Experimentální dokument, respektive filmová esej amerického režiséra Godfreyho Reggia z roku 1983 si dala velmi prostý úkol. Ukázat rozkol mezi soužitím člověka a přírody. Snímků zabývajících se tímto tématem je však velké množství, proto se Reggio rozhodl udělat ho trochu jinak. A sice formou silně kontrastních záběrů, pracujících s rychlostí, a nezmanipulovanou surovostí.
Koyaanisqatsi znamená v jazyku starého indiánského kmene Hopi cosi jako „život v nerovnováze dychtící po změně“. Jedná se o časosběrnou montáž záběrů přecházejících z přírody nedotčené člověkem, přes přírodu narušenou člověkem, až po přírodu zdevastovanou, nebo dokonce zotročenou člověkem. Nezazní zde jediné mluvené slovo, ani audio ze záběrů. Jediný zvukový stimul dokumentu je hudba skladatele Philipa Glasse, kterou pro tento film složil. Natáčení trvalo 9 let, a jedná se o první díl z trilogie.
Prvky, se kterými esej nejvíce pracuje jsou, jak jsem již zmínil, především hudba a její souhra se střihem, kontrastní zpracování a surovost.
Glass rozhodně nezkomponoval žádnou klasickou filmovou, či dokumentární hudbu. Nebál se experimentu, ani netradičních inovací. A podle mě to dopadlo skvěle. Každý záběr má přesně na míru dělanou hudební stopu, která dokonale podtrhuje emoční zážitek. Není to asi něco, co bych poslouchal třeba v autě, což je možná škoda, ale o to větší význam to má v dokumentu, kde hudba a obraz tvoří celek, který zvlášť nefunguje ani zdaleka tak dobře. Přechází z klasických ambientních smyčcových kompozic, skrze prvky vycházející z kultury původních indiánských kmenů, až do jemně psychedelického abstraktu. A vždy přesně na míru k obrazu. Ne vždy je to příjemný poslech, ale upřímně, ne vždy je to příjemný pohled.
Kontrast, se kterým dokument pracuje funguje na dvou bázích. Jedna je obrazová a druhá časová. Ta první je víceméně jasná – na záběrech je vidět kontrast mezi tím, jak příroda funguje sama o sobě, versus jak (ne)funguje, respektive zaniká, když je pod lidským vlivem. A to je podtrženo právě kontrastem, který pracuje s časem. Záběry přírody se promítají v reálném čase, což evokuje pocit přirozenosti a klidu. Film ale postupně zrychluje. Čím více je naturalita upozaďována, tím více jsou záběry zrychlené. Zhruba v polovině dokumentu už je zrychlení obrazu minimálně pětinásobné. Můžeme tak pozorovat uspěchaný každodenní lidský život, a porovnat ho s životem plynulým, nezrychleným. Ke konci se však opět vrátíme do standardního tempa, a jsou pouštěny záběry konkrétních lidí v konkrétní okamžik v reálném čase, abychom si uvědomili, že je to právě ten jeden výjimečný okamžik v životě jednou za čas, pro který podstupujeme všechno to rychlé a stresující. Zároveň to ale nedává smysl, protože příroda tyto okamžiky dokáže ocenit i bez toho. A to je odkaz naší civilizace, který dokument prezentuje.
Otázka ale zní, jaký má dokument smysl? Samozřejmě, na to jsem odpověděl už na začátku, ukázat na problematiku života v nerovnováze. Ale proč tímhle způsobem? Není úkol této eseje zasáhnout všední lidi, a donutit je k zamyšlení? Tak proč natočit dokument cílící na všední lidi, takto nevšedním způsobem? Chápu umělecký záměr a pokus o inovativnost o které jsem na začátku již psal. Ale přesto, pokud je pro autora toto téma tak důležité, a je pro něj důležité, aby předat poselství filmu co nejdál, je žánr experimentálního dokumentu jeden z nejhorších možných nositelů.
Proto není jeho hodnocení vůbec snadné. Za celkové zpracování, inovativnost a použité prvky si film zaslouží obdiv, jen s mírnými rezervami, jako například scénáristické rozložení jednotlivých záběrů. Ale přístup k tak důležitému tématu se bohužel nepovedl, jelikož snímek je jednoduše až moc experimentální, aby oslovil široké publikum. Dávám tedy 7/10.
