Jozef Karika - Trhlina

S Jozefem Karikou jsem se popr­vé setkal na vlnách Českého roz­hla­su při čet­bě na pokra­čo­vá­ní, jed­na­lo se o jeho star­ší kni­hu Tma, což je doce­la půso­bi­vý thriller (chví­le­mi snad i sur­vi­val horor) o tom, co se vše může stát, když náh­le v zimě v hor­ských lesích oslep­ne­te (není to nic pří­jem­né­ho). I když mi to nepři­šlo jako něja­ká bůhví­ja­ká lite­ra­tu­ra, tak se to poslou­cha­lo doce­la pří­jem­ně. Řekl jsem si tedy, že by mož­ná neby­lo od věci si od auto­ra něco pře­číst a má vol­ba padla na jeho patr­ně nej­slav­něj­ší dílo - Trhlinu.

Karika se tu opět drží „své­ho kopy­ta“, pří­běh se z vel­ké čás­ti zno­vu ode­hrá­vá (pře­váž­ně) v horách během zimy. Tentokrát je to poho­ří Tribeč. To se sta­lo mezi záha­do­lo­gy popu­lár­ní už dáv­no před vydá­ním kni­hy. Zvěsti o tom, že se tam občas podiv­ně ztrá­ce­jí lidé lze vysto­po­vat do deva­de­sá­tých let (mož­ná i hlou­bě­ji). Karika toho­to vděč­né­ho téma­tu poměr­ně dob­ře vyu­žil, v kni­ze se totiž sna­ží o maxi­mál­ní mož­nou věro­hod­nost a budu­je atmo­sfé­ru auten­tič­nos­ti. Sám sebe vta­hu­je do děje, když je oslo­ven tajem­ným Igorem, kte­rý mu poví­dá záhad­ný pří­běh o Tribeči. Vyprávění Karika belet­ri­zu­je a při­po­ju­je k němu množ­ství růz­ných inter­ne­to­vých odka­zů, kte­ré doklá­da­jí prav­di­vost udá­los­tí o nichž se poví­dá. A ono to fun­gu­je na jed­nič­ku. Při čet­bě jsem se něko­li­krát při­sti­hl u toho, že si dohle­dá­vám člán­ky ze slo­ven­ských médií o nichž je v tex­tu řeč. Toto se sku­teč­ně poved­lo, lep­ší hru na „odhad­ně­te si sami, kde kon­čí rea­li­ta a začí­ná auto­ro­va fik­ce“ jsem s jinou kni­hou ješ­tě asi nehrál.

Samotné vyprá­vě­ní je napsá­no vel­mi čti­vě, tak­že kni­hu jsem „v sobě“ měl doce­la rych­le. Není to ale záro­veň něja­ká „rych­lokvaš­ka“ po jejímž pře­čte­ní bys­te za pár dní nevě­dě­li o čem že to vlast­ně bylo. Naopak ve mně zůstal tako­vý neur­či­tý lehce zne­po­ko­ji­vý dojem, což je - mys­lím si - u horo­ro­vé lite­ra­tu­ry (ano, Trhlina je žánro­vě horor) doce­la důle­ži­té. Velmi klad­ně také kvi­tu­ji, že se nejed­ná o pří­běh, kde by se napě­tí a hrůza akce­le­ro­va­la poto­ky krve. Naopak, děs zde vzni­ká poma­lu a ze zdán­li­vě nor­mál­ních věcí (napří­klad foto­gra­fie u fot­ba­lo­vé brá­ny), což opět vel­mi dob­ře zapa­dá do auto­ro­vy sna­hy o auten­tic­ké půso­be­ní.

Mezi nega­ti­va bych zařa­dil někte­ré obra­ty, kte­ré autor pod­le mě pou­ží­vá až přespří­liš a tro­chu mě iri­to­va­ly. Jedná se o „někde jsem četl, že...“ a násle­du­je pou­ká­zá­ní na něja­ký vědec­ký objev. Něco podob­né­ho se vysky­to­va­lo i ve Tmě, tak­že asi to bude něja­ký auto­rův „trejd­márk“, či co. Občas něja­ké drob­nos­ti ze „hry na auten­tič­nost“ také neza­fun­gu­jí tak, jak by měly (respek­ti­ve fun­gu­jí obrá­ce­ně), ale to jsou jen tako­vé nevin­né drob­ky. Kniha je jinak hod­ně zají­ma­vá a urči­tě si od toho­to slo­ven­ské­ho mis­tra (neje­nom) horo­ru někdy v budouc­nu rád pře­čtu dal­ší kni­hy.