Lidice

Obtížně se mi hle­dá téma, kte­ré by bylo méně vděč­né pro fil­mo­vé zpra­co­vá­ní, než je téma Lidic, ves­ni­ce, kte­rá se sta­la sym­bo­lem nacis­tic­ké­ho tero­ru. Ne snad pro­to, že by neby­lo mož­né na tom­to téma­tu vysta­vět pou­ta­vý zfil­mo­va­tel­ný pří­běh. Spíš pro­to, že pří­běh Lidic je i téměř 70 let po tra­gic­kých udá­los­tech čím­si jako nedo­tknu­tel­nou zná­rod­ně­nou památ­kou zali­tou do vosku obtíž­ně odstra­ni­tel­né­ho pová­leč­né­ho pato­su. Podobně jako se jed­nou vypuš­tě­ní dži­no­vé obtíž­ně vtěs­ná­va­jí zpát­ky do sta­ro­dáv­né lah­ve, i sym­bo­ly jaké­ho­ko­li dru­hu se úpor­ně brá­ní pře­ro­du zpět na oby­čej­nou sku­teč­nost. Film o Lidicích - i když nej­spíš bylo úmys­lem jeho tvůr­ců nato­čit ho co nej­re­a­lis­tič­tě­ji - se nikdy nezba­ví té sym­bo­lic­ké rovi­ny - když už ne v tom, jak je film doo­prav­dy nato­če­ný, tak aspoň v při­je­tí růz­ný­mi sku­pi­na­mi divá­ků. Pro jed­ny bude málo pod­le sku­teč­nos­ti, pro dru­hé bude pře­hna­ně rea­lis­tic­ký, pro jed­ny bude pří­liš „his­to­ric­ky cud­ný“, dru­zí před ním budou svým dětem zakrý­vat oči. Pro jed­ny bude pří­běh pří­liš „holly­wo­od­ský“ a slu­še­la by mu vět­ší umě­ře­nost, pro dru­hé bude nao­pak k uzou­fá­ní nevý­raz­ný a potře­bo­val by nějak ozvlášt­nit. Jedni pou­ká­žou na šoku­jí­cí čet­nost kola­bo­ru­jí­cích v řadách spo­lu­ob­ča­nů, jiní uro­ní slzu nad neo­ká­za­lým hrdin­stvím prostých lidí. Marně hle­dám mezi uve­de­ný­mi divác­ký­mi sku­pi­na­mi tu, kte­rá by nemě­la svým způ­so­bem prav­du. Na dru­hou stra­nu mar­ně hle­dám v duchu tu sku­pi­nu, kte­ré by se film reži­sé­ra Petra Nikolajeva plně zavdě­čil.

Scénář vychá­zí ze sku­teč­né­ho pří­bě­hu jedi­né­ho lidic­ké­ho muže, kte­rý pře­žil vál­ku para­dox­ně jen díky tomu, že ve rvač­ce zabil své­ho star­ší­ho syna a při lidic­kém zlo­či­nu byl již něko­lik let v kri­mi­ná­lu. Je to netra­dič­ní brá­na do dění kolem Lidic, kte­rá umož­ňu­je roze­hrá­vat i dal­ší dob­ře fun­gu­jí­cí poboč­né moti­vy. Je tu díky tomu také dob­ře vidět děle­ní na „sta­ré dob­ré zlo­či­ny“ z doby před vál­kou a bez­uzd­ným řádě­ním zla zce­la nové­ho typu a roz­mě­rů. Hranice mezi obě­ma svě­ty je sice nebez­peč­ná a Šíma se svý­mi spo­luvěz­ni se na ní něko­li­krát ocit­ne, vždyc­ky se jim ale poda­ří dostat se do para­dox­ní­ho bez­pe­čí své­ho oby­čej­né­ho kri­mi­ná­lu. V tom­to srov­ná­ní je dob­ře vidět šíle­nost lidic­ké­ho aktu: Zabití syna - ač jde pro všech­ny zain­te­re­so­va­né posta­vy nespor­ně o tragé­dii - je ve srov­ná­ní s nastá­va­jí­cím prů­mys­lo­vým vraž­dě­ním jen drob­nou epi­zo­dou.

