Útlá knížka páně Brothánka (ano, to není překlep) byla napsána krátce po osudových událostech roku 1938. Pan Jan Brothánek plnil funkci posledního okresního hejtmana Okresního úřadu v Bruntále, ač sám je rodák z Klabavy u Rokycan, a ve své knize tedy dosti zasvěceně popisuje události na Bruntásku.
Bruntálsko tehdy bylo krajem povícero německým. Podle lidového sčítání z roku 1930 měl celkem 49 134 obyvatel, z nichž však Čechů byl jen něco málo přes 2%. Oba národy však vedle sebe žily celkem pokojně až do doby, kdy se rozšířila „anschlussová“ psychóza. Obsazení Rakouska velkou část obyvatel Bruntálska podle tvrzení pana Brothánka silně radikalizovalo. Dalším bodem na pomyslné stupnici radikalizace pak jistě byly známé Karlovarské požadavky SdP. Patřičné úřady samozřejmě eskalaci provokací a zjevného - či skrytého - násilí nemohly zcela ignorovat. Před půlnocí 20. května 1938 byla provedena pohotovost stáží obrany státu. Tyto oddíly - dále nazývané SOS - na pan Brothánka jistě silně zapůsobily, neboť dále o nich píše s velkou pečlivostí a vřelým vztahem. Prapory SOS měly rozličné povinnosti, např. zajišťovat zpravodajskou službu v pohraničí, střežit státní hranice, eventuelně i zadržovat nepřítele a napomáhat případné nutné evakuaci obyvatelstva. Je zcela logické, že se tito odvážní muži v jednotkách SOS dostali do konfliktu s tzv. „Freicorpsem“, či Ordnery. Tyto střety eskalují po 20. září, kdy se v hraničních oblastech pravidelně střílí a je i několik mrtvých a zraněných. Jeden z nejvážnějších incidentů se odehrál u četnické stanice v Liptani - okres Krnov - která byla po těžkém boji obsazena jednotkami ordnerů 22. září 1938. Nutno podotknout, že všichni obránci četnické stanice v boji proti přesile padli. Mnoho dalších členů jednotek SOS se muselo z obsazených oblastí, kde už přestávaly platit zákony ČSR a moc přebírali ordneři a Freicorps, probojovávat zpět do vnitrozemí, kde opětovně zaujali obranné postavení.
Skutečné „dny hrůzy“ ale pro Bruntál následují po mobilizaci, kdy se tři noci po sobě bojuje přímo v městě. Tyto nepokoje ukončí až vyhlášení stanného práva. Brothánek píše o událostech velmi emotivně a čtivě. Je zřejmé, že boj o naše pohraničí velmi silně prožíval. Stejně tak se jeví i popis situace po obdržení zprávy o přijetí mnichovského diktátů, „Sedíme bledí, hlavy schýlené na prsa, když už bylo dávno po projevu! Každý prožívá svůj vlastní bol, bojuje svůj vnitřní boj! Slzy se nám derou z očí a tekou potůčkem po tváři! V našich srdcích se cosi láme, tříští, več jsme věřili celých 20 let! Tož všichni nás zradili! Nemáme na světě ani jediného přítele. Jsme všichni opuštěni, všemi hozeni přes palubu?“
Možná se nám zdá dnes líčení trochu příliš emotivní, nicméně věřím tomu, že lidé, kteří svému poslání de facto zasvětili podstatnou část života museli mnichovský diktát prožívat jako skutečné trauma, která se nám i jinak promítlo do dalšího dějinného vývoje dvacátého století.
Kniha „Poslední rok v československém Bruntále“ je velmi zajímavou publikací, kterou vydala Nadace Landek v Ostravě a Klub Českého pohraničí. Podle mého názoru se jedná o místy trochu pozapomenutý úhel pohledu na události, jež vedly k hořkému konci první republiky.
JUDr. Jan Brothánek zemřel 9. listopadu 1944 v Telči. Za Protektorátu byl spolupracovníkem Rady tří a v roce 1946 získal posmrtně Československý válečný kříž.
