Photo © Space Films

Hodnocení článku

(4 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

„Jednou jsem se zúčast­nil akce.“

„Proti komu?“ nevy­dr­že­la napě­tí uči­tel­ka.

„Proti špi­ó­no­vi,“ řekl dutě.

„Tak oni si neda­jí pokoj!“ zasy­če­la.

Esenbák si sun­dal opa­sek, polo­žil ho ved­le sebe na lavi­ci a pokra­čo­val: „Není dohro­ma­dy co vypra­vo­vat. Dostali jsme pros­tě roz­kaz zlik­vi­do­vat diver­zan­ta na motor­ce. Muže s kože­nou braš­nou na zádech.“ Učitelka ani nedu­ta­la. „Zaujali jsme pozi­ce v zatáč­ce a skry­li se za pad­lý kmen. Potom jsme odjis­ti­li zbra­ně…“

„Kolik vás bylo?!“ pře­ru­ši­la ho hrů­zou ztuh­lá uči­tel­ka.

„Specialista a já,“ pro­zra­dil esen­bák. „Okolo půl tře­tí se ozva­la motor­ka. Přijížděl k nám muž s kože­nou braš­nou.“

„Co jste udě­la­li?“ vzdych­la uči­tel­ka.

„Splnili jsme roz­kaz,“ odpo­vě­děl esen­bák a pro­tá­hl se.

Učitelka byla zma­te­ná: „Vy jste ho…?“

„Dvěma dáv­ka­mi,“ poký­val esen­bák hla­vou.

Kultovní snímek

Pelíšky (1999) jsou čes­ká fil­mo­vá kla­si­ka, neod­mys­li­tel­ně pat­ří­cí do štěd­ro­ve­čer­ní­ho tele­viz­ní­ho pro­gra­mu téměř celé dlou­hé dese­ti­le­tí – hned ved­le kaž­do­roč­ně nové štěd­ro­ve­čer­ní pohád­ky, Popelky a také Anděla Páně. Tvůrcem fil­mo­vé kome­die z roku 1999 je reži­sér Jan Hřebejk, kte­rý má na kon­tě nema­lé množ­ství kul­tov­ních sním­ků, jako jsou napří­klad Šakalí léta (1993), Musíme si pomá­hat (2000), Pupendo (2003) či Kráska v nesná­zích (2006).  Film zís­kal cel­kem tři České lvy z cel­kem deví­ti nomi­na­cí: za nej­lep­ší hlav­ní muž­ský herec­ký výkon (Jiří Kodet), za fil­mo­vý pla­kát a za divác­ky nej­ú­spěš­něj­ší čes­ký film. V Karlových Varech na MFF 1999 zís­kal film Zvláštní uzná­ní poro­ty a Cenu mezi­ná­rod­ní poro­ty. Dále si také odne­sl Zlatý hro­zen na MFF v Polsku. Dodávám, že fil­mo­vým pla­ká­tem Pelíšků se inspi­ro­va­li tvůr­ci kome­die Na plech (2025), kte­rý je letos nomi­no­ván na Cenu za nej­lep­ší fil­mo­vý pla­kát.

Scénář

Pelíšky jsou smě­si­cí retro zábě­rů, pod­ma­ni­vé hud­by a nos­tal­gic­ké atmo­sfé­ry, kte­rou pod­kres­lu­jí pís­ně Karla Gotta „Santa Lucia“ a „Trezor“, „Mrholí“ a „Pojď se mnou lás­ko má“ v podá­ní Waldemara Matušky. Zazněly také hudeb­ní sklad­by tria Voskovec, Werich a Ježek z Osvobozeného diva­dla „Život je jen náho­da“ a „Nebe na zemi“. Dále pak pís­ně nazpí­va­né Václavem Neckářem „Lékořice“ a „Tu kyta­ru jsem kou­pil kvů­li tobě“. V závě­ru fil­mu byla pou­ži­ta píseň Slunečný hrob od sku­pi­ny Blue Effect. Úspěch zajis­til kro­mě hud­by (Ivan Král, Ivan Hlas) zejmé­na nadu­pa­ný scé­nář, na němž se spo­leč­ný­mi sila­mi podí­le­li scé­náris­té Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. Scénář vysta­vě­li do jis­té míry na zákla­dě Šabachovy kniž­ní před­lo­hy Hovno hoří, kte­rá obsa­hu­je sou­bor tří novel se sil­ný­mi auto­bi­o­gra­fic­ký­mi rysy – prv­ní pró­za nese název Sázka, dru­há se jme­nu­je Bellevue a posled­ní je Voda se šťá­vou.