Vězení není v pří­bě­hu jen kuli­sou. Můžeme sle­do­vat postup­ný pře­rod Šímy ze sta­vu napros­té bez­vý­chod­nos­ti do opti­mis­tič­těj­ší polo­hy, když s ním začne komu­ni­ko­vat jeho mlad­ší syn a postup­ně nepří­mo i man­žel­ka, ale všech­ny kon­tak­ty jsou po likvi­da­ci ves­ni­ce náh­le pře­ru­še­ny, což si Šíma vysvět­lu­je jako nepo­cho­pi­tel­né zapu­ze­ní ze stra­ny svých blíz­kých. Vězni se dozví­da­jí o dění za zdmi věze­ní jen z tex­tu úřed­ních vyhlá­šek, kte­ré tu muse­jí tisk­nout, což se mi zdá jako tro­chu pod­ce­ně­ný prvek, pro­to­že při lep­ším vyu­ži­tí mohl při­spět k ryt­mi­za­ci děje. Když ovšem při­jde k tis­ku vyhláš­ka o likvi­da­ci Lidic, bacha­ři a spo­luvěz­ni se posta­ra­jí o to, aby se straš­nou sku­teč­nost Šíma nedo­zvě­děl. Po pro­puš­tě­ní se tedy Šíma vra­cí do Lidic pro své věci, ale na mís­tě ves­ni­ce nachá­zí jen zasně­že­né pole.

Příběh syno­vra­ha Šímy, kte­rý neu­spě­je ve své zou­fa­lé sna­ze být rov­něž zastře­len a kte­rý se po skon­če­ní vál­ky ani tro­chu neho­dí do piet­ní­ho pro­stře­dí nově vzni­ka­jí­cích Lidic, je pod­le mne vel­mi dob­rým klí­čem k fil­mu. Mnohem zají­ma­věj­ším, než dal­ší mik­ro­pří­běhy lidic­kých obča­nů, včet­ně toho pro osud Lidic roz­ho­du­jí­cí­ho nešťast­né­ho pří­bě­hu žena­té­ho muže, kte­rý ve sna­ze okouz­lit mla­dou dív­ku svou vymyš­le­nou spo­lu­pra­cí s odbo­jem spus­tí nevě­dom­ky vra­žed­ný stroj. Zákruty děje jsou oče­ká­va­tel­né, ale nic jiné­ho - u mno­ho­krát popsa­né­ho a obec­ně zná­mé­ho pří­bě­hu - se ani nedá čekat. Za pozor­nost sto­jí ješ­tě jeden pří­běh, mož­ná spíš osud čet­ní­ka Vlčka, kte­rý nemá odva­hu jak­ko­li vzdo­ro­vat svým němec­kým pánům a stá­vá se tak - aspoň v mých očích - ješ­tě tragič­těj­ší posta­vou než Šíma.

Vlastní likvi­da­ce ves­ni­ce a ves­ni­ča­nů je nato­če­na téměř doku­men­tár­ním sty­lem (až tedy na dopro­vod­nou hud­bu), až jsem si vzpo­mněl na stro­hé a odo­sob­ně­né exe­ku­ce z Wajdova fil­mu Katyně. Režisér si dává zále­žet na pro­ti­kla­du tra­gic­ké­ho osu­du oby­va­tel a téměř stro­jo­vě účet­ní­ho cho­vá­ní němec­kých vojá­ků při sou­pi­su majet­ku. Hlavně ať je všech­no řád­ně zapro­to­ko­lo­vá­no a nic papí­ro­vě neschá­zí, co na tom, že se tu stří­le­jí lidé. Tato pasáž fil­mu se mi zdá být nato­če­na vel­mi půso­bi­vě, její emo­ci­o­nál­ní dopad na mě byl para­dox­ně mno­hem vět­ší, než u scén - jak­ko­li prav­di­vých - kte­ré nej­spíš s inten­ziv­něj­ší vlnou emo­cí počí­ta­ly (oddě­lo­vá­ní dětí od matek, vybí­rá­ní typo­vě vhod­ných dětí k poněmče­ní, atd.). Hlavní scé­ny, ke kte­ré dění neza­dr­ži­tel­ně smě­řu­je, jsem se poprav­dě tro­chu bál, resp. bál jsem se, jak si s ní reži­sér pora­dí. Myslím ale, že se mu to poved­lo v rám­ci mož­nos­tí výbor­ně.

