Late Night – Recenze – 20%

Tvrdá a aro­gant­ní Katherine (Emma Thompson) je úspěš­nou mode­rá­tor­kou tele­viz­ní talk show Late Night, již před mno­ha lety sama zalo­ži­la, leč kte­ré dlou­ho­do­bě kle­sá sle­do­va­nost a úro­veň vti­pů. Když je jí řeče­no, že všech deset jejích sce­náris­tů je tvo­ře­no výhrad­ně bílý­mi muži a že by bylo záhod­no s tím něco udě­lat, roz­hod­ne se při­jmout nezku­še­nou, leč nad­še­nou ucha­zeč­ku o zaměst­ná­ní Molly (Mindy Kaling, kte­rá je záro­veň autor­kou scé­ná­ře). Ctižádostivá žena indic­ké­ho půvo­du má ale dosa­vad­ní pra­xi pou­ze jako kon­t­ro­lor­ka v che­mic­kém prů­mys­lu a v nové prá­ci se navíc musí vypo­řá­dat jak s muž­ským šovi­nis­mem někte­rých kole­gů, tak s nerud­nou šéfo­vou.

Kolem a kolem je ame­ric­ká kome­die Late Night dal­ší vari­a­cí toho, jak něja­ká zatrpk­lá a v pod­sta­tě „zlá“ posta­va dojde k napra­ve­ní díky vli­vu dob­ro­sr­deč­né a upřím­né hlav­ní hrdin­ky, kte­rá jí pomů­že stát se lep­ším člo­vě­kem. Z ohra­né­ho námě­tu však ten­to­krát vze­šel banál­ně a tupě vyzní­va­jí­cí sní­mek, kte­rý nejen­že straš­li­vě zjed­no­du­šu­je takřka všech­ny moti­vy, o něž se otře, ale navíc je i neu­vě­ři­tel­ně málo vtip­ný.

Úkrokem stra­nou se uka­zu­je už pochyb­ná stra­te­gie zasa­dit děj do pro­stře­dí trap­ných stand-up komi­ků, vyho­ře­lých sce­náris­tů a vyva­nu­lé talk show, jejíž humor je sla­bý a omše­lý, násled­kem čehož film ve své prv­ní polo­vi­ně záměr­ně obsa­hu­je pou­ze špat­né vti­py. Zlepšení však nepři­chá­zí ani v polo­vi­ně dru­hé, kdy má dojít k zásad­ní­mu zlo­mu a ta talk show má být už zase v kur­zu a zábav­ná – leč její vti­py jsou stej­ně cha­bé a nepo­da­ře­né jako před­tím, tak­že divák prak­tic­ky neza­zna­me­ná žád­ný roz­díl.

Další věc je, že film Late Nightse hod­ně opí­rá o téma­ta mul­ti­kul­tur­ní a gen­de­ro­vé rov­no­práv­nos­ti a vyvá­že­nos­ti, nicmé­ně dělá to tako­vým způ­so­bem, že je vlast­ně v někte­rých ohle­dech (prav­dě­po­dob­ně nechtě­ně) rasis­tic­ký a sexis­tic­ký. Molly je navzdo­ry své nulo­vé zku­še­nos­ti se psa­ním při­ja­ta na ote­vře­nou pozi­ci vylo­že­ně jen díky své­mu pohla­ví a hně­dé kůži, díky nimž spl­ňu­je kvó­ty, jimž je nut­no dostát – a s rados­tí to při­jí­má. Nechá se klid­ně balit od kolegy-záletníka, přes­to­že se ten­to opa­ko­va­ně dopouš­tí sexis­mu na pra­co­viš­ti i v sou­kro­mí a de fac­to ji urá­ží. Nijak nevy­stou­pí pro­ti tomu, že muži opa­ko­va­ně (i v její pří­tom­nos­ti) pou­ží­va­jí dám­skou toa­le­tu, přes­to­že mají k dis­po­zi­ci pán­skou.

