Když se v 60. letech natáčely filmové mayovky, bylo potřeba angažovat skupinu kaskadérů a velké množství specialistů, jejichž hlavním úkolem bylo zastupovat herce v rizikových scénách a účastnit se nejrůznějších přestřelek, bojů a honiček. Kromě toho měli na starosti ještě výcvik koní a jejich dopravu k místům natáčení. V článku se budeme věnovat především chorvatským kaskadérům, kteří se podíleli na natáčení mayovek z produkce Jadran filmu. Skupinu kaskadérů tvořil úzký okruh lidí, kteří buď vystudovali kaskadérskou školu v Ljubljaně, nebo prošli tvrdým výcvikem na záhřebském hipodromu pod dohledem zkušených kaskadérů. Patřili sem Domagoj Vukušić, Šimun Jagarinec, Miroslav Buhin, Milan Mikuljan, Luka Knežević, Zlatko Hrastinski, Kasim Kučković, Petar Buntić, Stjepan Špoljarić, Marijan Habazin, Nikola Gec a šéf kaskadérů Ivan Krištof. Skupinu specialistů tvořili lidé, kteří zpravidla točili jezdecké scény. Často se jim říkalo jezdci neboli jahaći a bylo jich okolo padesáti. K těm nejznámějším patřili Kasim Čikoš, Mate Ivanković, Franjo Bijankini, Ivan Novaković, Zvonimir Dobrin, Kemal Jahić, Stjepan Hrgović nebo Franjo Crnečki. Kaskadéři dodnes přísně dbají na rozdělení kaskadér / jezdec a na své působení v mayovkách jsou náležitě hrdí.
Nábor jugoslávských kaskadérů a specialistů měl na starosti produkční Jadran filmu Stipe Gurdulić. V první mayovce Poklad na Stříbrném jezeře působili pouze čtyři profesionální kaskadéři - Domagoj Vukušić, Marijan Habazin, Zlatko Hrastinski a Šimun Jagarinec. Ostatní aktéři byli buď jen specialisté, nebo ještě neměli statut profesionálního kaskadéra (Milan Mikuljan a Kasim Kučković se jimi stali až v roce 1963). Protože v dalších mayovkách stoupala náročnost akčních scén, bylo potřeba najmout více kaskadérů a zejména specialistů pro hromadné jezdecké scény. Pro Stipa Gurduliće však byli starší a zkušení kaskadéři příliš drazí, a proto do filmů obsadil mladé, sotva dvacetileté hochy, kteří byli ochotní riskovat svůj krk za mnohem méně peněz. Spousta jugoslávských aktérů nevzpomíná na Gurduliće v dobrém, neboť mají pocit, že je o spoustu peněz ošidil. Přesto se jim ale dařilo po finanční stránce dobře. Kaskadéři dostávali smluvně ujednaný plat a k tomu jim byla každý den vyplácena odměna, jejíž výše závisela na počtu pádů z koně nebo budovy. Ti nejlepší si tak mohli vydělat za jeden film více, než byl průměrný roční plat jednoho Jugoslávce.
Kaskadéři byli tvrdí, přesto ale veselí kluci a panovalo mezi nimi opravdové přátelství. Mnozí pocházeli z chorvatského hlavního města Záhřebu a znali se již od dětství. Žili podle svých vlastních pravidel a od ostatních členů filmového štábu se drželi stranou. V době natáčení mayovek vlastnila produkční společnost Jadran film velké množství koní, které odkoupila v padesátých letech od jugoslávské armády a postavila pro ně nedaleko dnešního záhřebského hipodromu stáje. Mnoho kaskadérů mělo ovšem své vlastní koně, kteří díky intenzivnímu tréninku ovládali různé umělecké kousky. Přestože některé pády vypadají velice nebezpečně, představovaly pro koně jen velmi malé riziko. Pokud přesto došlo ke zranění, bylo to častěji u jezdce než u koně. Během natáčení akčních scén byl smrtelně zraněn pouze jeden kůň, a to ve filmu Old Shatterhand, který ovšem vznikal pod jinou produkční společností. K žádnému zranění nedošlo ani při natáčení velmi nebezpečné scény v Posledním výstřelu, kdy koně s jezdci a povozy padají do pasti nastražené Samem Hawkensem. Luka Knežević vzpomíná: „Koně vycítili, že je tam díra a třikrát se před ní zastavili. Pak dostali injekce na uklidnění a scénu se podařilo natočit. Koním ani klukům se přitom nic nestalo.“ Jedním z nepsaných pravidel kaskadérů bylo, že ten, kdo během natáčení neúmyslně spadl z koně, musel ostatním koupit 10 litrů vína.
