voláš v ten­to čas…“

Honza: (zvě­da­vě) „A na co kou­káš?“

Martin: „Na Hory mají oči.“

Honza: „O čem to je?“

Martin: „Vážně tě to tak zají­má o půl dva­nác­té v noci???“

Honza: (naráz pokles­le) „Cítím se straš­ně sám. Spadla na mě dep­ka a potře­bu­ji si s někým popo­ví­dat.“

Martin: „No dob­rá… Je to vykal­ku­lo­va­ný ame­ric­ký horor pro nác­ti­le­té a rov­něž rema­ke Crawenovy vyvraž­ďo­vač­ky z roku 1977. Podle oba­lu a při­špen­dle­ných komen­tá­řů sou­dím, že to bude jeden z těch pro­duk­tů, při jehož sle­do­vá­ní si oprá­ším vzpo­mín­ky na Texaský masa­kr moto­ro­vou pilou. Očekávám nad­měr­ný pří­sun uncen­so­red bru­ta­li­ty, stří­ka­jí­cí krev a krát­kou čáru živo­ta u vět­ši­ny zúčast­ně­ných. Zatím však pou­ze oče­ká­vám. Už asi dva­cet minut se pro­kou­sá­vám zdlou­ha­vým úvo­dem, v němž se nic moc nedě­je. Nehledě na to – základ­ní sché­ma je stej­ně tak okou­ka­né jako vánoč­ní sto­ry o třech oříš­cích pro Popelku. Rodinka se vypra­ví na výlet do pouš­tě (ovšem pozor, do pouš­tě, kde se v minu­los­ti tes­to­va­ly jader­né zbra­ně), a jak na svi­ňu – což asi kaž­dé­ho pře­kva­pí – tam uvíz­ne. Tedy… ale­spoň v to dou­fám. Nedokážu si totiž před­sta­vit, že by se i násle­du­jí­cí minu­ty vyví­je­ly dle osnov těch dosa­vad­ních - ryze sezna­mo­va­cích.“

Honza: „Takže nuda?“

Martin: „Doposud ano. Jednotlivé posta­vič­ky jsou zjev­ně obkrou­že­né holly­wo­od­ským fixem a žád­ná z nich nevy­bo­ču­je ze ška­tul­ky „hrdi­nů odká­za­ných na brz­ké a vel­mi krva­vé zprz­ně­ní“. Máme tady jed­no­ho fotří­ka, kte­rý neu­stá­le breptá (ten to urči­tě schy­tá jako prv­ní), sil­ně věří­cí mamin­ku, tři děti (dvě odrost­lej­ší, neu­stá­le se han­dr­ku­jí­cí + bato­le) a dvě čer­s­tvě odda­né hrd­lič­ky. Samozřejmě, nechy­bí ani tuc­to­vé mezi­lid­ské vzta­hy a šab­lo­no­vi­té smýš­le­ní jed­not­li­vých postav. Takže žád­ný div, že se jedi­ní dva muži výlet­ní smeč­ky nema­jí moc v lás­ce a že je vět­ši­na účast­ní­ků zájez­du nepře­tr­ži­tě „nad­še­ná“.

Honza: „Oukej. Už tě nebu­du rušit. Jak tak poslou­chám, zjev­ně již pro­vá­díš pomy­sl­nou pitvu a poma­lu ana­ly­zu­ješ, co vše je špat­ně a co je nao­pak ale­spoň tro­chu dob­ře. Jdu si udě­lat něco k sněd­ku. Zatím se tedy lou­čím. Zdarec.“