O něco lépe (ale stá­le cha­tr­ně a mizer­ně) se fil­mu daří vyja­d­řo­vat k tomu, že v Hollywoodu a na trhu prá­ce není pří­liš zájem o ženy ve věku 50+ (což Katherine musí v rám­ci jed­no­ho mono­lo­gu něko­li­krát zopa­ko­vat, aby si to kaž­dý zapa­ma­to­val), nebo k nut­né prů­boj­nos­ti žen ope­ru­jí­cích v rám­ci pře­váž­ně muž­ské­ho pra­cov­ní­ho pro­stře­dí, nahlí­že­ném navíc z per­spek­ti­vy před­sta­vi­tel­ky raso­vé men­ši­ny. Nicméně i v tom panu­je znač­ná nekon­zis­ten­ce – v jed­nu chví­li je hrdin­či­na barva kůže vol­nou vstu­pen­kou do zaměst­ná­ní, v jinou chví­li se stej­ná hrdin­ka holedbá, že si muse­la svou pozi­ci ve svě­tě bílých mužů prac­ně vybo­jo­vat. Film se zkrát­ka sna­ží být co nej­re­le­vant­něj­ší k mno­ha žha­vým téma­tům, jež v sou­čas­nos­ti hýbou spo­leč­nos­tí, leč činí tak nedů­sled­ně a namís­to důle­ži­tých posel­ství a soci­ál­ních komen­tá­řů vytvá­ří spíš zjed­no­du­še­né plo­ché zkrat­ky.

Příběh je kro­mě toho vrchol­ně před­ví­da­tel­ný a otrav­ný svou upo­ví­da­nos­tí (s napros­tým mini­mem dob­rých vti­pů, při­po­mí­nám), kvů­li níž film kaž­dou chví­li zásad­ně ztrá­cí tem­po a zabře­dá­vá do sebe­lí­tos­ti­vých výle­vů kli­šo­vi­tých a zka­ri­ko­va­ných postav, posed­lých opa­ko­vá­ním stej­ných vět neu­stá­le doko­la. Cesta k oče­ká­va­né­mu napra­ve­ní nevr­lé, odmě­ře­né a mís­ty až pře­hna­ně kru­té Katherine se kvů­li tomu zdá být neko­neč­ná a Molly v ní ve výsled­ku hra­je spíš ved­lej­ší úlo­hu – svý­mi upřím­ný­mi názo­ry sice svou zaměst­na­va­tel­ku popo­str­čí správ­ným smě­rem, leč ke zpy­to­vá­ní svě­do­mí a při­je­tí nut­ných změn Katherine nako­nec donu­tí až výhruž­ka o nahra­ze­ní mlad­ším nástup­cem a pro­ži­tí veřej­né­ho skan­dá­lu.

Průměrná tele­viz­ní režie, návod­ná hud­ba, cel­ko­vá nevě­ro­hod­nost pří­bě­hu a jeho nud­né, vyčpě­lé zpra­co­vá­ní, jsou už jen doda­teč­ný­mi nedo­stat­ky, kte­ré nemá šan­ci vykou­pit ani sna­ži­vá Emma Thompson, ani zjev­né ambi­ce ve všech ohle­dech neval­né­ho scé­ná­ře, v němž se nepo­da­ři­lo sklou­bit poli­tic­ky korekt­ní mora­li­tu upo­zor­ňu­jí­cí na nedu­hy ve spo­leč­nos­ti s ost­rým, mís­ty až vul­gár­ním sati­ric­kým humo­rem. Jistě může navna­dit pohled do záku­li­sí (fik­tiv­ní) tele­viz­ní talk show a do svě­ta jejích sce­náris­tů, pod­sta­tou té návna­dy je ale ako­rát měl­ká skoro-komedie vybí­ze­jí­cí nanej­výš k něko­li­ka trp­kým uchecht­nu­tím, jež by se dala spo­čí­tat na prs­tech jed­né ruky.