Film se původ­ně měl jme­no­vat stej­ně jako kniž­ní před­lo­ha, ale před­stav­me si reak­ce divá­ků: „Půjdeš na Hovno?“ nebo „Budeš na štěd­rý den sle­do­vat Hovno?“ Proto se časem uja­lo „pra­cov­ní“ název Pelíšky, kte­rý reflek­tu­je život tří rodin a jejich záze­mí – a to už zůsta­lo. Na roz­díl od fil­mu u kni­hy tako­vý název není pře­káž­kou, ba nao­pak. Pojmenování kni­hy je inspi­ro­vá­no sku­teč­ným zážit­kem auto­ra, kdy klu­ci v auto­buse po ces­tě z Francie pře­mýš­le­li nad tím, zda hov­no hoří.

Z krát­ké prv­ní kapi­to­ly Sázka kni­hy Hovno hoří se do fil­mu dosta­la hos­pod­ská pří­ho­da dvou děd­ků o vytvá­ře­ní kodi­aka a sáz­ce, jak dlou­ho vydr­ží nedý­chat. Z dru­hé kapi­to­ly Bellevue byl pou­žit snad jen motiv kach­ny, kned­lí­ky a odliš­nos­ti v pro­blé­mech hol­či­ček a klu­ků. Z tře­tí kapi­to­ly Voda se šťá­vou bylo zřej­mě pou­ži­to více díl­čích frag­men­tů, např. roz­bi­tí nové plas­to­vé skle­nič­ky na stře­py, kte­ré si v ori­gi­ná­le otec sám ukli­dil, roz­puš­tě­ní plas­to­vé lžič­ky v hor­ké kávě či samo­ú­čel­né vytvá­ře­ní jídel­níč­ku nebo motiv jabl­ka apod. Tyto scé­ny ve fil­mu pat­ří rodi­ně Šebkových, kde svým dětem – Uzlinkce (Silvie Maryško) a Michalovi (Michael Beran) – pev­nou rukou vlád­ne voják z povo­lá­ní, důstoj­ník Československé lido­vé armá­dy a stou­pe­nec komu­nis­tic­ké­ho reži­mu, pan Šebek (Miroslav Donutil). Jeho auto­ri­ta­tiv­ní výcho­vu mír­ní trpě­li­vá a peču­jí­cí mamin­ka Šebková (Simona Stašová).

Scény z ved­lej­ší rodi­ny Krausových, kde je rebe­lu­jí­cí dce­ři Jindřišce (Kristýna Badinková Nováková) a její tole­rant­ní mamin­ce Vilmě (Emília Vášáryová) hla­vou rodi­ny cho­le­ric­ký ele­gán pan Jindřich Kraus (Jiří Kodet), býva­lý odbo­jář a váleč­ný inva­li­da, jsou údaj­ně inspi­ro­vá­ny pro­žit­ky a dět­stvím Petra Jarchovského. Filmový Kraus je údaj­ně vykres­len pod­le jeho vlast­ní­ho dědeč­ka, kte­rý byl sku­teč­ně ve vál­ce, a vrá­til se poně­kud otře­sen. Nespokojen se svý­mi dvě­ma dce­ra­mi, kte­ré si nej­pr­ve roz­maz­lil, poslé­ze s nimi vál­čil. Celou situ­a­ci změ­nil až pří­chod vnu­ka, Petra Jarchovského, kte­ré­ho si jeho děde­ček hýč­kal. Filmová posta­va malé­ho Péti (Marek Morvai-Javorský) je tedy sám Jarchovský jako pozo­ro­va­tel teh­dej­ších udá­los­tí. I zde nalez­ne­me frag­men­ty z Šabachovy kni­hy, z tře­tí kapi­to­ly bylo zřej­mě pou­ži­to např. ran­de ve třech či pří­ho­da s elek­tric­kou trou­bou.

Třetím pelíš­kem je byt uči­tel­ky Evy (Eva Holubová), kte­rá žije v neú­pl­né rodi­ně pou­ze se synem Péťou. Celým fil­mem se vine nit­ka, jak si hle­dá man­že­la a Péťovi otce, až jej nako­nec nalez­ne v panu Krausovi. Zde je scé­nář inspi­ro­ván povíd­kou Voda se šťá­vou, např. v pří­ho­dě o poli­cis­to­vi a diver­zan­to­vi s kože­nou braš­nou, v otáz­ce Péti, zda hov­no hoří, nebo Šabachovou posta­vou uči­te­le Saši Mašlaňa (Jaroslav Dušek).

