„Hrdinové dělnické třídy “ KVIFF 2022 recenze: srbská fantasy pro modré límečky

Photo © Altertise

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Skupina sta­veb­ních děl­ní­ků z níz­kých nájmů se mstí bílým límeč­kům, kte­ří jsou zod­po­věd­ní za jejich odsou­ze­ní­hod­né pra­cov­ní pod­mín­ky (a dal­ší zlo­či­ny), ve fil­mu Hrdinové děl­nic­ké tří­dy, kte­rý po letoš­ní pre­mi­é­ře v Berlíně zaví­tal na letoš­ní Mezinárodní fil­mo­vý fes­ti­val Karlovy Vary.

Úvodní scé­ny fil­mu Hrdinové děl­nic­ké tří­dy sli­bu­jí seri­óz­ní pohled na pal­či­vý soci­ál­ní pro­blém: ero­zi níz­kopří­jmo­vé­ho byd­le­ní bez­o­hled­ný­mi kor­po­rát­ní­mi inves­to­ry v ros­tou­cích evrop­ských měs­tech.

Scenárista a reži­sér Miloš Pušič (kte­rý dal dohro­ma­dy scé­nář s Ivanem Kneževičem a Dušanem Spasojevičem) však vrhá pozor­nost na mod­ré límeč­ky, kte­ří se do toho­to sys­té­mu zapletli, a při­chá­zí se sym­pa­tic­kým, téměř odleh­če­ným vyprá­vě­ním, kte­ré se přes závaž­ná téma­ta pro­pra­co­vá­vá k divác­ky atrak­tiv­ní­mu pří­bě­hu.

V Novém Sadu jsou star­ší nájem­ní­ci s níz­ký­mi pří­jmy vystě­ho­vá­vá­ni ze svých domo­vů na zákla­dě pod­vod­né doku­men­ta­ce pochyb­né rea­lit­ní spo­leč­nos­ti. Majitel Miki (Aleksandar Djurica) má poli­tic­ké konexe a nedo­sta­tek morál­ky, aby to zvlá­dl, ačko­li Lidija (Jasna Djuričić, prů­lo­mo­vá hvězda loň­ské­ho fil­mu Quo Vadis, Aida?) pro­je­vu­je ale­spoň náznak lid­skosti.

Miki samo­zřej­mě nemá v úmys­lu stav­bu, z níž eva­ku­o­val oby­va­te­le, sku­teč­ně reno­vo­vat; chce pou­ze vytvo­řit zdá­ní vzkvé­ta­jí­cí­ho nové­ho síd­liš­tě, aby nalá­kal němec­ké inves­ti­ce.

Najme si tedy naše titul­ní hrdi­ny z děl­nic­ké tří­dy, aby se po sta­ve­niš­ti potu­lo­va­li. Pod vede­ním bez­cha­rak­ter­ní­ho vedou­cí­ho pro­jek­tu a empa­tic­ké­ho pro­fe­so­ra (Boris Isakovič) pra­cov­ní četa uklí­zí sta­ve­niš­tě a záro­veň čeká na opož­dě­né výpla­ty, dokud sou­hra okol­nos­tí vyplý­va­jí­cí z neka­lé pova­hy spo­leč­nos­ti, pro kte­rou pra­cu­jí, nevy­ús­tí v tragé­dii.

Hrdinům děl­nic­ké tří­dy vévo­dí dva záhad­né herec­ké výko­ny Djuričiće a Isakoviče v rolích sym­pa­tic­kých duší, kte­ré jako by chá­pa­ly zko­rum­po­va­nou pova­hu fir­my, pro niž pra­cu­jí - ale přes­to pro ni dál pra­cu­jí, pro­to­že byly indok­tri­no­vá­ny do sys­té­mu, pro­ti němuž se zdá být bez­na­děj­né bojo­vat.

Většina děje fil­mu Hrdinové děl­nic­ké tří­dy se ode­hrá­vá upro­střed faleš­né­ho sta­ve­niš­tě, o kte­ré se děl­ní­ci sta­ra­jí, a reži­sér Pusic vytvá­ří sym­pa­tic­ký, srdeč­ný a natu­ra­lis­tic­ký pohled na život těž­ce pra­cu­jí­cích děl­ní­ků, kte­ré fir­ma, jež je zaměst­ná­vá, pova­žu­je za postra­da­tel­né.

Vrcholné udá­los­ti Hrdinů děl­nic­ké tří­dy však prud­ce pře­chá­ze­jí do fik­ce, a přes­to­že je uspo­ko­ji­vé vidět, jak kor­po­rát­ní zlo­čin­ci dosta­nou svou odpla­tu, pocit soci­ál­ní­ho rea­lis­mu, kte­rý film peč­li­vě budo­val v před­cho­zích děj­stvích, se při tom­to pře­cho­du ztrá­cí.

Hrdinové děl­nic­ké tří­dy si zaslou­ži­li konec, kte­rý by byl v sou­la­du s pohle­dem na svět, kte­rý sdí­le­jí hlav­ní posta­vy, a kte­rý by byl mno­hem půso­bi­věj­ší. To, co film nako­nec při­ná­ší, je však čirá fan­ta­zie.