Jumanji: Další level (Jumanji: The Next Level) – Recenze – 40%

Děj dva roky sta­ré dob­ro­druž­né kome­die Jumanji: Vítejte v džun­g­li byl zalo­žen na tom, že se čty­ři šoko­va­ní a zma­te­ní stře­do­ško­lá­ci ocit­li uvnitř zača­ro­va­né dob­ro­druž­né video­hry, zís­ka­li podo­bu svých her­ních postav a sna­ži­li se osvo­jit si jejich vlast­nos­ti, pocho­pit pra­vi­dla a poku­sit se hru úspěš­ně dohrát (a vrá­tit se tím pádem do nor­mál­ní­ho svě­ta). Pokračování s názvem Jumanji: Další level je v pod­sta­tě zno­vu to samé, jak přes kopí­rák. Včetně toho, že ty samé pro­blémy, jimiž trpěl film Jumanji: Vítejte v džun­g­li, jsou tu zopa­ko­vá­ny také (za fil­mem sto­jí stej­ný reži­sér Jake Kasdan a dvo­ji­ce stej­ných sce­náris­tů).

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Takže z hrdi­nů před­cho­zí­ho dílu Spencera, Marthy, Bethany a Fridge jsou již vyso­ko­ško­lá­ci, tudíž sice strá­vi­li něko­lik posled­ních měsí­ců oddě­le­ně, leč nyní mají v plá­nu se v před­vá­noč­ním čase opět spo­leč­ně sejít. Akorát že Spencer trpí níz­kým sebe­vě­do­mým a nejis­to­tou, a pro­to­že by chtěl zno­vu zažít, jaké to je být sil­ným a odváž­ným dob­ro­dru­hem Dr. Bravestonem, tak zpro­voz­ní polo-rozbitou video­hru Jumanji a opět zmi­zí v jejích útro­bách (asi už od minu­la zapo­mněl, že se v jed­nom člo­vě­ku nedá dohrát). A ostat­ní se ho pocho­pi­tel­ně vyda­jí zachrá­nit, ako­rát že ten­to­krát se k nim při­ple­te i Spencerův děde­ček se svým býva­lým kole­gou (Danny DeVito a Danny Glover, kte­ří však strá­ví na plát­ně pou­ze pár minut).

Jedním ze zásad­ních nedo­stat­ků prv­ní­ho dílu byla neu­vě­ři­tel­ně nekon­zis­tent­ní vnitř­ní logi­ka fik­tiv­ní­ho her­ní­ho svě­ta, v němž se pří­běh ode­hrá­val, a kte­rý sice byl defi­no­ván urči­tý­mi pra­vi­dly, ale ta byla sou­stav­ně od začát­ku do kon­ce poru­šo­vá­na a igno­ro­vá­na, kvů­li čemuž děj fil­mu půso­bil straš­li­vě naho­di­le a dement­ně. Pro film Jumanji: Další levelpla­tí stej­ná výt­ka, ako­rát že ten­to­krát se nevzta­hu­je jen na svět uvnitř video­hry, ale i na pod­sta­tu video­hru samot­né. Hrdiny do sebe totiž sice nasa­je ta samá hra jako minu­le, ale má při­tom úpl­ně jiný děj, ode­hrá­vá se ve zce­la odliš­ných loka­cích, má jiné­ho zápo­rá­ka a jiné nástra­hy, může ji hrát více hrá­čů (nově může­te hrát i za koně) a její posta­vy mají jiné vlast­nos­ti, než jaké měly při prv­ním hra­ní. Těžko tyto změ­ny způ­so­bil fakt, že je ta hra čás­teč­ně roz­bi­tá.

Kromě toho je děj fil­mu znač­ně před­ví­da­tel­ný, málo nápa­di­tý, z režij­ní­ho i sce­náris­tic­ké­ho hle­dis­ka veli­ce líný a nemá ani pořád­né tem­po, tak­že je ješ­tě o něco méně zábav­ný než film před­cho­zí (zvlášť když jde prak­tic­ky o vari­a­ci na to samé). K tomu se pak při­dru­žu­jí mno­hé nejas­nos­ti, z nichž někte­ré pře­tr­va­ly od minu­la a někte­ré ješ­tě při­by­ly:

• Jak může něja­ká hra něko­mu dovo­lit, aby ji hrál sám, když ji v jed­nom člo­vě­ku dohrát nejde?

• Jak je mož­né, že se k něko­li­ka již dlou­hou dobu hra­jí­cím hrdi­nům najed­nou při­da­jí dal­ší hrá­či a pře­sko­čí při­tom všech­ny před­chá­ze­jí­cí leve­ly, mís­to toho, aby hrá­li od začát­ku a muse­li ostat­ní dohnat?

• Jaký smy­sl má mít mezi sla­bi­na­mi slun­ce a  hor­ko, když se pak dotyč­ná posta­va nanej­výš hod­ně potí, zatím­co sla­bi­ny jiných hrá­čů zna­me­na­jí obvykle oka­mži­tou smrt?

• Jak je mož­né, že kdy­ko­li hrdi­no­vé řeší něja­kou sví­zel­nou situ­a­ci zvo­le­ním něja­ké náhod­né impro­vi­zo­va­né stra­te­gie, tak ta se násled­ně sho­dou okol­nos­tí pokaž­dé uká­že být tou správ­nou stra­te­gií pro dal­ší postup ve hře?

Nejlepší je nako­nec (stej­ně jako v před­cho­zím fil­mu) slov­ní haš­te­ře­ní postav, komen­tu­jí­cích svůj nový her­ní vzhled a situ­a­ce, k nimž prů­běž­ně dochá­zí, při­čemž mezi posta­va­mi jsou ten­to­krát i dva důchod­ci, kte­ří vůbec netu­ší, kde se to ocit­li a co se kolem nich děje, což je mís­ty vtip­né cel­kem dost. Opět je legrač­ní, jak Dwayne Johnson, Kevin Hart, Karen Gillan a Jack Black ztvár­ňu­jí her­ní posta­vy, za jejichž sty­li­zo­va­ným zevnějš­kem se ve sku­teč­nos­ti skrý­vá čtve­ři­ce oby­čej­ných odrost­lých tee­nage­rů (resp. dva nechá­pa­jí­cí sedm­de­sát­ní­ci) – při­čemž nově si mohou své posta­vy pro­ha­zo­vat mezi sebou, což zna­me­ná bohat­ší pale­tu kome­di­ál­ních herec­kých kre­a­cí. Nicméně i ten­to styl humo­ru se po čase ohra­je (a poku­sy o vti­py jiné­ho typu nefun­gu­jí už vůbec) a s při­bý­va­jí­cí­mi minu­ta­mi je čím dál víc znát, jak fil­mu postup­ně dochá­zí dech (nejen kome­di­ál­ně, ale i dra­ma­tic­ky), a ke kon­ci už půso­bí vylo­že­ně una­ve­ně, jako kdy­by i jeho tvůr­ci byli rádi, aby už byl rych­le konec.

V závě­ru to ale stej­ně vypa­dá, jako by si film při­pra­vo­val základ pro ješ­tě dal­ší pokra­čo­vá­ní. Jestli se ho ale dočká­me, se uvi­dí pocho­pi­tel­ně až pod­le toho, kolik peněz Jumanji: Další levelv kinech vydě­lá…

---

---