Jan Brothánek - Poslední rok v československém Bruntále (1938)

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Útlá kníž­ka páně Brothánka (ano, to není pře­klep) byla napsá­na krát­ce po osu­do­vých udá­los­tech roku 1938. Pan Jan Brothánek plnil funk­ci posled­ní­ho okres­ní­ho hejtma­na Okresního úřa­du v Bruntále, ač sám je rodák z Klabavy u Rokycan, a ve své kni­ze tedy dosti zasvě­ce­ně popi­su­je udá­los­ti na Bruntásku.

Bruntálsko teh­dy bylo kra­jem poví­ce­ro němec­kým. Podle lido­vé­ho sčí­tá­ní z roku 1930 měl cel­kem 49 134 oby­va­tel, z nichž však Čechů byl jen něco málo přes 2%. Oba náro­dy však ved­le sebe žily cel­kem pokoj­ně až do doby, kdy se roz­ší­ři­la „anschlus­so­vá“ psy­chó­za. Obsazení Rakouska vel­kou část oby­va­tel Bruntálska pod­le tvr­ze­ní pana Brothánka sil­ně radi­ka­li­zo­va­lo. Dalším bodem na pomy­sl­né stup­ni­ci radi­ka­li­za­ce pak jis­tě byly zná­mé Karlovarské poža­dav­ky SdP. Patřičné úřa­dy samo­zřej­mě eska­la­ci pro­vo­ka­cí a zjev­né­ho - či skry­té­ho - nási­lí nemoh­ly zce­la igno­ro­vat. Před půl­no­cí 20. květ­na 1938 byla pro­ve­de­na poho­to­vost stá­ží obra­ny stá­tu. Tyto oddí­ly - dále nazý­va­né SOS - na pan Brothánka jis­tě sil­ně zapů­so­bi­ly, neboť dále o nich píše s vel­kou peč­li­vos­tí a vře­lým vzta­hem. Prapory SOS měly roz­lič­né povin­nos­ti, např. zajiš­ťo­vat zpra­vo­daj­skou služ­bu v pohra­ni­čí, stře­žit stát­ní hra­ni­ce, even­tu­el­ně i zadr­žo­vat nepří­te­le a napo­má­hat pří­pad­né nut­né eva­ku­a­ci oby­va­tel­stva. Je zce­la logic­ké, že se tito odváž­ní muži v jed­not­kách SOS dosta­li do kon­flik­tu s tzv. „Freicorpsem“, či Ordnery. Tyto stře­ty eska­lu­jí po 20. září, kdy se v hra­nič­ních oblas­tech pra­vi­del­ně stří­lí a je i něko­lik mrtvých a zra­ně­ných. Jeden z nej­váž­něj­ších inci­den­tů se ode­hrál u čet­nic­ké sta­ni­ce v Liptani - okres Krnov - kte­rá byla po těž­kém boji obsa­ze­na jed­not­ka­mi ord­ne­rů 22. září 1938. Nutno podotknout, že všich­ni obrán­ci čet­nic­ké sta­ni­ce v boji pro­ti pře­si­le pad­li. Mnoho dal­ších čle­nů jed­no­tek SOS se muse­lo z obsa­ze­ných oblas­tí, kde už pře­stá­va­ly pla­tit záko­ny ČSR a moc pře­bí­ra­li ord­ne­ři a Freicorps, pro­bo­jo­vá­vat zpět do vni­t­ro­ze­mí, kde opě­tov­ně zau­ja­li obran­né posta­ve­ní.

Skutečné „dny hrů­zy“ ale pro Bruntál násle­du­jí po mobi­li­za­ci, kdy se tři noci po sobě boju­je pří­mo v měs­tě. Tyto nepo­ko­je ukon­čí až vyhlá­še­ní stan­né­ho prá­va. Brothánek píše o udá­los­tech vel­mi emo­tiv­ně a čti­vě. Je zřej­mé, že boj o naše pohra­ni­čí vel­mi sil­ně pro­ží­val. Stejně tak se jeví i popis situ­a­ce po obdr­že­ní zprá­vy o při­je­tí mni­chov­ské­ho dik­tá­tů, „Sedíme ble­dí, hla­vy schý­le­né na prsa, když už bylo dáv­no po pro­je­vu! Každý pro­ží­vá svůj vlast­ní bol, boju­je svůj vnitř­ní boj! Slzy se nám derou z očí a tekou potůč­kem po tvá­ři! V našich srd­cích se cosi láme, tříští, več jsme věři­li celých 20 let! Tož všich­ni nás zra­di­li! Nemáme na svě­tě ani jedi­né­ho pří­te­le. Jsme všich­ni opuš­tě­ni, vše­mi hoze­ni přes palu­bu?“

Možná se nám zdá dnes líče­ní tro­chu pří­liš emo­tiv­ní, nicmé­ně věřím tomu, že lidé, kte­ří své­mu poslá­ní de fac­to zasvě­ti­li pod­stat­nou část živo­ta muse­li mni­chov­ský dik­tát pro­ží­vat jako sku­teč­né trau­ma, kte­rá se nám i jinak pro­mít­lo do dal­ší­ho dějin­né­ho vývo­je dva­cá­té­ho sto­le­tí.

Kniha „Poslední rok v čes­ko­slo­ven­ském Bruntále“ je vel­mi zají­ma­vou pub­li­ka­cí, kte­rou vyda­la Nadace Landek v Ostravě a Klub Českého pohra­ni­čí. Podle mého názo­ru se jed­ná o mís­ty tro­chu poza­po­me­nu­tý úhel pohle­du na udá­los­ti, jež ved­ly k hoř­ké­mu kon­ci prv­ní repub­li­ky.

JUDr. Jan Brothánek zemřel 9. lis­to­pa­du 1944 v Telči. Za Protektorátu byl spo­lu­pra­cov­ní­kem Rady tří a v roce 1946 zís­kal posmrt­ně Československý váleč­ný kříž.