Já, Olga Hepnarová (poslední popravená žena v Československu)

Olga Hepnarová, posled­ní popra­ve­ná žena v Československu, po letech čeká­ní dosta­la „svůj“ film. V režii dua Tomáš Weinreb (kte­rý si téma dosta­teč­ně osa­hal už v roce 2009 sním­kem „Všechno je srač­ka“) a Martin Kazda (kte­ří se pode­psa­li i pod scé­nář) může­me sle­do­vat utrá­pe­ný život Olgy Hepnarové včet­ně (nejen) její­ho tra­gic­ké­ho kon­ce.

Tvůrci se roz­hod­li pro zpo­dob­ně­ní do čer­no­bí­lé­ho fil­mu, což ve výsled­ku půso­bí vel­mi dob­ře a jen to pod­tr­hu­je dobrou atmo­sfé­ru sním­ku. Chvílemi jsem si dokon­ce říkal, že není mož­né, že se dívám na čes­ký film, až tak vylo­že­ně „nečes­ky“ to totiž půso­bí. OK, hlav­ní hrdin­ku hra­je Polka Olszanska a na něja­ké for­mě spo­lu­prá­ce se podí­le­la i Francie, Slovensko a již zmí­ně­né Polsko, ale jinak to sku­teč­ně JE čes­ký film, jen se tak úpl­ně netvá­ří - což je mimo­cho­dem moc dob­ře.

Snímek se tak vyhý­bá vše­mož­ným kýčo­vi­tým ste­re­o­ty­pům, dale­ko za sebou nechá­vá i sto­po­vé množ­ství pato­su a divá­kům tak umož­ňu­je „popást“ se na půso­bi­vých kame­ro­vých zábě­rech, na poma­lém tem­pu, kte­ré čas­to nechá na obra­zov­ce takřka sta­tic­ký obraz po více než minu­tu.

Fantastická je také před­sta­vi­tel­ka Hepnarové - pol­ská hereč­ka Olszanska. Velmi dob­ře se jí poved­lo zachy­tit postu­ro­lo­gii Hepnarové, její tělo při­po­mí­ná bytost krát­ce před zhrou­ce­ním sama do sebe, či tak tro­chu i cho­dí­cí mumii (málo se pohy­bu­jí­cí paže při chůzi), což byla konenc­kon­ců i jed­na z pře­zdí­vek Hepnarové v pra­cov­ním kolek­ti­vu (aspoň tedy pod­le fil­mo­vé­ho scé­ná­ře). Plusem na hlav­ní posta­vě je pod­le mě také to, že ji hrá­la cizin­ka, pro­to­že při dia­lo­zích na scé­ně vět­ši­nou ostat­ním her­cům moc nero­zu­mě­la, což moh­lo jen umoc­nit pocit odtr­že­ní Hepnarové od okol­ní­ho svě­ta.

Největší pozi­ti­vum si ale nechá­vám na záběr. Ve fil­mu není mno­ho dia­lo­gů, tvůr­ci tak neak­cen­tu­jí takřka obli­gát­ní potře­bu vět­ši­ny sou­čas­ných čes­kých fil­mů vše říci slo­vy (někdy dost polo­pa­tic­ky). Já, Olga Hepnarová spí­še než na vysvět­lu­jí­cí roz­ho­vo­ry sází na sil­né fil­mo­vé scé­ny, kte­rý­mi děj posu­nu­je kupře­du. A ono to fun­gu­je fakt skvě­le.