Bujará léta největší osobnosti polské filmové školy Andrzeje Wajdy jsou už nějaký ten pátek daleko. Jeho celoživotní dílo je většinově pavučinou témat historie, národní hrdosti i statečnosti jedince a prolamování mýtů v pravdy minulosti. Nikdy není pozdě vrátit se ještě jednou do historie, zvlášť když třeba nebyla díky politickému tlaku pravdivě filmem reflektována. Wajdův film Katyň je jednoduše nejsilnější polské vyrovnání s minulostí sovětské okupace. Sám režisér má k látce svoje osobní pouto. Jeden z důstojníků, kteří skončili v sověty zapíraném masovém hrobě, byl jeho otec.
Možná z toho důvodu byl schopen soustředit se na druhou frontu boje proti okupantům, psychologickou válku obyčejných lidí ve městech spravovaných Rudou armádou. Hned zezačátku předkládá Katyň osudovost, ve které se Polsko před začátkem druhé světové války ocitlo. Most přes řeku, kde z jedné strany proudí lidé utíkající před německou okupací a v protisměru táhnou zástupy před sovětskou. Film vypráví ve dvou příběhových liniích osud Anny s dcerou prožívajících dvě navazující okupace, ve vedlejší pak zajetí jejího manžela Andrzeje - polského důstojníka - sovětskou stranou.
V první řadě nejde o válečný film, jediné střílení se tady odehrává pistolí zezadu do hlavy. Ve zkratce katyňská „příhoda“ popravila po několikaletém vězení na osm tisíc polských důstojníků v lese za městem Katyň. Za masovou popravou s konečným účtem 22.000 obětí stál rozkaz Stalina, ale Rudá armáda tvrdila, že takové zvěrstvo na polském národě spáchali nacisti. Tahle oficiální verze padla až v době Gorbačova.
Film nás protáhne příběhem Anny a její dcery německou okupační dobou až do osvobození, zabíhá k retrospektivním pasážím, přitom odbočuje k životním situacím vedlejších postav. Kulminuje tak atmosféra doby postižených lidí v různých společenských postaveních a různých životních situacích. Wajdovi se daří držet film v tempu a netahat diváka moc daleko, jen co je nutné, aby postavám dal tváře, charaktery a zapsal je do kontextu okupace. Tragicky končí apel polské inteligence na humánní zacházení německé okupační správy s polským národem, žena se marně snaží pravdivě změnit datum katyňské popravy na náhrobku svého muže a končí v lágru, archiváři ukrývají důkazy o Katyni před zničením, polský poručík propuštěný ze zajetí neunese lhaní o popravách, manželky důstojníků nucené ke spolupráci na propagandě a kolaboraci s vrahy svých manželů, sovětský důstojník ukrývající Annu a její dceru před stalinskou policií.
Dějem se prolíná zajetí polských důstojníků nabalený na postavu Andrzeje. Tráví vězení v neustálém očekávání, či spíš nejistotě - na vlnách odhodlanosti, odvahy, vlastenectví i rezignace. Vyprávění vygraduje explicitními scénami poprav v katyňském lese, kde se Wajda nebojí postavit historii čelem k minulosti s drsností a chladností, jaká je takovému masakru příhodná.
Na epizodách obyčejných lidí, které Anna během filmu potkává, se vybarvuje jedna z myšlenek filmu. Bleskový transport plné auly profesorů krakovské univerzity nacisty do koncentračního tábora, arogance vojáků Wehrmachtu při okupaci, všudypřítomná protisovětská propaganda. To vše se znovu opakuje po osvobození sověty. Zatýkání Rudou armádou, tvrdé represe vůči projevům nepokojů, antinacistická propaganda založená na lži. Wajda chce opět připomenout, že nacismus a tehdejší praktiky komunismu se mohly trumfovat v porušování lidských práv a všech mezinárodních dohod, natož nějakých základů etiky.
Na výpravě filmu je znát, že Wajda není u historické látky poprvé, navíc díky tématu měl za sebou Polský filmový institut a státní granty. Výborná režie vděčná evropskému filmovému stylu sice odrazuje jak skalní fandy Gladiátorů, tak i americké distributory, ale dostává svému cíli důstojně, stylizovaně zaznamenává skládané střepy minulosti. Za dvě hodiny stopáže se nebudete nudit a výjimečný patos přebije nelidskost událostí světové války.
Můžeme jen děkovat, že se zase jednou objevil nový film, který se dívá na historii jako na společenskou událost s nějakou zodpovědností za podaná fakta. Představuje lidské příběhy a nesoustředí se pouze na jeden milostný vztah muže a ženy na pozadí vzdáleně plynoucích historie. Jak je tomu poslední roky často zvykem. Zpracování látky nabírá většího rozměru tím, že Wajda nepředstavuje osud jednoho Poláka, ale životní etapu národa. Samozřejmě při prvním promítacím týdnu v Polsku měla Katyň obrovskou návštěvnost a zvedla diskuzi o pozici komunismu v dnešní společnosti.
Excelentně řemeslně zpracovaný film, který představuje většinou okrajové téma souboje obyčejných lidí s kolosem války. Dobře zahrané postavy vyplňují dramatické kličkování scénáře po celé okupaci Polska. Adrzej Wajda tedy zase dokazuje, že i přes ta léta nezapomněl psát scénáře a řežírovat. Samozřejmě u každého jeho filmu stojí tradičně pár významných pomocníků - jako Pawel Edelman, který se již po několikáte postavil Wajdovi za kameru..
Photo © Akson Studio