Osobně vidím vrchol­nou scé­nu fil­mu jin­de, nebo aspoň mys­lím si, že prá­vě v ní mohl být vrchol fil­mu: Jde o scé­nu, kdy pro­puš­tě­ný Šíma při­chá­zí na zasně­že­nou pláň, kde dří­ve stá­va­la ves­ni­ce a zjiš­ťu­je, že obec a prav­dě­po­dob­ně ani její oby­va­te­lé včet­ně jeho rodi­ny už nee­xis­tu­jí. Obrazově je scé­na z pta­čí per­spek­ti­vy úchvat­ná. Samozřejmě, je to vždy otáz­ka poje­tí, ale já osob­ně bych dal v ten oka­mžik před dra­ma­tic­kou hud­bou před­nost úpl­né­mu tichu, stej­ně tak si mys­lím, že čím méně je v tako­vý oka­mžik vidi­tel­ných pro­je­vů zou­fal­ství, tím lépe si vní­ma­vý divák doká­že před­sta­vit, co asi musí člo­věk pro­ží­vat uvnitř. Režisér zvo­lil vari­an­tu vypja­těj­ší a méně niter­nou, tak­že poci­ty posta­vy a drá­sa­vost chví­le bude skr­ze plát­no nej­spíš vní­mat i noso­ro­žec, pokud do kina náho­dou zajde (Werich tomu říká­val rhi­no­ce­pha­loi­di­o­tis­mus). Ale pozor, nevy­čí­tám, neha­ním, jen si umím před­sta­vit, jak by to na mě osob­ně zapů­so­bi­lo lépe.

Musím uznat, že pro mne byl nako­nec film Lidice doce­la milým pře­kva­pe­ním, nej­spíš i pro­to, že jsem od něj moc neče­kal. Proč jsem byl pře­kva­pen veskr­ze mile?

