Ladislav Zibura - 40 dní pěšky do Jeruzaléma: O pouti bez cukrové vaty

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Ladislav Zibura je dnes tak tro­chu v ČR celebri­tou. Jen považ­te, napsal kni­hu, byl na „pokecu“ u Krause, účast­nil se AZ kví­zu a psa­la o něm asi všech­na naše main­stre­a­mo­vá média. A jen tak mimo­cho­dem, svý­mi před­náš­ka­mi pra­vi­del­ně vypro­dá­vá sluš­ně vel­ké sály. Co víc si přát? Snad jen tro­chu času a kli­du, pro­to­že Láďova kni­ha je dosti návy­ko­vá...

Láďa (omlou­vám se za to fami­lier­ní oslo­ve­ní, ale při­jde mi to lep­ší, než neu­stá­le opa­ko­vat „autor“, apod.) je člo­věk z Budějovic, kte­rý se ve svých 18 letech zce­la oddal pout­nic­ké váš­ni. Sbalit si rane­ček nej­nut­něj­ších věcí, obout sluš­né pohor­ky a vyra­zit k vytče­né­mu cíli po ces­tě, na níž se více­mé­ně jen impro­vi­zu­je. Ideál stře­do­vě­ké­ho křes­ťan­ské­ho pout­nic­tví narou­bo­va­ný na svět 21. sto­le­tí. Láďa tak­to navští­vil pěš­ky Řím, obli­gát­ní Santiago, ale veřej­ně zná­mým se stal až po vel­ko­le­pé ces­tě do Izraele. Je to mož­ná tro­chu ško­da, pro­to­že z naší země pochá­zí pout­ní­ků více, ale šir­ší veřej­nost o nich neví. Možná čeká pout­nic­tví podob­ná rene­san­ce jako tře­ba done­dáv­na dost upo­za­ďo­va­ný běh (i když spí­še asi ne, pout­nic­tví naroz­díl od běhu neskrý­vá tako­vý komerč­ní poten­ci­ál, pout­ní­ci jsou totiž tak tro­chu pan­ká­či :)).

Co je na kni­ze asi nej­lep­ší, je její bez­pro­střed­nost a auten­ti­ci­ta spo­je­ná s dob­rým smys­lem pro humor. Láďa líčí pří­ho­dy s vel­kým nad­hle­dem a na svůj mla­dý věk (v době pou­tě 22 let!) píše až s pozo­ru­hod­nou vyrov­na­nos­tí. Knihu v tom­to pří­pa­dě asi lze jen těž­ko oddě­lit od své­ho auto­ra, Láďa je totiž stej­ně jako jeho dílo člo­vě­kem odhod­la­ným, nepod­lé­ha­jí­cím sví­ra­jí­cím před­sud­kům, člo­vě­kem s duší dob­ro­dru­ha.

40 dní pěš­ky do Jeruzalema (i když jich v pod­sta­tě bylo „jen“ 39 :)) je kni­hou, kte­rá vám o Turecku a Izraeli a o „duši“ tam­ních oby­va­tel poví nesrov­na­tel­ně víc, než „zasvě­ce­né“ člán­ky mno­ha „taky odbor­ní­ků“ na sou­ži­tí kul­tur, islám a židov­ství. Ony tex­ty totiž nezříd­ka pochá­ze­jí z pera lidí, kte­ří inkri­mi­no­va­ná mís­ta nikdy nena­vští­vi­li, nebo s míst­ní­mi nikdy nefor­mál­ně nemlu­vi­li, ale o to razant­ně­ji pau­šál­ně odsou­di­li všech­ny oby­va­te­le na úro­veň pri­mi­tiv­ních bar­ba­rů.

Ne, Láďovi nikdo hla­vu neu­ře­zal, nikdo jej nenu­til kon­ver­to­vat k víře (jen někte­ří mus­li­mo­vé jej upřím­ně poli­to­va­li, že má tak kru­té­ho Boha, když jej v pří­šer­ném hor­ku posí­lá na pouť přes cen­t­rál­ní Turecko :)), nao­pak, až na vzác­né výjim­ky se setkal s tra­dič­ní vře­lou pohos­tin­nos­tí tam­ních oby­va­tel, kte­ří mimo­cho­dem z naše­ho hod­no­to­vé­ho hle­dis­ka žijí dost čas­to v tvr­dé chu­do­bě.

Pro mě osob­ně byly nej­za­jí­ma­věj­ší pasá­že z Jeruzaléma, mohl jsem tak aspoň oprášit své vzpo­mín­ky a porov­nat mé zážit­ky s Láďou. Troufám si ale tvr­dit, že kni­ha je vhod­ná i pro jedin­ce, kte­rým podob­ný způ­sob ces­to­vá­ní moc neří­ká. Nahlédnout „pod poklič­ku“ jiných svě­tů je pře­ce ode­dáv­na sen mno­ha malých klu­ků, kte­ří jsou tu Marcem Polem, tu Livingstonem. Četba je to navíc vel­mi pří­jem­ná, plná osvě­žu­jí­cí­ho humo­ru. Za pozi­tiv­ní zmín­ku sto­jí urči­tě i dopro­vod­né komik­so­vé stri­py, jen těch foto­gra­fií tam moh­lo snad být více... Absenci sním­ků ale snad nahra­dí Láďovi rela­tiv­ní čas­té ces­to­va­tel­ské před­náš­ky (tzv. diá­ky).