23:50 – Druhý tele­fo­nát

Martin: „Ano?“

Honza: „Tak co? Už je ten film lep­ší?“

Martin: „Heh… mno­o­oo…“

Honza: „Povídej. Mám dep­ku a cítím se tak sám.“

Martin: „No tak nasta­ly urči­té posu­ny. Zprvu opti­mis­tič­tí výlet­ní­ci pocho­pi­li ale­spoň čás­teč­ně, že se nena­chá­ze­jí ani tak v hajzlu, jako spí­še v HAJZLU (cita­ce jed­né hrdin­ky). Jak jsem před­po­klá­dal, rodin­ná rally se zadrh­la v půli dopo­ru­če­né zkrat­ky. Daleko od hlav­ní sil­ni­ce, dale­ko od mobil­ní­ho sig­ná­lu a vel­mi blíz­ko skal­na­tých hor, kte­ré mají – jak napo­ví­dá název fil­mu – oči. Nutno dodat, stá­le se nalé­zám ve fázi „postup­né­ho srá­že­ní čer­ných mra­čen“ a ani jeden z hrdi­nů si dopo­sud neu­vě­do­mu­je, že ty čet­né krá­te­ry všu­de oko­lo nemá na svě­do­mí vše­ho­schop­ná mat­ka pří­ro­da a že se poně­kud nešťast­ně zdr­žu­jí v oblas­ti oku­po­va­né rato­lest­mi lidí, kte­ří zde pár pát­ku nazpět neu­po­slech­li naří­ze­ní vlá­dy. Dcera se opa­lu­je, chla­pec honí psis­ka a… počkat… otec teď dostal skvost­ný nápad.“

Honza: „Jaký?“

Martin: „Řeknu to jinak. Představ si kara­van upro­střed pouš­tě, hlu­bo­kou noc a v tom ple­cho­vém pří­vě­su jen žen­ské a děti…“

Honza: „Tuším průser.“http://mujweb.cz/www/mag.knight/super62/hory_maji_oci00.jpg

Martin: „Přesně tak. Taťka Šmoula se totiž roz­ho­dl splá­cat záchran­nou misi. Sám se vypra­vil na dva­náct kilo­me­t­rů vzdá­le­nou čer­pa­cí sta­ni­ci a k podob­né­mu výle­tu (ten­to­krát však za sig­ná­lem) při­měl i man­že­la své dce­ry. Minimálně jeden z nich zařve. Za to bych dal ruku do ohně.“

Honza: „Dobroš. Jsem napnu­tej jako stru­na na škr­ce­ní. Ozvu se poz­dě­ji.“

00:10 – Třetí tele­fo­nát

Honza: „Tak jak?“

Martin: „Přesně tak, jak se dalo oče­ká­vat. Otec dora­zil na zdán­li­vě lidu­prázd­nou pum­pu, troš­ku to tam proš­mejdil, a byť uči­nil vše z toho, co se u sluš­ně vycho­va­né­ho obča­na slu­ší (x-krát ven­ti­lo­va­né „Haló? Je tu někdo???“ před ote­vře­ním kaž­dých dve­ří + zapla­ce­ní mine­rál­ní vody), nako­nec se mu toto detek­tiv­ní čmu­chá­ní kru­tě vymsti­lo. Zdejší stvů­ry (prv­ně kame­rou obna­že­né) nezů­sta­ly nic dluž­ny své­mu dob­rác­ké­mu zje­vu a s tátou se roz­lou­či­ly sty­lo­vě po vzo­ru „křes­ťan­ských“ sním­ků. Ukřižovaly jej a poslé­ze upá­li­ly. Přímo před kara­va­nem.“

Honza: „Uff…“

Martin: „A to neby­lo vše. Souběžně s tou­to scé­nou se usku­teč­nil i tolik oče­ká­va­ný útok na kara­van.“

Honza: „Takže koneč­ně jat­ka?“

Martin: „Ano, jat­ka nasta­la. Ale opět se nemo­hu zba­vit poci­tu, že tomu něco chy­bě­lo. Navzdory krva­vé­mu vývo­ji a navzdo­ry pod­mín­kám, při nichž ten­to „sla­ďák“ sle­du­ju (jsem doma sám, půl­noc ve zpět­ném zrcát­ku a všu­de oko­lo tma jako v pyt­li), se doce­la divím. Rejža sním­ku (dále Alexandre Aja) si sice nepo­čí­ná nikterak tra­gic­ky (sem tam se blýsk­ne něčím vychy­ta­ným, občas neče­ka­ně vyle­ká a jin­dy dosáh­ne cíle­né defor­ma­ce obli­čejo­vé­ho sval­stva), avšak ve výsled­ku mě ten jeho pře­chod mezi kecá­ním a řádě­ním pone­chal abso­lut­ně chlad­ným. Možná za to může scé­nář a čas­to vyu­ží­va­ná for­mu­le „Chceš-li míti hod­ně krve, musí se posta­vy cho­vat hlou­pě“, popř. mnou neo­ce­ně­ná obra­zo­vá sty­li­za­ce a někte­ré nepří­liš pře­svěd­či­vé stvů­ry… Popravdě řeče­no, zapů­so­bi­lo to na mě hod­ně roz­po­ru­pl­ně.“

