„Noc převrhla svůj zlatý úl nad sady večerů.“
Vítězslav Nezval, Básně noci
O Lucii Lukačovičové, autorce Siria, jsem se poprvé dověděl už před lety. Tehdy jsem se vyskytl na nějakém knižním festivalu, kde mimo jiné v rámci promo akce rozdávali ochutnávku v podobě prvního čísla časopisu Pevnost. A pokud mne paměť neklame, byl tam s ní rozhovor nebo nějaká reportáž, cosi o larpech nebo letních táborech zaměřených na tvůrčí psaní. Už si to přesně nevybavuju a zůstalo mi v paměti jen jméno a spojení s literaturou a fantastikou.
Druhé setkání nastalo cca před půl rokem. Napadlo mě, že by nebylo od věci udělat si trochu přehled o české fantastice, hlavně té zatím neprofesionální, tedy například o soutěžních povídkách ve sbornících.
Netrvalo dlouho a měl jsem v ruce tři ročníky Drakobijců. Z časových důvodů jsem přelouskal jen jednen...ale myslím, že ten správný. Proč? Protože kromě jiných kusů se zde vyskytla povídka „Brána“, která, upřímně, ve společnosti ostatních povídek těžce vyčnívala.
Pak jsme si s Lucií reagovali na několik komentářů na facebooku ve skupině pro budoucí spisovatele a tehdy jsem si řekl, že by nebylo od věci přečíst si od ní něco dalšího...
Čekal jsem, že to bude dobré...a spletl jsem se, protože ta kniha je zatraceně dobrá. Z několika důvodů, díky kterým by se Sirius dle mého názoru nemusel stydět ani v dalších jazycích ani před zahraničním publikem.
Za prvé nejde o nesouvisející případy, které by byly propojeny jen ústředními postavami detektivů s tajemným zaměstnavatelem operujícícm kdesi v pozadí. Ne, Sirius graduje jako dobře navržený seriál, který postupně rozvíjí jak charaktery postav, tak hrozby na druhé straně, kterým je potřeba čelit.
Ty se neschovávají za portály, ale jsou přítomné v různých podobách přímo v našem světě. Protože další světy jsou kolikrát velmi blízko, stačí projít přes vhodný stín nebo kresbou na ulici...a ne vždycky jso to mýty přátelské, velmi často jsou to minimálně tvrdí obchodníci, kteří oplátkou za své služby chtějí kus vaší osobnosti, případně minulosti.
Ze stylu psaní je velmi dobře a přirozeně znát to, čím mne okouzlila už Brána - Lucie si na nic nehraje. Nesnaží se zavděčit té či oné skupině čtenářů, ale prostě přichází s mýty a legendami a plynule je zaplétá do akce, psychologické profilace i prostředí. A přesně jako podtitul jejího webu zní „Představ si něco, co neexistuje.“ tak i tady si celkem často připadáte, jako když vedle vás stojí Morfeus, vládce snů, natahuje k vám ruku s a úsměvem na tváří říká: „Tohle je jen začátek, pojď se mnou a ukážu ti víc.“
A to způsobem, kdy jsem si za prvé knihu užíval jako pomalé popíjení dobré whisky (a proto ji četl tak dlouho), za druhé si při čtení vzpomněl na Vzor Amberu, Pratchettův Svobodnej národ i Doctora Who nebo seriál Hranice nemožného.
Nevím, jestli se něčím ze zmíněného Lucie opravdu inspirovala, ale já si na ně při čtení vzpomněl - v nejlepším slova smyslu - a byl jsem u podobného vytržení jako když se Matt Smith prohání s TARDISem nad Londýnem. Ani Sirius, ani Lucka se nebojí vyšlápnout si vlastní cestičku a jít po ní s hrdostí, která krásně funguje a určitě ještě dlouho bude.
Dalším obrovským kladem knihy je uvěřitelnost a tvorba atmosféry skrze drobné detaily. Už jen při prologu složenému ze čtyř ročních období jsem cítil jak mořské pobřeží, mrazivou plíživou hrozbu v hloučku dětí i temnotu opuštěného domu někde v Paříži.
Napadá mě snad jediná drobná výtka. Ze začátku jsem měl lehké potíže uvěřit možná příliš spisovným dialogům i vnitřním monologům postav, ale to je jen drobný detail.
Tým dvou slečen a dvou pánů a jejich šéfa, který jako šedá eminence hýbě některými událostmi a se svými zaměstnanci komunikuje téměř výlučně elektronicky.
Každý tu má svoje síly a schopnosti a každý má i nějakou tu temnou minulost a věci, u kterých se nebude zlobit, když zůstanou hezky schované. Ale všichni jsou ochotni postavit se výzvě, ať jsou to oživlé dětské hry, osvobození tajného vězně nebo jen člověk, kterého provází břímě minulých životů.
A svět kolem vás se může vždycky změnit, ať už jdete lesem, nebo se jen podíváte pozorně na hvězdy na obloze...
Základní šablona: případy detektivní kanceláře zaměřené na nadpřirozeno
Navíc:
- česká tvorba
- vrstevnatost textu
- odkazy na mýty, legendy, pověsti
- jednotící příběh prostupující celou knihou
- hutný a čitelný text, který chcete číst pomalu a pozorně, protože si ho chcete užít
Blog autora.
