Ačkoliv snímek, který chci dnes chválit už v našich kinech běží někdy od října, já jsem se k jeho zhlédnutí dostal až dnes. A musím říci, že toto je úkaz, který se málokdy vidí. No jen si vzpomeňte, kdy jste naposledy viděli v kině velmi dobře natočený film, který by se tak ostře ohrazoval proti politickému režimu v zemi svého vzniku? To je íránské drama Semínko posvátného fíkovníku.
Ale vezměme to všechno po pořádku. Abychom pochopili, o jak výjimečné dílo se jedná, musíme si připomenout, v jaké politické situaci se Írán aktuálně nachází. Od roku 1979, kdy proběhla tzv. íránská revoluce, vládne v zemi totalitní režim, aktuálně v čele s vůdcem Alí Chameneí. Tento režim je dlouhodobě kritizován za porušování lidských práv a svobodu slova. A právě v této zemi natočil režisér Mohammad Rasoulof svůj film. Sám Rasoulof není ve světové kinematografii neznámé jméno. Je autorem již pěti celovečerních filmů, které byly uvedeny na předních světových festivalech (včetně třeba KVIFF, Berlinale nebo Cannes). Aktuálně již ale ve své zemi nežije, protože právě za Semínko posvátného fíkovníku mu v ní hrozí osm let vězení, bičování a konfiskace majetku. Což je asi dle mého názoru nejlepší vizitka toho, o jak důležitý film se jedná.
Pravda, tahle recenze mohla skončit po té poslední větě, ale pojďme si to trochu rozepsat. Film vypráví o harmonické íránské rodině, kterou ale vnitřně rozvrací otcova práce. Ten totiž pracuje u Revolučního soudu v Teheránu a po nedávném povýšení se mu práce začíná vymykat z rukou, protože v Teheránu vypukají nepokoje po smrti Mahsy Amíníové (reálná kauza, více o ní zde). Když se mu pak ještě doma ztratí služební pistole, jeho vnitřní paranoia a podezření celé jeho rodiny ještě zesílí. Jak řádky výše napovídají, jedná se o drama, které velmi ostře kritizuje aktuální politický režim v Íránu. Film byl proto natáčen tajně, s finančním krytím z Německa a Francie. I to je důvod, proč ve filmu není tolik lokací a jeho ústřední část se odehrává v jednom bytě. Nutno ještě upozornit na jednu věc – film má skoro tři hodiny (se stopáží 2 hodiny, 48 minut je to vůbec nejdelší film v soutěži loňského Cannes). A když k tomu připojím informaci, že je to konverzační drama, možná bych mohl některé diváky odradit. Nicméně ze své zkušenosti mohu říci, že ten čas ve výsledku ani nepoznáte. Dobře napsané a výborně zahrané dialogy jsou parádní nosnou linkou a skvěle budují napětí až do finálního (a můžeme myslím říci i překvapivého) vyvrcholení. K tomu, že se nenudíte, určitě, myslím, přispívá i výborná kamera a střih, díky čemuž se z nudných konverzací stává místy až napínavý thriller. Autoři pak navíc do filmu přidávají reálné záběry z demonstrací v Teheránu, což ještě umocňuje sílu celku. Všechny jeho technické kvality ale za mě převyšuje to, že se jedná o aktuální, politiku ostře tepající film. Kdy naposledy jste něco takového v moderní kinematografii viděli?
Závěrem snad ještě můžeme zmínit, že film si odvezl Zvláštní cenu právě z festivalu v Cannes a aktuálně je v nominacích na Oscary za nejlepší cizojazyčný film. A ano, je pravda, že letos je ta konkurence opravdu těžká. Ale myslím si, že odvaha, kterou kromě svého umu a technických znalostí museli tvůrci (na rozdíl od ostatních) do filmu vložit, by se neměla oceňovat jenom v Cannes. No a pokud jste ještě tento snímek neviděli, směle se vydejte do kina. Tři hodiny mohou pro někoho být pravda trochu moc, ale tento snímek za to rozhodně stojí.