Honza: „Hmmmmm… tak­že tě to asi neba­ví...“

Martin: „No, takhle bych to pří­mo neřekl. Film mě sice nebe­re, ale ani vyslo­ve­ně nenu­dí. Jde o to, že mě do této chví­le neo­slo­vil tak, jak jsem oče­ká­val. Pominu-li pár chvil­ko­vých záchvěvů  v podo­bě nekom­pro­mis­ní likvi­da­ce (viz scé­na na hajz­lí­ku, kde si míst­ní pro­da­vač ustře­lí hla­vu), trva­lý efekt zůstal mnou dopo­sud nepo­znán. Doufat však nepře­stá­vám. Aja má k dis­po­zi­ci posled­ní tře­ti­nu (cca půl­ho­di­nu) a já stá­le věřím v zázrak.“

Honza: „Dobrá, chá­pu. Ozvu se tedy za něja­kých 40 minut. Jsem totiž tak sám…“

01:00 – Čtvrtý a posled­ní tele­fo­nát

Honza: „Dobré ráno.“

Martin: (za dopro­vo­du zív­nu­tí) „Dobrý, dob­rý…“

Honza: „Pozřeno?“

Martin: (náh­le oži­je) „Ano. Mám to za sebou a musím říci…“

Honza: „Ano???“

Martin: „…musím říci, že posled­ní tře­ti­na hra­vě před­či­la obě před­cho­zí. Aja se koneč­ně opros­til sva­zu­jí­cích řetězů, hodil za hla­vu jakou­ko­li logi­ku a závě­reč­ných tři­cet minut, v nichž už se „jen“ jed­ná, pojal tako­vým způ­so­bem, že jsem si po kaž­dém úspěš­ném zása­hu seke­rou utrousil pod nos: „A tady to máš, ty svi­ně!“

Honza: „Takže nako­nec nad­še­ný?“

Martin: „Kdybych měl hod­no­tit výhrad­ně závě­reč­nou část, tak dost mož­ná i ano (kór v daném žán­ru, kte­rý se pri­már­ně zamě­řu­je na vyvo­lá­ní žalu­deč­ní nevol­nos­ti). Tomu vše­mu by však nesmě­la před­chá­zet pro mě nepří­liš atrak­tiv­ní hodi­na a až pak by bylo pří­pad­ně vyso­ké hod­no­ce­ní důsled­kem čeho­ko­li, jen ne reak­cí náh­lé­ho a rych­le vyprchá­va­jí­cí­ho nad­še­ní. A pak je tady dal­ší kuri­o­zi­ta. Závěr jako tako­vý by zřej­mě ani neob­stál, kdy­by by byl zplo­zen jako samo­stat­ný „splat­ter movie“. Předchozí minu­ty se sice míje­jí sto­pro­cent­ním účin­kem, ale když už nic, posky­tu­jí posled­ní tře­ti­ně nej­vhod­něj­ší pod­lo­ží pro roze­hrá­ní krve­lač­né a logi­ky pros­té odve­ty. Skutečně, nebýt slab­ší­ho roz­jez­du, nebyl by divák dohnán do kou­ta, poslé­ze by nesle­vil ze svých poža­dav­ků a v samot­ném finá­le by pak oče­ká­val zřej­mě více než jen pro­s­to­du­chou pre­zen­ta­ci nási­lí a galo­ny stří­ka­jí­cí krve. Takhle Aja sice vyhrál, když se pří­mo­ča­ře vydal za cílem, ale na dru­hou stra­nu – za jakých pod­mí­nek…“

Honza: „Tak teď nevím. Pokud jsem tě dob­ře poslou­chal, asi bych se měl tomu­to sním­ku vyhnout.“

Martin: „Ne, v žád­ném pří­pa­dě tě od toho­to poči­nu neod­ra­zu­ji. Tím vším jsem chtěl jen nazna­čit, že to není nato­lik kon­zis­tent­ní film, jak by se moh­lo jevit z líbi­vé­ho trai­le­ru. Bez závě­reč­né­ho běs­ně­ní (not­ně odleh­če­né­ho) by byl sní­mek zřej­mě pod­prů­měr­ným, avšak… on tam ten závěr pře­ce jenom je.“

Honza: „Takže…?“

Martin: „Takže neo­če­ká­vej žád­né zázra­ky a klid­ně to zkus. Ale bacha! Závěr je oprav­du dras­tic­ký, a pakli­že se ti dělá nevol­no, když na tráv­ní­ku zbystříš neod­kli­ze­ný psí pro­dukt, radě­ji se pusť něco jiné­ho.“