Doba

Filmový pří­běh je zasa­zen do doby kon­ce 60. let 20. sto­le­tí, kon­krét­ně do obdo­bí mezi pro­sin­cem 1967 a srp­no­vou oku­pa­cí (21. srpen 1968), tedy do doby tzv. Pražského jara. Tehdy se čes­ko­slo­ven­ská spo­leč­nost nachá­ze­la v atmo­sfé­ře postup­né­ho uvol­ňo­vá­ní komu­nis­tic­ké­ho reži­mu a ros­tou­cích nadě­jí na poli­tic­ké a spo­le­čen­ské refor­my. Poslední scé­ny jsou reak­ce na pří­jezd sovět­ských tan­ků. Ačkoliv natá­če­ní pro­bí­ha­lo v Košířích v dobo­vé vile, kte­rá se nachá­zí v uli­ci Schodová, sku­teč­ný děj je vol­ně inspi­ro­ván živo­tem a dět­stvím Petra Šabacha, kte­rý byl sil­ně spjat s praž­ský­mi Dejvicemi, zejmé­na pak s čás­tí Hanspaulka.

Téma

Tématem je sou­ži­tí lidí růz­ných cha­rak­te­rů a stá­ří – sní­mek v mozai­ko­vi­tém vyprá­vě­ní líčí život­ní osu­dy tří gene­ra­cí mužů a žen: stár­nou­cích rodi­čů, dospí­va­jí­cí mlá­de­že a malých dětí. Jako námět poslou­ži­ly nej­růz­něj­ší pro­blémy dospí­vá­ní, život­ní peri­pe­tie teh­dej­ší tota­lit­ní doby, mezi­ge­ne­rač­ní roz­dí­ly i nesho­dy mezi muži a žena­mi, nástra­hy man­žel­ské­ho sou­ži­tí, osob­ní život i obtí­že rodi­čov­ství.

Charakteristika postav

Otec Šebek (Miroslav Donutil) se jako vojen­ský důstoj­ník Československé lido­vé armá­dy a stou­pe­nec komu­nis­tic­ké­ho reži­mu pro­je­vo­val auto­ri­ta­tiv­ně, byl přís­ný, pro ránu nešel dale­ko a své­ho syna Michala vedl přís­nou výcho­vou.

Maminka Šebková (Simona Stašová) se cho­va­la jako pra­vá mamin­kov­ská figu­ra – trpě­li­vě tlu­mi­la výpa­dy otce svých dětí, byla milá, las­ka­vá a peču­jí­cí.

Michal (Michael Beran) svým nemotor­ným pří­stu­pem mi při­po­mí­ná auto­ra kniž­ní před­lo­hy, Petra Šabacha. Je bez­na­děj­ně zami­lo­ván do sou­sed­ky Jindřišky, kte­rá jej však takt­ně odmí­tá, neboť dává před­nost Elienovi (Ondřej Brousek).

Dcera Uzlinka (Sylvie Maryško) je dět­sky vese­lá, roz­jí­ve­ná, hra­vá. Přesto je zod­po­věd­ná a něko­li­krát upo­zor­ní na demon­stra­tiv­ní sebe­vra­žed­né poku­sy své­ho bra­t­ra Michala.

Strýc Šebek (Boleslav Polívka) vystu­pu­je jako vese­lý spo­leč­ník, kte­rý nezka­zí žád­nou legra­ci ani bláz­ni­vou sáz­ku.

Babička (Stella Zázvorková) se ve fil­mu jen mih­ne, ale přes­to zane­chá dojem las­ka­vé a dob­ré sta­ré babič­ky, kte­rá ví a zná, umí pora­dit a přes­to mlčet.

Otec Kraus (Jiří Kodet) trpěl jako váleč­ný inva­li­da cho­le­ric­ký­mi záchva­ty, kte­ré ven­ti­lo­val hně­vem, roz­čí­le­ním, kři­kem a hád­ka­mi.

Maminka Krausová (Emília Vášáryová) vypa­da­la na prv­ní pohled jako nobles­ní dáma. Záchvaty své­ho muže trpě­la tiše a pasiv­ně. Vůči své dce­ři byla pozor­nou a peču­jí­cí mamin­kou.

Dcera Jindřiška (Kristýna Nováková) se cho­vá vzdo­ro­vi­tě jako typic­ký zástup­ce rebe­lu­jí­cí dospí­va­jí­cí mlá­de­že. Svým vzdo­rem, odpo­rem a tru­cem vál­čí s otcem a vystu­pu­je tak jako rebel. Zároveň je odda­nou dce­rou své mat­ky a poslé­ze i nápo­moc­nou dce­rou své­ho otce.

Učitelka Eva (Eva Holubová) půso­bí na prv­ní pohled přís­ně, drží si odstup, ale v sou­kro­mí se zdá býti pří­stup­nou oso­bou. Ve fil­mu zazní nesmr­tel­ná hláš­ka o tom, že ač uči­tel­ka, sama je nepo­u­či­tel­ná.

