Jak se pracuje lidem na nejnižších pozicích kariérního žebříčku?

I přes­to, že se momen­tál­ně nachá­zí­me v obdo­bí eko­no­mic­ké kon­junk­tu­ry (Jak dlou­ho ješ­tě?) a všu­de čte­me o tom, že zaměst­na­nec je král, kte­rý si na trhu prá­ce dik­tu­je pod­mín­ky, exis­tu­je sku­pi­na zaměst­nan­ců na nej­niž­ších pozi­cích, kte­ří do krá­lov­ských pod­mí­nek mají v prá­ci dale­ko. Novinářka Saša Uhlová se necha­la po dobu sed­mi měsí­ců zaměst­nat na pozi­cích, o kte­rých může­me říct, že se nachá­ze­jí na žeb­říč­ku kari­ér­ních snů nejní­že.  Svoje poznatky prů­běž­ně zpra­co­vá­va­la a vyda­la pod názvem Hrdinové kapi­ta­lis­tic­ké prá­ce.

První věc, kte­rá na kni­ze zaujme na prv­ní pohled je zpra­co­vá­ní obál­ky, ať se jed­ná o zpra­co­vá­ní gra­fic­ké nebo pou­ži­tý mate­ri­ál. Nečekejte žád­nou pře­vrat­nou novin­ku, ale zase jen sta­rý dob­rý papír, ovšem ori­gi­nál­ně pou­ži­tý. Pokud pat­ří­te ke star­ší gene­ra­ci, kte­rá byla zvyk­lá o kni­hy pečo­vat a balit je do novi­no­vé­ho nebo vos­ko­va­né­ho papí­ru, vrá­tí vás obál­ka Hrdinů kapi­ta­lis­tic­ké prá­ce do dět­ství. Po sou­čas­ných tren­dy lesk­lých obál­kách s vystouplým názvem kni­hy, dosta­ne­te do ruky kni­hu, kte­rá je zaba­le­na v oby­čej­ném papí­ru vzbu­zu­jí­cím dojem, že v tis­kár­ně pros­tě zbyl z důvo­du špat­né­ho tis­ku a je tře­ba ho ješ­tě někde vyu­žít. První dojem je roz­pa­či­tý, ale násled­ně oce­ní­te ori­gi­na­li­tu. Ta se nedá upřít celé kni­ze.

Autorka pra­co­va­la v růz­ně dlou­hých obdo­bích vždy v řádu něko­li­ka týd­nů v zaměst­ná­ních, o kte­rých se dá říci, že pat­ří k těm hor­ším způ­sobům, jak si legál­ně vydě­lat pení­ze na živo­by­tí.  Postupně se necha­la zaměst­nat v prá­del­ně nej­vět­ší praž­ské nemoc­ni­ce Motol, násled­ně v závo­dě na zpra­co­vá­ní drů­be­ží­ho masa,  jako pro­da­vač­ka v super­mar­ke­tu,  pod agen­tu­rou v něko­li­ka fir­mách na seve­ru Čech a svou pouť zakon­či­la v Ostravě v tří­dír­ně odpa­du. Autentické poznatky z kaž­dé­ho půso­biš­tě zpro­střed­ko­vá­vá čte­ná­řům dení­ko­vou for­mou bez příkras a zby­teč­né omáč­ky.  Že se jed­ná o prá­ci těž­kou a mono­tón­ní asi není tře­ba zdů­raz­ňo­vat. Ale že se ve 21. sto­le­tí běž­ně poru­šu­je záko­ník prá­ce i ve vel­kých kor­po­rá­tech, je nemi­lým pře­kva­pe­ním.

Z tex­tu na čte­ná­ře postup­ně vystu­pu­je úna­va autor­ky, bez­na­děj a mír­ná depre­se způ­so­be­ná zjiš­tě­ním v jakých pod­mín­kách běž­ně kaž­dý den pra­cu­jí dese­ti­ti­sí­ce lidí bez vidi­ny lep­ší­ho zítř­ku. Najdete zde i odpo­věď na otáz­ku, proč si tedy nezku­sí najít jinou lep­ší prá­ci. Odpověď je logic­ká a dává smy­sl, na kte­rý ovšem nepři­jde­te, pokud sami na těch­to pozi­cích nepra­cu­je­te. Saša Uhlová postup­ně neod­ha­lu­je jen pra­cov­ní pod­mín­ky, ale dává nahléd­nout i do cel­ko­vé život­ní situ­a­ce lidí, kte­ří vyko­ná­va­jí prá­ce, na kte­ré vět­ši­na nahlí­ží jako na pod­řad­né. Protože půso­bí i mimo Prahu, je nuce­na byd­let na uby­tov­nách, kde se dostá­vá do inter­ak­ce s ostat­ní­mi spo­lubyd­lí­cí­mi a vyslech­ne jejich život­ní pří­běhy.  Happy end zde neče­kej­te.

Překvapivě se jed­ná o čte­ní, kte­ré vás vtáh­ne „do děje“ a bude­te chtít pozná­vat dal­ší fir­my a pro­stře­dí se vše­mi zálud­nost­mi, kte­ré prá­ci pro­vá­ze­jí.  Kniha čte­ná­ře roz­dě­lí do dvou sku­pin. Ty, kte­ří mají s pra­cí na nej­niž­ší pozi­ci aspoň mini­mál­ní zku­še­nost a jen si potvr­dí, že se téměř nic nezmě­ni­lo a na ty, kte­ří pro­pad­nou zdě­še­ní, že i tak­to se dá žít a vydě­lá­vat.  Saša Uhlová se svou kni­hou sna­ži­la pře­de­vším vyvo­lat dis­ku­zi vedou­cí ke změ­ně pod­mí­nek a zvý­še­ní mini­mál­ní mzdy, což je jí ve finá­le poved­lo, ale zůstá­vá otáz­kou, jest­li za pět, deset nebo dva­cet let dojde ke změ­ně nebo lidé na nej­niž­ších pozi­cích pra­cov­ní­ho žeb­říč­ku budou dál pře­ží­vat na hra­ni­ci chu­do­by jako dnes.