Erazim Kohák - Domov a dálava (2009)

Domov a dála­va s podti­tu­lem „Kulturní totož­nost a obec­né lid­ství v čes­kém myš­le­ní“ je zatím posled­ní kni­hou zná­mé­ho filo­so­fa Erazima Koháka. K tomu­to jedin­ci může­te zastá­vat roz­lič­ný postoj, pod­le kte­ré­ho se bude odví­jet beze­spo­ru i váš vztah k této kni­ze. Ten může nabý­vat podo­by nekri­tic­ké­ho obpu i zamra­če­ných očí. Pokud mohu mlu­vit za sebe, tak musím před­ně zmí­nit, že k filo­so­fic­ké­mu výkla­du páně Koháka jsem měl vždy poměr­ně blíz­ko, tak­že i k tomu­to tex­tu by bylo záhod­no při­stu­po­vat tro­chu s rezer­vou. Jsem si ale samo­zřej­mě vědom toho, že jsou i pro­ti­chůd­né teze, kte­ré jsou zce­la v roz­po­ru se závě­ry (dá-li se to tak nazvat) této kni­hy. Podobné to je konec­kon­ců ale asi u všech spo­le­čen­sko­věd­ních pra­cí.

Kohák se v této kni­ze zamýš­lí nad iden­ti­tou, totož­nos­tí čes­ké­ho náro­da, o to, zda dáva smy­sl a - pokud vůbec - jaký je její obsah. S vyprá­vě­ním začí­ná v době husit­ské, kte­rou se sna­ží očis­tit od roman­tic­ky naci­o­nál­ní­ho balas­tu. Ve své defi­ni­ci „náro­da“ je Kohák blíz­ký Renanovi. Pro národ má cel­kem 3 kri­té­ria, 1 - sdí­le­né vzpo­mín­ky (sem spa­da­jí o roman­tic­ké před­sta­vy o „náro­du jed­né krve“), 2 - sdí­le­né reá­lie (země, jazyk) a 3 - sdí­le­ný pohled do budouc­na. Za jed­nu z pří­čin husit­ské revo­lu­ce pova­žu­je Kohák i „strach z nespa­se­ní duše“, neboť teh­dej­ší lid si byl beze­spo­ru vědom bezbož­né­ho živo­ta mno­hých cír­kev­ních pro­ta­go­nis­tů a obá­val se, že pod tako­vým­to duchov­ním „vede­ním“ živo­ta věč­né­ho neob­dr­ží.

Za dal­ší urču­jí­cí bod čes­ké národ­ní iden­ti­ty popi­su­je Kohák, zce­la logic­ky, naše národ­ní obro­ze­ní. České národ­ní obro­ze­ní bylo do jis­té míry jedi­neč­né, neboť mělo sil­ně soci­ál­ní roz­měr. Většina budi­te­lů byla z nuz­ných pomě­rů (naroz­díl od např. Maďarska, kde se o „pro­bu­ze­ní náro­da“ zaslou­ži­la vel­kou měrou šlech­ta). Vznikla tak „nová čes­ká eli­ta“, kte­rá se povět­ši­nou sklá­da­la z uměl­ců, spi­so­va­te­lů, apod.

Kohák se dále věnu­je čes­ké­mu myš­le­ní 18. a 19. sto­le­tí. Pojetí při­ro­ze­né­ho a his­to­ric­ké­ho prá­va na „čes­kou kot­li­nu“, záro­veň upo­zor­ňu­je i na ošid­nost poje­tí při­ro­ze­né­ho prá­va, neboť roz­lič­né etnic­ké sku­pi­ny jej mohou pojmout zce­la po svém. Tato myš­len­ka se nám konec­kon­ců pro­jek­tu­je i do sto­le­tí 20.