Kromě práce s koňmi bylo hlavním úkolem kaskadérů zastupování herců při nebezpečných potyčkách a pádech. Pokud měl herec utržit při rvačce ránu, byl to obvykle kaskadér, který se místo něho skácel k zemi, protože riziko zranění a tím pádem i přerušení natáčení bylo pro filmaře příliš velké. Zatímco někteří herci se rizika nebáli a dubléra odmítali (třeba Götz George, Louis Velle, Sieghardt Rupp), jiní se záskoku přímo dožadovali. Například Stewart Granger, představitel Old Surehanda, zastával názor, že je velice neprofesionální, aby na zem padal herec, když to za něho může udělat někdo jiný, navíc mnohem lépe a věrohodněji. Kaskadérům se tento postoj pochopitelně zamlouval, protože jim zajišťoval dostatek práce a tím i pravidelný přísun peněz. Většina hlavních herců měla svého osobního dubléra. Za Pierra Brice zaskakoval nejčastěji Andrea Mitrečić nebo Šimun Jagarinec a za Lexe Barkera Nikola Gal, Mate Ivanković a italský kaskadér Giancarlo Bastianoni. Maria Girottiho zastupoval Milan Mikuljan, za Ralfa Woltera nebo Elke Sommer zaskakoval Zlatko Hrastinski a Herberta Loma nahrazoval Šimun Jagarinec. Místo Stewarta Grangera lze v riskantních scénách rozeznat Ivana Krištofa. Letizii Roman - Juditu z Old Surehanda - dubloval Franjo Crnečki.
V některých případech bylo nutné, aby se herci naučili alespoň základům jízdy na koni. Často procházeli výcvikem pod vedením kaskadérů a mnozí byli natolik šikovní, že zvládli i pár jednoduchých kaskadérských kousků. Mario Adorf a Götz George byli u kaskadérů obzvlášť oblíbení a dostávali od nich ty nejlepší koně. Herci, kteří pohlíželi na povolání kaskadérů s despektem, dostali občas koně, jenž na určité gesto zareagoval prudkým zastavením ze cvalu. Mavid Popović, představitel Inču-čuny, zaplatil za své bezohledné chování vůči kaskadérům zlomeným nosem. Herec Vlado Krstulović vzpomíná: „Když tehdy Popović dorazil na plac, všem se hrozně chlubil svým jezdeckým uměním a tvrdil, že se učil přímo u Královské jugoslávské kavalerie.“ Kaskadéři na sebe pobaveně pohlédli a přidělili mu hezké, bystře vypadající zvíře. Mavid se vyšvihnul do sedla, pobídnul koně ke cvalu, ale zvíře odmítalo spolupracovat. „Co’s mi to dal za koně? Taková herka! To nemáš pro mě něco temperamentního?“ obořil se Popović na jednoho z kaskadérů. Ten mu nabídl vlastního koně se slovy, že je to nejživější zvíře na placu a Mavid spokojeně odcválal. Po několika stech metrech koně otočil a cválal zpátky ke skupině přihlížejících kaskadérů. „Nikdo z nás herců netušil, že ten kůň nesnáší pohled na novinový papír!“ usmívá se Krstulović. „Když byl od nás jen několik desítek metrů, jeden kaskadér vytáhl noviny a začal v nich listovat. V tu ránu kůň zastavil a Popović se mohutným saltem poroučel k zemi.“
Autoři článku - Michaela Kroupová a Jaroslav Maryška
Nechápu,jak ale mohli tvůrci zprznit Poklad na stříbrném jezeře.Muž v kšiltovce /v saloonu/ a ani jeho brýle nebyly ještě asi na obzoru.To jen takový malý kaz ‚který jsem jako malý kluk tehdá neřešil.
Tak to jsou (téměř ) praví westernoví jezdci