Koyaanisqatsi, aneb jak zotročení přírody vedlo k zotročení nás

obrazek 2022 11 05 203954640

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Experimentální doku­ment, respek­ti­ve fil­mo­vá esej ame­ric­ké­ho reži­sé­ra Godfreyho Reggia z roku 1983 si dala vel­mi pros­tý úkol. Ukázat rozkol mezi sou­ži­tím člo­vě­ka a pří­ro­dy. Snímků zabý­va­jí­cích se tím­to téma­tem je však vel­ké množ­ství, pro­to se Reggio roz­ho­dl udě­lat ho tro­chu jinak. A sice for­mou sil­ně kon­trast­ních zábě­rů, pra­cu­jí­cích s rych­los­tí, a nezma­ni­pu­lo­va­nou suro­vos­tí.

Koyaanisqatsi zna­me­ná v jazy­ku staré­ho indi­án­ské­ho kme­ne Hopi cosi jako „život v nerov­no­vá­ze dych­tí­cí po změ­ně“. Jedná se o časosběr­nou mon­táž zábě­rů pře­chá­ze­jí­cích z pří­ro­dy nedo­tče­né člo­vě­kem, přes pří­ro­du naru­še­nou člo­vě­kem, až po pří­ro­du zde­vas­to­va­nou, nebo dokon­ce zot­ro­če­nou člo­vě­kem. Nezazní zde jedi­né mlu­ve­né slo­vo, ani audio ze zábě­rů. Jediný zvu­ko­vý sti­mul doku­men­tu je hud­ba skla­da­te­le Philipa Glasse, kte­rou pro ten­to film slo­žil. Natáčení trva­lo 9 let, a jed­ná se o prv­ní díl z tri­lo­gie.

Prvky, se kte­rý­mi esej nej­ví­ce pra­cu­je jsou, jak jsem již zmí­nil, pře­de­vším hud­ba a její sou­hra se stři­hem, kon­trast­ní zpra­co­vá­ní a suro­vost.

Glass roz­hod­ně nezkom­po­no­val žád­nou kla­sic­kou fil­mo­vou, či doku­men­tár­ní hud­bu. Nebál se expe­ri­men­tu, ani netra­dič­ních ino­va­cí. A pod­le mě to dopadlo skvě­le. Každý záběr má přes­ně na míru děla­nou hudeb­ní sto­pu, kte­rá doko­na­le pod­tr­hu­je emoč­ní záži­tek. Není to asi něco, co bych poslou­chal tře­ba v autě, což je mož­ná ško­da, ale o to vět­ší význam to má v doku­men­tu, kde hud­ba a obraz tvo­ří celek, kte­rý zvlášť nefun­gu­je ani zda­le­ka tak dob­ře. Přechází z kla­sic­kých ambi­ent­ních smyč­co­vých kom­po­zic, skr­ze prv­ky vychá­ze­jí­cí z kul­tu­ry původ­ních indi­án­ských kme­nů, až do jem­ně psy­che­de­lic­ké­ho abs­trak­tu. A vždy přes­ně na míru k obra­zu. Ne vždy je to pří­jem­ný poslech, ale upřím­ně, ne vždy je to pří­jem­ný pohled.

Kontrast, se kte­rým doku­ment pra­cu­je fun­gu­je na dvou bázích. Jedna je obra­zo­vá a dru­há časo­vá. Ta prv­ní je více­mé­ně jas­ná – na zábě­rech je vidět kon­trast mezi tím, jak pří­ro­da fun­gu­je sama o sobě, ver­sus jak (ne)funguje, respek­ti­ve zani­ká, když je pod lid­ským vli­vem. A to je pod­tr­že­no prá­vě kon­tras­tem, kte­rý pra­cu­je s časem. Záběry pří­ro­dy se pro­mí­ta­jí v reál­ném čase, což evo­ku­je pocit při­ro­ze­nos­ti a kli­du. Film ale postup­ně zrych­lu­je. Čím více je natu­ra­li­ta upo­za­ďo­vá­na, tím více jsou zábě­ry zrych­le­né. Zhruba v polo­vi­ně doku­men­tu už je zrych­le­ní obra­zu mini­mál­ně pěti­ná­sob­né. Můžeme tak pozo­ro­vat uspě­cha­ný kaž­do­den­ní lid­ský život, a porov­nat ho s živo­tem ply­nu­lým, nezrych­le­ným. Ke kon­ci se však opět vrá­tí­me do stan­dard­ní­ho tem­pa, a jsou pouš­tě­ny zábě­ry kon­krét­ních lidí v kon­krét­ní oka­mžik v reál­ném čase, abychom si uvě­do­mi­li, že je to prá­vě ten jeden výji­meč­ný oka­mžik v živo­tě jed­nou za čas, pro kte­rý pod­stu­pu­je­me všech­no to rych­lé a stre­su­jí­cí. Zároveň to ale nedá­vá smy­sl, pro­to­že pří­ro­da tyto oka­mži­ky doká­že oce­nit i bez toho. A to je odkaz naší civi­li­za­ce, kte­rý doku­ment pre­zen­tu­je.

Otázka ale zní, jaký má doku­ment smy­sl? Samozřejmě, na to jsem odpo­vě­děl už na začát­ku, uká­zat na pro­ble­ma­ti­ku živo­ta v nerov­no­vá­ze. Ale proč tímhle způ­so­bem? Není úkol této ese­je zasáh­nout všed­ní lidi, a donu­tit je k zamyš­le­ní? Tak proč nato­čit doku­ment cílí­cí na všed­ní lidi, tak­to nevšed­ním způ­so­bem? Chápu umě­lec­ký záměr a pokus o ino­va­tiv­nost o kte­ré jsem na začát­ku již psal. Ale přes­to, pokud je pro auto­ra toto téma tak důle­ži­té, a je pro něj důle­ži­té, aby pře­dat posel­ství fil­mu co nej­dál, je žánr expe­ri­men­tál­ní­ho doku­men­tu jeden z nej­hor­ších mož­ných nosi­te­lů.

Proto není jeho hod­no­ce­ní vůbec snad­né. Za cel­ko­vé zpra­co­vá­ní, ino­va­tiv­nost a pou­ži­té prv­ky si film zaslou­ží obdiv, jen s mír­ný­mi rezer­va­mi, jako napří­klad scé­náris­tic­ké roz­lo­že­ní jed­not­li­vých zábě­rů. Ale pří­stup k tak důle­ži­té­mu téma­tu se bohu­žel nepo­ve­dl, jeli­kož sní­mek je jed­no­du­še až moc expe­ri­men­tál­ní, aby oslo­vil širo­ké pub­li­kum. Dávám tedy 7/10.