Kritické ohlédnutí za 45. ročníkem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (2. – 10. 7. 2010).
Největší filmová akce v České republice je za námi. Jaká perspektiva se rýsuje pro elitní soutěžní festival kategorie A v konfrontaci se slavnějšími a důležitějšími přehlídkami v Berlíně, Cannes a Benátkách? Stačí organizátorům uspokojení s návštěvností tisíců „baťůžkářů“, nebo by měli konečně přemýšlet, jaká specifická profilace je v budoucnu zachrání před mezinárodní i tuzemskou konkurencí?
Většina filmových fanoušků si karlovarský festival oblíbila a nenechá si ho každoročně uniknout, protože stále poskytuje takřka ideální výběr nejvýznamnějších filmů poslední sezóny, zejména pak těch, které už byly oceněny na jiných prestižních filmových festivalech v zahraničí. Tento fakt hovoří ve prospěch běžného diváka, kterého zajímají artové snímky a nemá přitom čas a často i peníze, aby mohl objíždět všechny důležité filmové přehlídky po světě. Stalo se už tradicí, že právě sekce Horizonty a Otevřené oči patří ve Varech k nejnavštěvovanějším, protože prakticky jakýkoliv zde zastoupený titul je sázkou na uměleckou kvalitu a tím pádem i divácký zážitek. Pochopitelně i zde se najdou experimenty, které více těží ze svého mediálního ohlasu, než aby představovaly skutečně potentní tvůrčí ambici. Mezi takovéto letošní „přehmaty“ lze zařadit například Imaginární lásky debutujícího kanadského režiséra Xavera Dolana, který okouzlil již dříve canneské publikum sekce Un certain regard. Příběh svérázného milostného trojúhelníku, v němž přátelská dvojice Monika a homosexuál Francis ponižujícím způsobem usilují o náklonnost anticky ladného mladíka Nicolase, trpí především autorskou neujasněností záměru. Dolan nedokáže divákovi zprostředkovat víc, než pouhé estetizující záběry na lascivní těla a nicotné frustrující emoce hrdinů. Absolutně mu uniká smysl vyprávění, který rádoby efektně kombinuje s publicisticky pojatými intermezzy ankety na téma nenaplněných partnerských vztahů, respektive, jak daleko jste byli ochotni zajít pro vaši lásku. Dokumentární poloha je přitom daleko autentičtější, než hrané rozsekané sekvence, které sice konfrontují charaktery postav, ale budovaný konflikt milostného střetu zájmu rozmělňují do povrchní nudy bez hlubší výpovědi a dalšího přesahu. Copie Conforme íránského tvůrce Abbase Kiarostamiho je podobnou pseudointeletuální hříčkou, kde se náhodné setkání Francouzsky (Julie Binoche mimochodem získala za tuto roli cenu pro nejlepší herečku v Cannes) a anglického spisovatele stane příležitostí ke hře na vyžilé manželství. Největším zklamáním výběrové kolekce filmů z Cannes pak byl jednoznačně opus Nikity Michalkova Unaveni sluncem 2: Exodus. Těžko říct proč car ruského filmu resuscitoval své solidní oscarové drama, aby v něm pokračoval tentokrát v osudech protagonistů v průběhu 2. světové války. Podle jeho vlastního vyjádření na tiskové konferenci chtěl natočit realistické svědectví o hrdinském boji svých spoluobčanů proti nacistickým agresorům. Jeho pohled ale pracuje s patriotismem jako kýčem, který ospravedlňuje jak diktátorské chyby ve velení samotného Stalina, tak i kolektivní vinu v neschopnosti organizace Rudé armády. Do popředí tak staví prostého ruského člověka, který veškerá protivenství silou vůle překoná a postaví se na odpor všem nepřátelům, včetně vlastního režimu, aby splnil svou vlasteneckou povinnost. Z canneské kolekce tak naštěstí vystoupilo alespoň meditativní dobové drama Des hommes et des dieux francouzského mistra Xavera Beauvoise. Podobenství o náboženské, duchovní, politické i osobní toleranci rámuje skutečný případ francouzských mnichů v severní Africe, kteří se stanou oběťmi masakru lokální občanské války. Za absolutně nejodvážnější pak lze označit italský snímek Le quattro volte Michelangela Frammartiho. V duchu Bressonovy poetiky sleduje starého pastýře a jeho stádo koz v horách, aby v průběhu záznamu všedního života zaměřil nakonec svou pozornost pouze na zvířata a v samotném závěru už jen dokonce na vegetaci v podobě vzrostlé jedle, která