Velkou část pro­sto­ru v kni­ze dostá­vá T. G. Masaryk. Kohák nasti­ňu­je jeho „poje­tí dějin“ (uvo­zov­ky tu jsou vhod­né), kdy TGM vidí lid­stvo, jež ros­te k huma­ni­tě, demo­kra­tič­nos­ti a pře­ko­ná­vá teo­kra­tic­ké způ­so­by vlá­dy. Tak Masaryk inter­pre­to­val i 1. svě­to­vou vál­ku. Stran Masaryka tu je vel­mi zají­ma­vá pasáž, kte­rou bych si dovo­lil odci­to­vat, „..(Masaryk) neměl sebe­men­ší ilu­ze o bol­še­vic­ké revo­lu­ci v Rusku. Přesto si dělal nadě­je, že tato revo­lu­ce pře­ko­ná své stin­né strán­ky pro­to, že je v pod­sta­tě demo­kra­tic­ká ve dru­hém, popu­lis­tic­kém smys­lu slova....jednou či dva­krát ke kon­ci své­ho živo­ta vyslo­vil nadě­ji, že prý k podob­né­mu vývo­ji dojde i v nacis­tic­ké revo­lu­ci...“

V někte­rých aspek­tech je urči­tým pro­ti­kla­dem TGM Jan Patočka (muž cel­kem 3 tvá­ří, 1- soci­a­lis­tic­ký výklad, 2 - Heideggerova linie, 3 - blíz­ká Kantovi a také TGM), jehož Kohák pova­žu­je za dal­ší­ho jedin­ce, kte­rý for­mu­lo­val „národ­ní filo­so­fii“. Kohák se dále věnu­je i sou­čas­né situ­a­ci, při jejímž popi­su si neod­pus­tí kri­tic­ké poznám­ky na adre­su V. Klause. Dnešní spo­leč­nost čelí vel­ké­mu nepří­te­li, což je Nicota. Dříve jsme totiž poměr­ně snad­no doká­za­li najít nepří­te­le (nacis­té, komu­nis­té, jak tvr­dil Kosík), ale dnes... NIC je tím, co nás ohro­žu­je, když nás pro­stou­pí kon­zum­ní horeč­ka až do mor­ku kos­tí. Nic proč žít, Nic čemu věřit, tolik jíd­la a Nic, co by živi­lo srd­ce a mysl. Nic. Zbývá jen koloběh krme­ní, mno­že­ní a umí­rá­ní...

Právě ztrá­tu ide­á­lů, „vel­kých pří­bě­hů“, či život bez struk­tu­ry a smys­lu pova­žu­je Kohák za vel­ké nebez­pe­čí, kte­rá z nás může utvo­řit jen bez­du­ché, kon­zum­ní lout­ky. V dneš­ní pře­váž­ně ate­is­tic­ké spo­leč­nos­ti, kte­rá zaži­la svo­ji dez­i­lu­zi ze sli­bo­va­né­ho „rov­nos­tář­ské­ho ráje“, jak hlá­sa­la KSČ, se mno­ho lidí upnu­lo ke spo­třeb­ní­mu sty­lu živo­ta, kdy se sna­ží sebe sama pře­svěd­čit, že poři­zo­vá­ním si stá­le nových a nových věcí zapl­ní svo­ji vnitř­ní prázd­no­tu. Tento způ­sob živo­ta pocho­pi­tel­ně pří­mo vyža­du­je uplat­ňo­vat para­dig­ma neu­stá­lé­ho pokro­ku, což je ale záro­veň neu­dr­ži­tel­né z hle­dis­ka limi­tů naší pla­ne­ty.

Jakousi nadě­ji, smy­sl naší exis­ten­ce, či chcete-li - pod­sta­tu iden­ti­ty vidí pak Kohák v „eko­lo­gic­ké odpo­věd­nos­ti, kte­rá vyža­du­je nut­nou pro­vá­za­nost s morál­ním řádem.

Vždyť všich­ni jsme jen děl­ní­ci na vini­ci Páně.

Kniha je to kaž­do­pád­ně zají­ma­vá a pod­nět­ná, a to i - pod­le mého názo­ru - pokud jste s vel­kou čás­tí Kohákových názo­rů v roz­po­ru.