Kawasakiho růže – nejsložitější japonská skládanka z papíru – 85%

Film Kawasakiho růže (2009) od umě­lec­ké­ho dua Jan Hřebejk a Petr Jarchovský (U mě dob­rý, Učitelka, Kráska v nesná­zích nebo Musíme si pomá­hat), je opět potvr­ze­ním úspěš­nos­ti jejich plod­né dosa­vad­ní spo­lu­prá­ce. Jedná se již o star­ší film, kte­rý vzni­kl na zákla­dě cenou Sazky oce­ně­né­ho scé­ná­ře Petra Jarchovského. Příběh je podán jako komor­ní dra­ma, obsa­hu­jí­cí závaž­né morál­ní otáz­ky, etic­ké dile­ma a psy­cho­lo­gii postav. Režisér zde vyu­ží­vá efek­tu pro­vi­ně­ní, osob­ní­ho selhá­ní k vytvo­ře­ní dra­ma­tu. Snímek zís­kal neu­vě­ři­tel­ných devět nomi­na­cí na Českého lva, z nichž pro­mě­nil dvě ve vítěz­ství – pro nej­lep­ší­ho her­ce ve ved­lej­ší roli (Ladislav Chudík) a hereč­ku ve ved­lej­ší roli (Daniela Kolářová). Mimo to sní­mek zís­kal na fil­mo­vém fes­ti­va­lu Berlinale cenu za nej­lep­ší film nesou­těž­ní sek­ce Panorama. Kdo ješ­tě sní­mek nevi­děl a má zájem, je k dis­po­zi­ci zdar­ma na iVysílání.

Co pra­ví ano­ta­ce:

„Kdo může posu­zo­vat minu­lé viny? Kdo je může odpouš­tět? Může jim čas obrou­sit hra­ny? Nebo poká­ní, jímž se viní­ci poslé­ze poku­sí spa­sit? Drama Jana Hřebejka pod­le Cenou Sazky oce­ně­né­ho scé­ná­ře Petra Jarchovského vytvá­ří sple­ti­tý řetě­zec podob­ných otá­zek a nabí­zí celou šká­lu čas­to pro­ti­chůd­ných odpo­vě­dí. Středobod pří­bě­hu tvo­ří posta­va reno­mo­va­né­ho psy­chi­at­ra (Martin Huba), morál­ní auto­ri­ty, kte­rý má u pří­le­ži­tos­ti výro­čí zalo­že­ní repub­li­ky zís­kat význam­né stát­ní oce­ně­ní. Právě při­pra­vo­va­ný slav­nost­ní akt se sta­ne kata­ly­zá­to­rem udá­los­tí, kte­ré na povrch vypla­ví hří­chy minu­los­ti, jež mu můžou zlo­mit vaz.“

O čem to vlast­ně je?

SPOILER: Následující text pro­zra­zu­je klí­čo­vé čás­ti děje!

Drama pra­cu­je s morál­ním pro­blé­mem sta­ré viny, kte­ré se dopus­til jis­tý lékař, psy­chi­atr, kte­rý snad ve sla­bos­ti a z vlast­ních zišt­ných důvo­dů pod­lehl nátla­ku teh­dej­ší StB, a nyní s odstu­pem času při pře­bí­rá­ní stát­ní­ho oce­ně­ní vyplou­va­jí sta­ré hří­chy napo­vrch, což u kapa­ci­ty jeho roz­mě­ru půso­bí nepa­t­řič­ně. Postava psy­chi­at­ra Pavla Joska (Martin Huba) je plná roz­po­rů a vnitř­ních kon­flik­tů, při­tom je schop­na reflek­to­vat své činy a vědo­mě posou­dit jejich závad­nost, snad pro­to se na posled­ní chví­li při pře­bí­rá­ní význam­né­ho oce­ně­ní omlou­vá za své dří­věj­ší selhá­ní. Ale ani posta­va uměl­ce Bořka (Antonín Kratochvíl), kte­ré­mu bylo ublí­že­no, není zce­la bez vad. Mezi těmi­to dvě­ma otci, jed­ním bio­lo­gic­kým a dru­hým pěs­toun­ským, se pohy­bu­je jejich dce­ra (Lenka Vlasáková), kte­rá pro poli­cej­ní doná­še­ní zavr­hu­je své­ho dosa­vad­ní­ho otce, aby koneč­ně s nad­še­ním pozna­la toho pra­vé­ho, což těž­ce nese její mat­ka Jana (Daniela Kolářová), kte­rá je sil­ně loa­jál­ní se svým pro­vi­ni­lým man­že­lem. Omluva léka­ře Joska může půso­bit trap­ně či pate­tic­ky nebo jako pře­dem vykal­ku­lo­va­ný jedi­ný mož­ný tah, kte­rým si kry­je záda před veřej­ným zostu­ze­ním, aby spo­le­čen­sky obstál. Bořek sice omlu­vu při­jí­má, ale neod­pus­tí si cito­vat mno­hé vul­gár­ní uráž­ky, kte­rý­mi by své­ho viní­ka a soka v lás­ce nej­ra­dě­ji počas­to­val. Snímek na roz­po­ru­pl­ných posta­vách poměr­ně slo­ži­tě uka­zu­je, že nikdo není zce­la doko­na­lý, bez viny či selhá­ní, a posta­vy zde vystu­pu­jí­cí zahr­nu­jí jak ty špat­né, tak ty, kte­ré se sna­ži­ly něja­kým způ­so­bem vyba­lan­co­vat svůj život – jinak řeče­no, je roz­díl mezi vel­kou svi­ní (Ladislav Chudík jako Kafka) a tou men­ší (Martin Huba jako Pavel Joska). Jenom dodám poznám­ku k názvu fil­mu, Kawasakiho růže je nej­slo­ži­těj­ší japon­ská sklá­dan­ka z papí­ru -  název fil­mu je meta­fo­ra, pomo­cí níž chtě­li tvůr­ci fil­mu pod­trh­nout slo­ži­té sklá­dá­ní pří­bě­hu.