je zpracována na uhelný milíř. Vize přírodního cyklu je zde dotažena do dokonalého tvaru, který je možná spíš už dokumentem, než hraným filmem. O něco podbného usiloval i letošní berlínský vítězný snímek Bal tureckého kontemplativního vizionáře Semiha Kaplanoglu. Hrdinou ale v jeho podání zůstává chlapec, který žije s rodiči v hornaté krajině uprostřed lesů. S otcem včelařem sdílí vztah k přírodě, ve škole je ale vyloženým outsiderem. V momentě tragického úrazu otce se náhle ocitá zcela opuštěn a neví, jestli dokáže uspět v boji o přežití i zajištění vlastní rodiny. Režisér nedává divákovi moc návodných situací k pochopení motivací postav, proto sledování díla klade značné nároky na divákovu pozornost a porozumět některým scénám lze až z odstupu, kdy lze zpětně reinterpretovat některé obrazy tak, aby vytvořil srozumitelný děj. Cílem bylo ale spíše vyprávění emocionálně spoluprožít s jeho protagonisty, což lze pouze za předpokladu, že se naladíte na správný pozvolna plynoucí rytmus příběhu. Značnou dávku trpělivosti během sledování vyžaduje rovněž ruský snímek Kak ja provjol etim letom Alexeje Popogrebského (jednoho z členů letošní poroty). Komorní psychologické drama dvou meteorologů na opuštěném ostrově v Severním ledovém oceánu má přitom takřka banální zápletku: mladší z kolegů obdrží radiostanicí zdrcující soukromou zprávu o smrti rodiny svého staršího nadřízeného. Místo toho, aby mu ji předal, rozhodne se mu skutečnost zatajit, jenže ne na dlouho. Životy obou mužů tato záležitost ale osudově poznamená. Historka, která by se dala natočit jako krátkometrážní studentské cvičení je rozvedena na plochu celovečerního filmu, kde zejména v druhé části se oba protagonisté navzájem nahánějí po pobřeží. Režisér se divákům snaží vnutit vyhrocené napětí, které postavy mezi sebou nemusí nutně prožívat způsobem, jaký se jej rozhodl ztvárnit. Opravdovými subjektivními pocity strachu naopak drásá diváky izraelský vítěz loňského benátského festivalu Samuel Maoz ve svém Libanonu. Izraelský válečný výpad proti Libanonu v roce 1982 sám prožil a teprve po letech se z něj terapeuticky vyzpovídal právě prostřednictvím filmu, kde zachycuje osádku jednoho z izraelských tanků, která je odkázána jen na zúženou perspektivu válečného konfliktu skrze tankový průzor. I tak ale spatří na vlastní oči věci, které poznamenají jejich psychiku a naruší jejich idealizované představy o mladickém hrdinství. Odtud už je pouhý krůček k demoralizujícímu děsu z všudypřítomné smrti. A pokud si tento konkrétní případ zobecníte, máme tady protiválečné poselství par excellence. Nejsilnější zážitek mne osobně ale nakonec přinesl druhý bosenský snímek berlínské laureátky Jasmily Žvanic Na putu. Ten ve své zobecňující výpovědi pojednává o náboženské i obyčejné lidské toleranci a hranicích osobní svobody v dnešním globalizovaném světě. Sarajevskou partnerskou dvojici Lunu a Amara rozdělí mužův příklon ke komunitě ortodoxních muslimů. Společnou lásku je schopen dát na oltář duchovnímu prozření, které je pro jeho dívku nepatřičně radikální a omezující její praktický život i myšlení. Je dobře, že se film podařilo zakoupit do české distribuce, stejně jako černou komedii bratří Coenů A Serious Man, která je pro změnu volným záznamem vzpomínek na léta dětství v židovské komunitě v 60. letech na americkém středozápadě. V distribuci je už také debut dalšího amerického režiséra Toma Forda A Single Man. V něm rovněž dopadají rány osudu na vysokoškolského profesora, tady v podání Colina Firthe, který ale upadá do depresí po ztrátě svého intimního přítele a nedokáže najít další smysl svého života ani naději v soužití s kamarádkou ztělesněnou Julianne Moore. Ta ostatně podává mimořádný herecký výkon v Egoyanově novince Chloe, ve kterém testuje věrnost svého manžela a nastraží mu do cesty pokušení v podobě prostitutky s tváří Amandy Seyfried. Škoda, že slibné téma, jehož předlohou byl francouzský snímek Žena mého muže, ve finále Atom Egoyan nechá sklouznout ke zbytečně podbízivému a rádoby efektnímu žánrovému thrillerovému vyústění.