1. Film se nesty­dí být vysta­vě­ný na pří­bě­hu. Po mno­ha vol­nou for­mou nato­če­ných rádo­by­kul­tov­ních „hoř­kých kome­di­ích“ neu­r­či­té­ho smys­lu, po kte­rých vět­ši­nou za půl roku neštěk­ne šakal, při­ná­ší cel­kem pev­ná a kon­zer­va­tiv­ní dějo­vá kost­ra mile osvě­žu­jí­cí para­dox­ní pocit odboj­né­ho rebel­ství. Přesto, že někte­ré z těch podiv­ných kome­dií mám cel­kem rád.
2. Film si dovo­lu­je pra­co­vat se sluš­ný­mi her­ci. Byť tu není žád­ná pří­slo­več­ná „titul­ní role“, pod­le mého názo­ru vel­mi dob­ře obsto­jí Karel Roden jako Šíma, Ondřej Novák jako Šímův mlad­ší syn Karel i Roman Luknár jako čes­ký čet­ník Vlček (osob­ně bych se divil, kdy­by nebyl jed­ním z kan­di­dá­tů na Českého lva za herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli). Ženské posta­vy mi tak výraz­né nepři­padly, i když Zuzana Bydžovská je jako Šímova man­žel­ka mís­ty vel­mi pře­svěd­či­vá, zejmé­na v oka­mži­ku, kdy jejím sou­sed­kám ode­bí­ra­jí vojá­ci děti a vám jako divá­kům z její­ho pohle­du dojde, že ona už o tom ví vše, pro­to­že při­šla o oba své syny.
3. Je kumšt sluš­ně nato­čit cizí (a v tom­to pří­pa­dě vel­mi sluš­ný) scé­nář a to se reži­sé­ru Nikolajevovi přes díl­čí výhra­dy poved­lo.
4. Zaujala mne i cel­kem netra­dič­ní scé­na, kdy Heydrich osob­ně kon­cer­to­val ve Španělském sále (kon­cert byl odmě­nou pro čes­ké děl­ní­ky, odmě­nou, kte­rou šlo jen obtíž­ně odmít­nout).
5. Několikrát se mi při sle­do­vá­ní fil­mu sta­lo, že mi v náh­lém osví­ce­ní let­mo sepnu­ly dvě na pohled nesou­vi­se­jí­cí scé­ny do jed­no­ho logic­ké­ho cel­ku. Usuzuji z toho, že vět­ši­na těch­to skry­tých sou­vis­los­tí vypla­ve na povrch při dru­hém shléd­nu­tí, a domní­vám se, že jde o sou­vis­los­ti záměr­né, ulo­že­né již ve scé­ná­ři, což je vždyc­ky od tvůr­ců milá pozor­nost. Chcete pří­klad? Tak tře­ba Šímou neu­stá­le poci­ťo­va­ný nedo­sta­tek kore­spon­ce do věze­ní se náh­le změ­ní v napros­tý pře­by­tek, když Šíma začne pře­bí­rat veš­ke­rou poš­tu nee­xis­tu­jí­cím lidem do nee­xis­tu­jí­cí obce.
6. Velmi se mi líbi­lo sko­ro dojem­né krát­ké sou­ži­tí Šímy s Vlčkem v posled­ních dnech vál­ky. Jediní dva žijí­cí lidič­tí muži, zdá se - kaž­dý ze zce­la jiné­ho důvo­du - nema­jí chuť ani důvod dožít se míru.

A kdy mi nao­pak troš­ku poskří­pá­va­ly zuby?

1. Když jsem viděl posta­vu roz­ver­né­ho kasa­ře v podá­ní Jana Budaře, kte­rý jako by se sem zatou­lal nejen z jiné doby, ale mož­ná spíš z jiné­ho fil­mu. Snad jeho role měla tro­chu roz­tříš­tit pochmur­nost děje, ale mně moc nese­dě­la.
2. Když jsem pře­mýš­lel, proč tvůr­cům stá­lo za to dotá­čet scé­nu aten­tá­tu na zastu­pu­jí­cí­ho říš­ské­ho pro­tek­to­ra.
3. Když ze scén pří­liš čou­ha­la sna­ha o správ­né a jed­not­né pocho­pe­ní. Ale chá­pu, že se film bude pro­dá­vat do zahra­ni­čí a pro­mí­tat ve ško­lách a tohle je asi nut­ná daň.
4. Když jsem v rekla­mě a v dis­ku­sích opa­ko­va­ně slý­chal, že jde o prv­ní čes­ký vel­ko­film. V čem pro­bo­ha chce­me, aby byl tako­vý vel­ko­film vel­ký? V roz­počtu?

Lidice jsou pod­le mě hod­ně pocti­vě nato­če­ným fil­mem, kte­rý fil­mař­sky neu­rá­ží a doká­že v mno­ha mís­tech upou­tat. Ano, na fil­mu je vidět, že byl dělán se zámě­rem být téměř pro kaž­dé­ho; pak ovšem není divu, že spek­trum divác­kých a kri­tic­kých názo­rů bude zatro­le­ně pes­t­ré. Umím si dob­ře před­sta­vit, že jako tee­nager prahnou­cí po spa­lu­jí­cí avant­gar­dě bych ho nemi­lo­srd­ně pro­klel. Dnes, mys­lím, si už umím vážit i pocti­vé­ho řemes­la. A kdy­by za nic jiné­ho, tak za odva­hu jít do toho nemi­lo­srd­né­ho téma­tu pat­ří tvůr­cům můj obdiv.