Načítám počet zobrazení...
S Jozefem Karikou jsem se poprvé setkal na vlnách Českého rozhlasu při četbě na pokračování, jednalo se o jeho starší knihu Tma, což je docela působivý thriller (chvílemi snad i survival horor) o tom, co se vše může stát, když náhle v zimě v horských lesích oslepnete (není to nic příjemného). I když mi to nepřišlo jako nějaká bůhvíjaká literatura, tak se to poslouchalo docela příjemně. Řekl jsem si tedy, že by možná nebylo od věci si od autora něco přečíst a má volba padla na jeho patrně nejslavnější dílo - Trhlinu.
Karika se tu opět drží „svého kopyta“, příběh se z velké části znovu odehrává (převážně) v horách během zimy. Tentokrát je to pohoří Tribeč. To se stalo mezi záhadology populární už dávno před vydáním knihy. Zvěsti o tom, že se tam občas podivně ztrácejí lidé lze vystopovat do devadesátých let (možná i hlouběji). Karika tohoto vděčného tématu poměrně dobře využil, v knize se totiž snaží o maximální možnou věrohodnost a buduje atmosféru autentičnosti. Sám sebe vtahuje do děje, když je osloven tajemným Igorem, který mu povídá záhadný příběh o Tribeči. Vyprávění Karika beletrizuje a připojuje k němu množství různých internetových odkazů, které dokládají pravdivost událostí o nichž se povídá. A ono to funguje na jedničku. Při četbě jsem se několikrát přistihl u toho, že si dohledávám články ze slovenských médií o nichž je v textu řeč. Toto se skutečně povedlo, lepší hru na „odhadněte si sami, kde končí realita a začíná autorova fikce“ jsem s jinou knihou ještě asi nehrál.
Samotné vyprávění je napsáno velmi čtivě, takže knihu jsem „v sobě“ měl docela rychle. Není to ale zároveň nějaká „rychlokvaška“ po jejímž přečtení byste za pár dní nevěděli o čem že to vlastně bylo. Naopak ve mně zůstal takový neurčitý lehce znepokojivý dojem, což je - myslím si - u hororové literatury (ano, Trhlina je žánrově horor) docela důležité. Velmi kladně také kvituji, že se nejedná o příběh, kde by se napětí a hrůza akcelerovala potoky krve. Naopak, děs zde vzniká pomalu a ze zdánlivě normálních věcí (například fotografie u fotbalové brány), což opět velmi dobře zapadá do autorovy snahy o autentické působení.
Mezi negativa bych zařadil některé obraty, které autor podle mě používá až přespříliš a trochu mě iritovaly. Jedná se o „někde jsem četl, že...“ a následuje poukázání na nějaký vědecký objev. Něco podobného se vyskytovalo i ve Tmě, takže asi to bude nějaký autorův „trejdmárk“, či co. Občas nějaké drobnosti ze „hry na autentičnost“ také nezafungují tak, jak by měly (respektive fungují obráceně), ale to jsou jen takové nevinné drobky. Kniha je jinak hodně zajímavá a určitě si od tohoto slovenského mistra (nejenom) hororu někdy v budoucnu rád přečtu další knihy.