Jaké jsou plu­sy a mínu­sy?

Snímkem Kawasakiho růže tvůr­ci vybo­ču­jí z řady mile vese­lých tragi­ko­mic­kých pří­bě­hů (Pelíšky, Medvídek), kte­ré se nos­tal­gic­ky ohlí­že­jí za minu­los­tí. Tento film je komor­ní psy­cho­lo­gic­ké dra­ma s výraz­ným etic­kým pře­sa­hem, kte­ré roz­plé­tá hlu­bo­ko zako­ře­ně­né viny, rodin­ná tajem­ství i křeh­kost morál­ní inte­gri­ty a otáz­ky, zda by vůbec měl být kdo význam­ně oce­ňo­ván, neboť nikdo z nás není bez viny. To mi evo­ku­je i počá­tek trest­ní­ho stí­há­ní psy­chi­at­ra Cimického, kte­rý měl být rov­něž vyzna­me­nán, ale po obvi­ně­ní ze závaž­ných trest­ných činů toto oce­ně­ní odmí­tl, což jej samo­zřej­mě nespa­sí. Nabízí se otáz­ka, jak dob­ře zná­me ty, jimž udě­lu­je­me význam­né ceny? Příběh jako­by nasti­ňo­val roz­díl mezi morál­kou a eti­kou: morál­ka říká „Není správ­né lhát“, ale eti­ka se ptá „Je správ­né lhát, abych ochrá­nil něko­ho před boles­tí?“ Děj fil­mu se ode­hrá­vá pře­váž­ně v intim­ním pro­stře­dí bytů, nemoc­nič­ní­ho poko­je či tele­viz­ní­ho stu­dia, což pod­tr­hu­je jeho uza­vře­nou, sou­stře­dě­nou atmo­sfé­ru. Režisér Jan Hřebejk a sce­náris­ta Petr Jarchovský zde s vel­kou cit­li­vos­tí ote­ví­ra­jí bolest­ná téma­ta pamě­ti, odpuš­tě­ní a osob­ní odpo­věd­nos­ti. Dílo nena­bí­zí jed­no­du­chá řeše­ní, ale kla­de důle­ži­té otáz­ky o tom, co jsme ochot­ni pře­hlí­žet – u dru­hých i sami u sebe. Je to film tichý, ale nalé­ha­vý. A pře­de­vším – lid­ský. Snímek je ceněn poměr­ně vyso­ko (na ČSFD zís­kal dopo­sud 72%) jed­nak pro zají­ma­vě zpra­co­va­ný námět ve scé­ná­ři a zejmé­na pro kva­lit­ní herec­ké obsa­ze­ní a sluš­né herec­ké výko­ny. Rozloučím se zamyš­le­ním nad citá­tem slov paní Zdeny Mašínové, sest­ry pro­ti­ko­mu­nis­tic­kých odbo­já­řů Ctirada a Josefa, kte­rá uved­la u pří­le­ži­tos­ti pře­bí­rá­ní Řádu Tomáše Garrigua Masaryka pre­zi­den­tem Petrem Pavlem v říj­nu 2023 násle­du­jí­cí věty:

„V lid­ské spo­leč­nos­ti se vždy vysky­tu­jí zla a pro­ti kaž­dé­mu zlu je nut­no vystou­pit, za kaž­dých okol­nos­tí i s rizi­kem vlast­ní újmy. Dle mého názo­ru je toto povin­nost, kte­rá by nemě­la být nijak zvlášť oce­ňo­vá­na. Takto jsme byli vycho­vá­ni a tak­to jsme se cho­va­li.“

Verdikt:

Drama je vhod­né pro nároč­něj­ší divá­ky, kte­ří hle­da­jí slo­ži­těj­ší pří­běh s psy­cho­lo­gic­kou téma­ti­kou a dáva­jí před­nost ana­lý­ze postav před odde­cho­vým poba­ve­ním. Snímek se mi líbil, pro­to udě­lu­ji 85%.

---