Saša Mašlaň (Jaroslav Dušek) hra­je prů­měr­né­ho uči­te­le, kte­rý se však v prů­bě­hu děje zvrh­ne do zrád­něj­ší podo­by.

Dr. Stárek (Jiří Krejčík) se obje­ví v rodi­ně Krausových jako ošet­řu­jí­cí lékař mamin­ky Krausové, kte­rá nako­nec umí­rá. Lékař budí dojem aka­de­mic­ké kapa­ci­ty.

Elien (Ondřej Brousek) je pohled­ný, sebe­vě­do­mý mla­dík, vyzna­ču­jí­cí se svo­bo­do­my­sl­nos­tí s lehce bohém­ským a umě­lec­kým náde­chem.

Pro koho film je?

Film Pelíšky je určen širo­ké­mu spek­tru divá­ků. Ocení jej pře­de­vším ti, kte­ří mají vztah k čes­ké his­to­rii, rodin­ným pří­bě­hům a iro­nic­ké­mu humo­ru. Starší gene­ra­ce zde může nalézt nos­tal­gic­kou při­po­mín­ku atmo­sfé­ry kon­ce šede­sá­tých let a vlast­ních život­ních zku­še­nos­tí, zatím­co mlad­ší divá­ci mohou pro­střed­nic­tvím fil­mu nahléd­nout do kaž­do­den­ní­ho živo­ta rodin v obdo­bí před srp­no­vou oku­pa­cí roku 1968. Díky pro­po­je­ní tragi­ko­mic­kých situ­a­cí, sil­ných herec­kých výko­nů a přes­né­ho zachy­ce­ní mezi­lid­ských vzta­hů oslo­vu­je film jak milov­ní­ky inte­li­gent­ní kome­die, tak divá­ky, kte­ří hle­da­jí hlub­ší spo­le­čen­ský a gene­rač­ní pře­sah.

Plusy a mínusy

Film Pelíšky vyni­ká pře­de­vším sil­ným a vtip­ným scé­ná­řem, kte­rý vytvo­ři­li Jan Hřebejk a Petr Jarchovský na zákla­dě próz spi­so­va­te­le Petra Šabacha. Dialogy jsou při­ro­ze­né, čas­to vel­mi humor­né a mno­hé fil­mo­vé hláš­ky doslo­va zli­do­vě­ly. Velkou před­nos­tí sním­ku jsou také výraz­né herec­ké výko­ny, zejmé­na v podá­ní Jiřího Kodeta, Miroslava Donutila, Simony Stašové či Emílie Vášáryové, kte­ří svým posta­vám dodá­va­jí auten­ti­ci­tu i lid­skost. Film záro­veň vel­mi pře­svěd­či­vě zachy­cu­je atmo­sfé­ru čes­ko­slo­ven­ské spo­leč­nos­ti na kon­ci šede­sá­tých let a cit­li­vě pro­po­ju­je humor s melan­cho­lií i his­to­ric­kým kon­tex­tem. Nostalgickou nála­du navíc pod­tr­hu­je dobo­vá hud­ba, napří­klad pís­ně Karla Gotta nebo Václava Neckáře. Určitým slab­ším mís­tem může být epi­zo­dic­ká struk­tu­ra vyprá­vě­ní, pro­to­že film je tvo­řen spí­še sle­dem drob­ných situ­a­cí než sou­vis­lým dra­ma­tic­kým pří­bě­hem, a někte­ré ved­lej­ší posta­vy pro­to zůstá­va­jí jen let­mo načrt­nu­ty. Pro část divá­ků může být také méně sro­zu­mi­tel­ný bez zna­los­ti dobo­vé­ho kon­tex­tu kon­ce šede­sá­tých let, na nějž sní­mek čas­to odka­zu­je.

Verdikt

Film Pelíšky spo­ju­je civil­ní vyprá­věč­ský styl, las­ka­vý humor a jem­ně nos­tal­gic­kou až melan­cho­lic­kou atmo­sfé­ru. Jeho síla spo­čí­vá pře­de­vším v cit­li­vém zachy­ce­ní kaž­do­den­ní­ho živo­ta čes­ko­slo­ven­ských rodin na kon­ci šede­sá­tých let, tedy v době nadě­jí spo­je­ných s Pražským jarem i násled­né­ho his­to­ric­ké­ho zvra­tu. Díky výraz­ným herec­kým výko­nům, výbor­né­mu scé­ná­ři a neza­po­me­nu­tel­ným dia­lo­gům pat­ří sní­mek dodnes k nej­vý­raz­něj­ším dílům moder­ní čes­ké kine­ma­to­gra­fie. Na fil­mo­vém por­tá­lu ČSFD zís­kal k dneš­ní­mu dni zhru­ba 91 %, což svěd­čí o jeho divác­kém ohla­su.