Vraťme se ale zpátky k festivalu v Karlových Varech jako takovému. Kvalitu programového výběru v řadě sekcí může každý hodnotit z hlediska svých osobních preferencí. Pro „baťůžkáře“ mohl být letošní ročník, který sice nabídl méně filmů, ale zato více projekcí, v pořádku. Oprostíme-li se ale tuzemského hlediska, kde většině návštěvníků stačí dobře posbírané oceněné tituly z jiných zahraničních soutěžních přehlídek, pak se nutně musíme ptát, jaké renomé mají Vary v očích zahraničních účastníků. Pro prestižní festival kategorie A je totiž vždy tím hlavním určujícím prvkem kvality Soutěž. A ta letos byla, přiznejme si to (skromnost a servilnost stranou), vskutku mizerná. Deset nezajímavých filmů, posbíraných napříč světadíly, bez výrazných témat či alespoň formální atraktivity, o známých jménech ani nemluvě. Vím, je obtížné získávat do karlovarské soutěže slavné osobnosti, protože ty většinou seberou Varům hodnotnější festivaly v Berlíně, Cannes a Benátkách. Pak je ale třeba zaměřit dramaturgii výběru směrem k dílům, která budou skýtat minimálně jakousi progresi – obsahovou nebo tvůrčí. Nemohl jsem se letos zbavit dojmu, ač si velmi vážím letité práce umělecké ředitelky Evy Zaoralové, která karlovarský festival dostala právě do světové elitní třídy, že organizátoři v čele s programovým ředitelem Karlem Ochem se až příliš uspokojili s pozicí festivalového mostu mezi východem a západem. Ano, právě tato specifikace rozhodně Varům prospívá. Kdyby se zde navíc ještě podařilo časem otevřít filmový trh vedle paralelní soutěžní sekce Na východ od západu, pak by karlovarský festival mohl posílit teritoriální dominanci a vystužil by svou pozici právě vůči už jinak vyhraněným dalším konkurentům, jako je Locarno nebo San Sebastian. Z pohledu hlavní soutěže ale zatím pouze přešlapuje někde mezi moskevským festivalem, který si jména do soutěže koupí, na což Vary nemají, a do A kategorie nově přijatým varšavským festivalem, který bude ale Varům nejvíce šlapat do zelí a na paty. Celá tato reflexe neutěšeného stavu podprůměrné úrovně hlavní soutěže je voláním po odvážnější dramaturgii. Je to otázka chuti hledat v nových neprobádaných končinách a nespoléhat se pouze na osvědčené kanály, kterými každoročně připlouvají ti, kteří se už nevešli se svými díly na důležitější zahraniční festivaly. Vítězná španělská Moskytiéra má daleko k dílům typu Nikdy v Africe či Amélie z Montmartru, které to z Varů dotáhly až k Oscarům či jiným světovým uznáním. Každý rok se také nemusí urodit, ale zůstává pak ještě další otázka, a ta se netýká zdaleka jenom Varů, kolik z oněch oceněných snímků nakonec vůbec uspěje taky v běžné kinodistribuci. Dostáváme se tak k daleko závažnějšímu problému krize umělecké kinematografie. Srovnání návštěvnosti vítězných děl z prestižních mezinárodních festivalů např. jen v evropských státech je vyloženě smutnou přehlídkou ohňostrojů marnosti. O to víc pak zamrzí, když si několik porotců honí vlastní ega nad zoufalou soutěžní kolekcí a není ochotno si připustit minimálně zodpovědnost vůči filmařskému řemeslu, a arogantně přehlédne například Mašínův debut 3 sezóny v pekle, který pro většinu oslovených zahraničních novinářů představoval, soudě podle průměrné známky hodnocení poslední den ve festivalovém deníku, největší zážitek letošní karlovarské soutěžní sekce. Vedle něj potom zvláštní cena pro Svěrákův žánrově těžko zařaditelný film Kuky se vrací vyznívá jen jako snobský rozmar a možná i politicky korektní poděkování organizátorům za pozvání, aby nebyla uražena pořádající země, zvláště pak respektovaný oscarový (vtipné je, že sám word jakoby tušil a v režimu automatickým oprav ihned korigoval neznámé slovo ze slovníku na pravděpodobně příznačnější tvar „odvarový“) tvůrce. Věřím, že organizátoři karlovarského festivalu neusnuli na vavřínech a proberou se včas z letargie, aby nejen sami sobě, ale především znovu svému publiku a především zahraničí dokázali, že si své „Ačko“ zaslouží a mohou dokonce překvapit.
