Kinského zahrada je malá útěcha pro bolavé ženské duše

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Kinského zahra­da na praž­ském Smíchově má zají­ma­vou his­to­rii, kte­rá začí­ná už ve 12. sto­le­tí. Z původ­ních zahrad a vinic se kon­cem 18. sto­le­tí stal park, kte­rý slou­žil nej­pr­ve sou­kro­mým úče­lům a od roku 1901 slou­ží veřej­nos­ti. Jistě zají­ma­vé mís­to pro inspi­ra­ci i k umě­lec­ké tvor­bě. Jakub Železný si vybral ze širo­ké nabíd­ky inspi­ra­cí to nej­jed­no­duš­ší. Využil název par­ku pro svou povíd­ko­vou kníž­ku a tro­chu z atmo­sfé­ry par­ku a jeho smí­chov­ské­ho oko­lí zvo­lil jako exte­ri­ér pro někte­ré čás­ti pří­bě­hů svých žen­ských hrdi­nek. Ty se potý­ka­jí s růz­nou mírou úspěš­nos­ti se svý­mi pro­blémy a sna­ží se řešit vzta­hy s oko­lím. Celkem dva­náct mik­ro­po­ví­dek je napsá­no struč­ně a bez vel­kých náro­ku na čte­ná­ře. Spíš jsou to tako­vé let­mé pohle­dy do krát­ké­ho úseku živo­ta žen růz­né­ho věku s pro­blémy v  sou­čas­né doby. Některé jsou psa­né v “ich“ for­mě, jin­dy sle­du­je vypra­věč jed­ná­ní hlav­ní žen­ské hrdin­ky, ale v pod­sta­tě ani jed­na z vari­ant nena­bí­zí slo­ži­těj­ší myš­len­ko­vé úva­hy. Jako by se všech­no ode­hrá­va­lo v tako­vém nená­roč­ném tele­viz­ním seri­á­lu pro vypl­ně­ní dopo­led­ní­ho vysí­lá­ní. Příběhům sice nechy­bí děj ani drob­né napě­tí, ale chy­bí jim vět­ší odliš­nost, kte­rá by se pro­je­vi­la buď ve sty­lu vyja­d­řo­va­cích pro­střed­ků, nebo ve výraz­něj­ším odli­še­ní cha­rak­te­ru hrdi­nek a pro­stře­dí, kde se jejich pří­běh ode­hrá­vá.

Vzhledem k tomu, že jde o auto­ro­vo prv­ní dílo, je potře­ba oce­nit jeho sna­hu o zachy­ce­ní život­ních pří­bě­hů žen. Trochu nechá­pu, proč si vybral jen žen­ské hrdin­ky, ale nej­spíš spo­lé­hal na cílo­vou sku­pi­nu čte­ná­řek. Škoda, že málo vyu­žil vel­ký a inspi­ra­tiv­ní poten­ci­ál Kinského zahra­dy, když už ji uve­dl v názvu kni­hy. Docela mě udi­vu­je, že kni­ha vyšla za při­spě­ní Městské čás­ti Praha 5, přes­to­že v pří­bě­zích hra­je zahra­da zce­la okra­jo­vou roli.

Naopak pro Ilonu Polanski je Kinského zahra­da i zákou­tí sta­rých uli­ček Smíchova pří­jem­ným výtvar­ným námě­tem. Dala svým obráz­kům na obál­ce i v kni­ze tajem­nou atmo­sfé­ru a tlu­me­nou barev­nost. Nezabývá se pří­liš detail­ní ani rea­lis­tic­kou kresbu, ale nechá­vá pro­stor pro fan­ta­zii a domýš­le­ní pří­bě­hu. Kniha má kapes­ní for­mát, ale ilu­stra­cím to neu­bí­rá na jejich kva­li­tě. Velikost pou­ži­té­ho písma tex­tu sice umož­ňu­je číst kni­hu při jízdě MHD i bez brý­lí, ale odpo­ví­dá více kni­hám pro začí­na­jí­cí čte­ná­ře nebo seni­o­ry. Také s cel­ko­vým zamě­ře­ním pří­bě­hů ani ilu­stra­ce­mi pří­liš nela­dí.

Kniha mě svým názvem i ilu­stra­ce­mi dob­ře nala­di­la, ale po jejím předčte­ní jsem měla spor­né poci­ty. Dokážu si před­sta­vit tuto kníž­ku jako nená­roč­nou a krát­ko­do­bou spo­leč­ni­ci na cestách nebo na noč­ním stol­ku. Očekávala jsem vět­ší pes­t­rost vyja­d­řo­va­cích pro­střed­ků, raci­o­nál­ní postřeh a špet­ku ost­ré­ho humo­ru, neboť to autor vel­mi dob­ře zvlá­dá ve své pro­fe­si tele­viz­ní­ho komen­tá­to­ra. Toho jsem se nedo­čka­la. Možná chtěl uká­zat veřej­nos­ti svou jinou tvář, roman­tic­ky zadu­ma­nou pova­hu nebo své lite­rár­ní hrdin­ky jen ohle­du­pl­ně šet­řil. Jsem zvě­da­vá, kam se bude jeho lite­rár­ní ces­ta ubí­rat dál.

Vydalo nakla­da­tel­ství Mladá fron­ta, 2022.

Hodnotím: 45  %

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře